Otoshiana
The Pitfall
Obsahy(1)
Hlavní hrdina je omylem zavražděn pro svoji podobnost s někým jiným a po své smrti pátrá po její příčině. (oficiální text distributora)
Videa (1)
Recenze (10)
V japonskej kultúre je hranica medzi prirodzeným svetom a tým nadprirodzeným neviditeľná, respektíve žiadne nadprirodzeno tu neexistuje, všetko, čo sa môže udiať, je brané ako prirodzené. Napríklad existencia duchov. Možno preto postavy svoje posmrtné prebratie nevnímajú ako nič neobvyklé, iba ich trápi, prečo boli zavraždení. Pasca je film, kde je dôležité to okolo, ten podtext, ktorý žánrová škatuľka obsahuje. To je samozrejme v poriadku, ale mne by asi ani doslovné vyriešenie situácie neublížilo. Film má tendenciu v niektorých okamžikoch zmeniť žáner, dá sa v ňom vycítiť aj komédia, ale vo chvíľach, keď začne pribúdať mŕtvol a mohla by z toho vzniknúť aj bláznivá komédia plná duchárskych zámien, Teshigavara sa k tomu neodhodlá. Film postupne graduje, ale práve v momentoch, keď začne byť strhujúci, končí. Aby ste nakoniec pochopili, že všetko bolo povedané. No a ukáže sa stará pravda, že odbory ešte nič dobré zamestnancom nikdy nepriniesli. ()
Murder mystery, sociální kritika a existenciální drama v dokumentárně (a vtipně) natočené duchařině? Prvnímu společnému projektu spisovatele Abeho a režiséra Teshigahary nadžánrová originalita rozhodně nechybí. Scénář i režie jsou perfekcionisticky vyladěné do posledního detailu. Od začátku až do konce velmi svižný film, který by napínavostí strčil do kapsy většinu současných "high-octane" thrillerů. Tam kde podobné kritiky zlých vykořisťovatelů a oslavy hrdinných odborářů (heh) dusí diváky svou těžkopádnou mantrou sociálního realismu, tak Pitfall předvádí nevídané scény realismu spíš magického. Neotřelost a absurdita plynoucí z momentů, kdy jsou na plátně zároveň postavy žijící, mrtvé a duchové těch mrtvých hraničí s genialitou. Prvotina jak řemen. ()
Past je existenciální poezií a nekompromisním sarkasmem zároveň. První spolupráce filmového režiséra Hiroši Tešigahary se spisovatelem Kóbó Abem vznikla jako adaptace televizního dramatu "Očistec" z roku 1960, jejž napsal Abe. Past má politicko-sociální rozměr, do existenciálního frázování byly začleněny obrázky důlních neštěstí a hladomoru, hlavních motivací běhu událostí. Past nekompromisně míří na všechny zúčastněné. Na důlní společnosti, na odborové svazy, na policejní složky, na novináře, na touhy a očekávání těch nejobyčejnějších. Ďábel chodí v bílém a s rafinovanou důkladností lynčuje důvěru v naději. Sice dochází k uvědomění si pasti, avšak rovněž toto uvědomění je součástí pasti a stává se dynamickým impulsem k dokonalému dokonání ďáblova díla. Sen o odborech se ve svém konečném důsledku stává cynickým výsměchem, závazek ochrany se zvrhne ve znásilnění a zbabělost, předlouho a ke konci snad až zoufale očekávaný pošťák přichází po konci apokalypsy lidských nadějí jako vykřičník nekompromisního sarkasmu. Radikální neústupnost je fázována hudbou niterné disharmonie dvojice Toši Ičijanagi a Judži Takahaši a je orámovaná poetickými obrazy Hiroši Segawy. Poezie a sarkastická hříčka spolu vášnivě tančí v těsném sevření. Smutným hrdinou příběhu je prostý horník (Hisaši Igawa, též v roli Ocuky, předsedy druhého odboru), snící o trochu lepším životě a odborářské ochraně. Avšak ďábelská myšlenka s ním má jiné plány. Smutnou hrdinkou příběhu je provozovatelka cukrárny (Sumie Sasaki) v opuštěném hornickém městečku, netrpělivě očekávající na zprávu od svého snoubence. Důležitou postavou je X (Kunie Tanaka), bdělý pozorovatel a schopný hybatel událostí. Z dalších výraznějších rolí: k druhému odboru nedůvěřivý prezident prvního odboru Tojama (Sen Jano), jediného svědka zločinu svérázně chránící policejní důstojník (Hideo Kanze), kolem zločinu čenichající novinář (Kei Sató), horníkův druh na počátku cesty za lepším (Kaniči Ômija), či malý horníkův synek (Kazuo Mijahara). Past je nezdvořilou hříčkou s pohybem a s viděným a nekompromisním sarkasmem existenciální poezie a politicko-sociálního výkřiku. Pozoruhodně zábavný prožitek! ()
Mravenec. Sociální hmyz rozšířený po celé Zemi. Sdružuje se v koloniích od několika jedinců až po desítky milionů. Hnízdí v kupovitých mraveništích s propracovaným systémem chodeb. Existuje několik druhů. Mnoho z nich je velmi agresivních. Vedou mezi sebou války o teritorium a potravu. Kradou vajíčka a zotročují dospělé jedince. Hubí některé pro ně nebezpečné druhy hmyzu a zároveň nevědomky přenáší mikroby způsobující závažné infekce. Nejdůležitějším smyslem mravenců je čich, zrak je zakrnělý. Nechá se snadno nalákat na pach cukru a často je následně neznámou neviditelnou silou vržen do vody a utopen. Nechápaje. Bez vysvětlení. Ani v posmrtném životě jako duch, pečlivě zkoumaje všechna vodítka k oné síle, nemá nárok se svým nervovým systémem, který je schopen operovat pouze s pachy, něco pochopit. Odpovídat mu na jeho otázky by bylo zbytečné. ()
Předem přiznávám, že jsem nepochopil závěr, respektive jeho symboliku, protože význam postavy malého kluka jsem nedokázal za celou dobu pochopit a věřím, že smysl má a že je to spíš moje chyba, že jsem buď něco přehlédl, nebo je to něco natolik japonského, že tomu moc nerozumí. Věřím ale, že to bude jednodušší než se zdá, ale nechám to teď být. Jinak se mi to totiž líbilo, až na pár zbytečně vleklých scén a lehkou nesourodost žánrů protože se to snaží míchat dohromady všechno možné, včetně krimi, fantasy, komedie a sociálního dramatu a místy to není ani jedno, jen takový podivný patvar. Natočené je to solidně, vedené je to velice zajímavě, má to dobrý nápad a umí to s ním pracovat (a s využitím duchů obzvlášť, vlastně přesně takové jejich využití mám ve filmech nejradši, žádné efekty, prostě ti stejní lidé, jen je nikdo nevidí a neslyší, ale jinak jsou pořád na scéně) a celkově mě režijní styl Hirošiho Tešighary docela bavil a dost mě navnadil i na jeho další film co od něj mám v plánu, na Písečnou ženu. Asi to dám už příští týden, když to má být ještě lepší, protože už tohle má něco do sebe, jen to chtělo doladit. A možná i něco jasněji vysvětlit... Slabé 4* ()
Galerie (8)
Reklama