Gion bajaši

Další pěkný pozdní Mizoguchi. Film nese určité rysy staršího Sisters of Gion, a ač přidává nové prvky, opět vyniká především Mizoguchiho životní téma; je zajímavé, jak mohou být variace na podobná témata stále výživné. Důkaz, že bez svého citu pro ženskou duši by se Mizoguchi nestal tím, čím byl... (17.04.2009)

Postavení gejši definitivně ztratilo v poválečném Japonsku svůj vznešený punc. Tato hořká skutečnost převálcovala ambice mladičké, naivní Eiko, která po ročním tréninku (skvostná Mizoguchiho prezentace) narazila na tvrdou konfrontaci s realitou. Vzdor a kousání klientů však kazí pověst, co hůř, uzavírá vrátka do gionských čajoven a utne tak jediný finanční zdroj. Nezbývá než se podrobit a smířit s tím, že důstojnost a lidská práva jsou v životě moderní gejši španělská vesnice. (17.11.2011)

Trpké loučení se s ušlechtilým světem (byl-li kdy takový) na příkladu proměny světa gejš má v tomto filmu formu plesnivění barevných dřevořezů, kdy jsou barvy postupně smíchány s rozkládajícím se papírem a původní krása se nakonec promění v kalnou směs fragmentů, za nimiž hladově plane bezprostřední skutečnost. Byla-li vznešenost kdysi nedotknutelnou, cítí poválečný svět nových mravů nutkavou potřebu zmocnit se jí bezezbytku. Bolest je nahrazena světobolem, opojení opilstvím, kouzlo trikem… Idealistická bytost musí v takovém prostředí, v němž je zcela vystavena chtivé ruce, zákonitě uhasit plamen, který jí projasňuje tvář. (23.11.2010)

Fascinace západního světa tím japonským tu byla už dávno, lidé se vždycky budou starat o to co neznají, jako se toho ale budou bát.. Pravděpodobně spíše bude postavička gejšy známá z novějšího a velkolepějšího zpracování z roku 2005, které ale daleko výrazněji nese západní filmové prvky. Zajímavostí budiž, že New York Times film v roce 2009 zařadil do svého The Best 1,000 Movies Ever Made list... Jedná se o první režisérův prozápadní film, který "nám" měl přiblížit celou profesi gejši a případně zbavit i několika stereotypů. Prvně se sluší říct, že pod označením gejša si většina představí spíše prostitutku, což ale není nejpřesnější, jelikož gejšy neměly posláním se s klienty vyspat, nýbrž fungovat jako zpříjemnitelky večera a v dnešním světě by se přirovnaly k hosteskám. Režisér Mizoguči měl navíc s tématem osobní zkušenost, kdy jeho mladší sestra byla prodána do domu gejša. Proto by mohl mít nejlepší předpoklady natočit natolik lidský a objektivní příběh. Ovšem ve výsledku v ničem neuhne od politické objednávky. I zde je jejich profese zobrazována tradičním japonským způsobem, tedy jako náročnou profesy, kdy téměř každá noc je v party módu.. Příběh jako takový se točí okolo dvou gejš, které nás provádí svým profesním učením a následně se snaží nabourávat zajeté profesní standarty.. Vzdorování dychtivým klientům je zde ovšem pokaždé potrestáno a tvůrci nemají v úmyslu ukazovat jakoukoli osvětu.. Pečlivě se soustředíme na samotný profesní vývoj, kdy se z učící se dívenky, která nemá o životě páru - maiko, stává dospělá namalovaná naivní figurka, jejímž každodenním cílem budiž mužský úsměv. Nejde o tolik přístupný snímek, který především doplácí na slabší ústřední téma, kdy se až příliš soustředí na tradiční motivy okolo profese gejši. Zkrátka ve velkém politický produkt, který si byl od počátku vědom, kdo se na něj má dívat, což mu jasně ubírá jak na objektivitě, tak především na atraktivnosti... 60% (22.02.2023)