Million Dollar Hotel

Ve Wendersově „miliónovém hotelu“ se asi nikdo nezabydlí snadno. Je to zcela jiný svět než ten vzdušný berlínský, v němž se všechny sny, myšlenky a pocity slévají v jedné osvobozující polyfonii doléhající k sluchu andělských posluchačů. Je to svět klaustrofóbní – a každá vyslovená i myšlená věta k jeho uzavřenosti přispívá. Interiér, který místnosti skládají, připomíná podobnou zaprášenou knihovnu jako antikvariát, do něhož chodí Eliška, a jeho obyvatelé mohou nejednomu čtenáři připadat jako nerozřezané knihy. Pomalu se rozvíjející příběh stále vzdaluje potřeba zorientovat se ve všech těch gestech, pohybech a umanutostech, v celé té několikanásobné „hře na…“. Každý dojem z proniknutí povzbuzuje k dalším pokusům dešifrovat celou tu hieroglyfickou kompozici, byť se tím drama stále důsledněji znečitelňuje, a podobně působí i všechna vykročení z hotelových dveří: to světlo za nimi neodkrývá o nic víc než všechny ty masky. – Než jsem se rozdýchal, měl jsem dojem, že je film jen skicou nějakého budoucího díla – srovnatelně zásadního pro Spojené státy americké jako Nebe nad Berlínem pro Evropu. Že je to soubor poznámek, plno náčrtků a zkusmých ohledání. Zvláště mi nevyhovovala hudba – coververze Reedovy písně Satellite of Love srozumitelně vyjádřila, komu měla být svěřena. Také bych osobně přivítal jiné obsazení, jakkoliv jsem si postupně na ústředního hrdina i na netypického vyšetřovatele zvykl a svým způsobem si je oba oblíbil. (19.02.2024)

První hodinu jsem nedokázal pochopit a pak jsem to už tak nějak vzdal. Je šance, že kdybych ztroskotal na pustém ostrově a měl k dispozici jeden jediný tento film, tak bych po několika reprízách tomu dokázal přijít na chuť. Ale ta šance je opravdu velmi nízká. A hlavně by to byl důkaz toho, že už mě hráblo. 10% (07.08.2020)

Trošku nudný a vcelku mnoho neříkající experiment s nedobrým scénářem a doprovodnou hudbou U2 v pozadí. Pro Wenderse musí mít člověk velké pochopení a to já zrovna moc právě neměl, i když leckteré herecké výkony nebyly vůbec špatné. Něco mezi dvěma a třemi hvězdami. Možná po dalším shlédnutí něco málo přidám... Přidal jsem... (04.06.2007)

Ty alibistické tři hvězdy jsou spíš spokojeným hodnocením. Wenders tvoří atmosféru pomocí poutavých monologů a skvělé kamery, Gibson a Davies pak svým postavám dodávají neskutečnou životnost, ale totální podraz na diváka je scénář. Ten totiž místo nějaké psychologicky naladěné hry nebo aspoň žánrově nevyhraněné kombinace jen skáče z místa na místo a vyžívá se v prazvláštních charakterech. A za veliký hřích považuji nevyužití tolik proklamovaného doprovodu U2, který zazní v úvodu a v závěrečných titulkách a jinak vždy jen nezřetelně prošumí v pozadí. (25.05.2007)

Film, kterému osobně neumím nic vytknout. Rozhodně nejsilnější divácký zážitek od té doby, co jsem shlédl 21 gramů... Zvláštní mísení parodických prvků s výpovědí velice osobní a velmi naléhavou. Tam, kde normální parodie končí, tam Wenders teprve začíná budovat příběh. To, co jinde slouží k pobavení je tady základním kamenem naléhavého sdělení o nejzákladnějších otázkách lidského života. A přitom si to celé nekonkuruje. Divák se může zároveň smát parodickým šlehům na špionážní TV seriály, telenovely a TV kulturu obecně a přitom se nechat zcela strhnout dějem. A co víc. Film je přímo nabitý úžasnou vizualitou, schopností dívat se a vidět, taky krásnou hudbou. Celé to vytváří jakousi bohatou snovou koláž. Jestli to lze k něčemu přirovnat, tak k Amélii z Montmarteru... ale tohle je lepší! O šest koňských délek... 100% (08.07.2007)