Režie:
Josef HenkeKamera:
Vladimír OpletalHrají:
Jana Preissová, Jan Přeučil, Petr Štěpánek, Viktor Preiss, Zdeněk Řehoř, Jana Šulcová, Vladimír Ráž, Růžena MerunkováVOD (1)
Obsahy(1)
Na dnešní den jsme zařadili televizní zpracování básnické divadelní hry Vítězslava Nezvala. Příběh lásky rytíře de Griex a hříšné světice Manon s mimořádným citem pro básnickou hodnotu pro televizní obrazovku inscenoval režisér Josef Henke v roce 1970. Poetické salony s množstvím zrcadel, dekorativní svícny, splývavé závěsy – to je dílo scénografa Ladislava Vychodila. V titulní roli uvidíme Janu Preissovou, rytíře de Grieux hraje Petr Štěpánek. (Česká televize)
(více)Recenze (16)
Adaptace básnické poémy Vítězslava Nezvala je tak křišťálově čistá, stylově dotažená a esteticky zdařile pojatá, že z jejího černobílého obrazu plasticky vystupuje jen nádherné herectví Petra Štěpánka, čistočistá krása mladičké Jany Preissové, ale hlavně síla neopakovatelných Nezvalových rýmů a krása jeho básnického jazyka. Celá estetika těchhle černobílých televizních inscenací ze šedesátých let je mi nějak velmi blízká. To se ještě v televizi vědělo, jak dělat skutečné umění... ()
"...Manon, sladká Manon..." Ach ty >sladké časy< české televizní tvorby, byť již jen v dozvucích let >šedesátých< ... Neznámý režisér se známými herci, kteří skvěle v rámci žánru HRAJÍ svoje role. Tenkrát... Z dnešního pohledu až neuvěřitelné. Umělecké. Krásné... ()
Klasická televizní iscenace Nezvalovy klasické divadelní hry ve verších přináší vše, co je na Nezvalovi a jeho způsobu tvorby nejcennější: jiskřivý verš, nezkalený milostný cit, lyrickou, neopakovatelnou atmosféru, nabitou pozitivním napětím. Čistotu mladí, které je čisté, i když vlastně zkalené: to je osud titulní hrdinky. Není náhodné, že přes viditelně se prosazující normalizaci mohla vzniknout pozoruhodná báseň v obrazech, silou imaginace překonávající původní, podstatně prozaičtější literární předlohu z raného francouzského novověku. Petr Štěpánek a Jana Preissová, oba mladí a krásní, se v klíčových rolích svých uměleckých drah víc než osvědčili; špičkový výkon mnohdy i za hranicemi svých možností odvádějí i ti ostatní. Zdá-li se někomu, že poselství meziválečných levicových avantgard vyčpělo, MANON - a není v tomto ohledu zdaleka osamělá - prokazuje opak. Jako bychom i dnes cítili paže, natažené z obrazovky k televiznímu divákovi, jako bychom i dnes slyšeli zvonivý smích i přidušený šepot milenců. Křehké, chvějivé, nehmotné lze zachytit. Silou básnické myšlenky, mírou básnického talentu, okouzlením, které není jedincovým majetkem, ale může být a je sdíleno i druhými. V černobílém provedení času navzdory. ()
Nesmrtelný příběh Manon Lescaut je u nás proslaven Nezvalovou hrou a vzpomínkou na D 40. Trochu se zapomíná na Abbé Prévosta a jeho cyklus pamětí Memoires et aventures d'un homme de qualité qui s'est retiré du monde, jehož je Manon 7. dílem z roku 1731. Nicméně Nezvalova báseň je skutečně působivá a nikoli bez příčiny oslovuje tolik generací. Interpretována Štěpánkem, Preissovou, Přeučilem a Rážem, to je radost se zaposlouchat. Mívám sice pravidelné výhrady k vizuální stránce starých televizních inscenací, ale ty nejlepší z nich, mezi které Manon přirozeně patří, obstojí byť jen přednesem jako samostatné dílo. ()
Daleko lépe se to čte, než poslouchá.. Krásná báseň, která nemá obdoby. ()
Tak na tohle už dnes nemám nervy. Je to skutečně spolknuté zubem času. Bezmála dvě hodiny naivní romantiky celé ve verších. Z úcty k předloze zůstávám u 60%. ()
Manon je můj osud. Manon je všecko, co neznal jsem dosud. Půvabný přepis Nezvalovy veršované hry, která v jemných odstínech osudového milostného splynutí rozehrává paletu lidské pošetilosti, s níž zápasí nejen rytíř de Griex, ale právě a především hříšná světice Manon, dívka, která teprve na konci pozná, že s láskou si není radno zahrávat. Étericky krásná Jana Preissová a spanilý Petr Štěpánek se prostřednictvím této televizní inscenace stali nesmrtelnou a jen stěží překonatelnou dvojicí, poetickým obrysem něžných veršů velkého českého básníka. ()
Aj v čiernobielej farbe bolo vidieť, že Preissová nemá 16, ale pod dvadsiatke (22) a že sa skôr podobá na baletku z veľrybinej stoličky, než na pubertiačku, čo vie básniť. Inak ale herecky skvele zvládnuté. Ten jazyk mi tak trocha vadil, ale zase klobúk dole, takto pekne vedieť napísať rýmovačky resp. ešte lepšie preložiť. No nič, príbeh z 18. storočia, ktorý srší naivitou a túžbou po láske a nie po noviciáte ani po vtákovi v tŕní. Vo svojej dobe revolučný pocit, dnes také romantické umenie. ()
Řadím se k těm, kteří už knihou/hrou nejsou až tak nadšeni. Nezvalovo okouzelní prepubertálními a pubertálními dívkami je známé, takže jistě nějakou takovou rozmarnou holčičku, která si v 16 letech myslí, jak jí patří celý svět, zažil na vlastní triko. Možná si často připadal i jako zmoklá slepice. Ale co se témat nešťastné lásky týče, je jich povícero lépe zpracovaných, a pokud jde o rozmarné ženy, líbí se mi více Shakespearovo Zkrocení zlé ženy, které alespoň nabízí jakés takés východisko, a jen utrápeně nevzdychá, jak tyhlety veršíky. Každý z nás byl mladý, bláznivě se zamiloval, ale tady mi přece jen přijde, že už se de Grieux často chová jen jako pitomec bez vlastního úsudku. Navíc když měl jistý čas si věci v klidu promyslet, aby se podruhé, potřetí už nedal tak zbláznit. Jinak souhlasím s autorem, že u žen láska je něco jiného než to, komu dají přednost - láska je pro ně romantický pojem vznášející se v obláčcích, ale jak jde o tvrdou realitu přežití, jdou za tím, kdo nabídne víc a kdo nabídne i ty dárky. Příběh vzbuzuje spoustu myšlenek na téma soužití mužů a žen, má zajímavý a poetický jazyk, jen mi vadilo, jak zbytečně často se posléze začne opakovat - nejen celými slokami, ale i situacemi, jen postavenými do jiného prostředí. V podstatě nekonečný kruh, kdy si kdejaký autor vždycky vypomůže smrtí jedné z postav, protože je to tak nejjednodušší a kruh se konečně poruší. Proto se vracím zpět ke Zkrocení zlé ženy, která ty kruhy dokáže povýšit pokaždé na novou úroveň, až po závěrečnou pointu, kde - mankote! - nikdo dokonce neumře. Jinak samozřejmě herecky je tahle inscenace dokonalá, ale jak říkám, kde je slabý podklad, ani opakovaná veršovaná poetika a opakované nikam nevedoucí kruhy nic nesvedou. ()
Už jenom herecké obsazení si zaslouží pět hvězd, ale zde se povedlo všechno od scénáře po režii. ()
Něžný křehký milostný příběh ve verších – to je charakteristika této televizní inscenace. Při její realizaci se sešla skvělá trojice – Vítězslav Nezval se svými brilantními verši, pohledný Petr Štěpánek se svým excelentním herectvím a mladinká Jana Preissová jako okouzlující naivka. Navíc i černobílé provedení podtrhlo poetiku tohoto filmu. Nevšední snímek, který bych si ale netroufala doporučit dnešním mladým milovníkům akce a hororů. ()
Divadelní hry ve filmovém přepisu nejsou mé oblíbené, ale Manon je jednou z výjimek. Černobílá, barvu dostaly komunistické agitky, jí kupodivu sluší a s přibývajícími léty ještě bude. I Herci, kterí obecně nepatří k mým oblíbeným, snad s výjimkou Jany Šulcové, jsou skvělí. Do Petra Štěpánka jsme v té době byly se spolužačkami zamilované, kdo by si nepřál takového rytíře? (Pak to trochu shodil Zlatovláskou, ale je také být těžké synem Zdeňka Štěpánka) Preissová jako něžná Manon, a člověk jí to věřil. Trošku mi vadily některé kulisy, ale doba a peníze asi vykonaly své. Protože verše umřít, ach umřít pro krásu či Manon je motýl, Manon je včela, Manon je růže hozená do kostela jsou už inflační, nabídnu jiné, které by mohly neznalého spíš přilákat: „Tři vidličky, tři nože. Tři lžíce, každá má tři nohy, však kdo si sedne pod parohy?“ Předlohou je hra Vítězslava Nezvala, který si ji však půjčil, či lépe přebásnil od abého Antoine François Prévosta. Román je to útloučký, leč klasicky milostný, a v určitém věku se čte jedním dechem, stojí za to znát obojí. Ale co ode mne můžete čekat jiného než doporučení knížky, případně zavítání do divadla, že. ()
Mlada Preissova je sice mimoradne krasna, ale tim to pro me hasne. Ja tyhle zbasnene inscenace/hry nemam rad, resp. neudrzi moji pozornost. Po 10 minutach ztracim silu pokracovat ve sledovani...tak snad v pristim zivote. ()
Kvalitní divadelní hry v 60.-70.letech nevznikaly jen na prknech našich divadel, čehož je důkazem i tato adaptace epické poémy Vítězslava Nezvala - Manon Lescaut (původní předlohou byl román francouzského spistovatele Prévosta), která byla natočena v Barrandovských studiích. Jana Preissová alias Manon - hříšná světice - je bravurní. Tři a půl hvězdičky. ()
Když jsem tenhle TV film jako puberťák poprvé viděl, nemohl jsem od překrásné Jany Drchalové (Preissové) vůbec odtrhnout oči. V obsazení herců není uveden Vladimír Krška. ()
"Manon je motýl, Manon je včela..." předlohu mám hodně ráda a film mě potěšil tím, že je také ve verších. Možná i díky tomu nedošlo k tomu, co se poměrně často stává, že je film pochopen jinak, než knížka, nebo je ve filmu něco záměrně pozměněno...prostě dětsky naivní Manon, co lásku a věrnost pochopila po svém zůstává stejnou jak na papíře, tak v televizi. Stejně tak bezhlavě zamilovaný rytíř zůstává tím samým věrným bláznem. Prostě bych to shrnula tím, že je to knížka s bonusem ve formě poslechu a pokoukání. ()