Manon Lescaut

Aj v čiernobielej farbe bolo vidieť, že Preissová nemá 16, ale pod dvadsiatke (22) a že sa skôr podobá na baletku z veľrybinej stoličky, než na pubertiačku, čo vie básniť. Inak ale herecky skvele zvládnuté. Ten jazyk mi tak trocha vadil, ale zase klobúk dole, takto pekne vedieť napísať rýmovačky resp. ešte lepšie preložiť. No nič, príbeh z 18. storočia, ktorý srší naivitou a túžbou po láske a nie po noviciáte ani po vtákovi v tŕní. Vo svojej dobe revolučný pocit, dnes také romantické umenie. (25.08.2023)

Divadelní hry ve filmovém přepisu nejsou mé oblíbené, ale Manon je jednou z výjimek. Černobílá, barvu dostaly komunistické agitky, jí kupodivu sluší a s přibývajícími léty ještě bude. I Herci, kterí obecně nepatří k mým oblíbeným, snad s výjimkou Jany Šulcové, jsou skvělí. Do Petra Štěpánka jsme v té době byly se spolužačkami zamilované, kdo by si nepřál takového rytíře? (Pak to trochu shodil Zlatovláskou, ale je také být těžké synem Zdeňka Štěpánka) Preissová jako něžná Manon, a člověk jí to věřil. Trošku mi vadily některé kulisy, ale doba a peníze asi vykonaly své. Protože verše umřít, ach umřít pro krásu či Manon je motýl, Manon je včela, Manon je růže hozená do kostela jsou už inflační, nabídnu jiné, které by mohly neznalého spíš přilákat: „Tři vidličky, tři nože. Tři lžíce, každá má tři nohy, však kdo si sedne pod parohy?“ Předlohou je hra Vítězslava Nezvala, který si ji však půjčil, či lépe přebásnil od abého Antoine François Prévosta. Román je to útloučký, leč klasicky milostný, a v určitém věku se čte jedním dechem, stojí za to znát obojí. Ale co ode mne můžete čekat jiného než doporučení knížky, případně zavítání do divadla, že. (12.06.2008)

"Manon je motýl, Manon je včela..." předlohu mám hodně ráda a film mě potěšil tím, že je také ve verších. Možná i díky tomu nedošlo k tomu, co se poměrně často stává, že je film pochopen jinak, než knížka, nebo je ve filmu něco záměrně pozměněno...prostě dětsky naivní Manon, co lásku a věrnost pochopila po svém zůstává stejnou jak na papíře, tak v televizi. Stejně tak bezhlavě zamilovaný rytíř zůstává tím samým věrným bláznem. Prostě bych to shrnula tím, že je to knížka s bonusem ve formě poslechu a pokoukání. (29.03.2014)

Klasická televizní iscenace Nezvalovy klasické divadelní hry ve verších přináší vše, co je na Nezvalovi a jeho způsobu tvorby nejcennější: jiskřivý verš, nezkalený milostný cit, lyrickou, neopakovatelnou atmosféru, nabitou pozitivním napětím. Čistotu mladí, které je čisté, i když vlastně zkalené: to je osud titulní hrdinky. Není náhodné, že přes viditelně se prosazující normalizaci mohla vzniknout pozoruhodná báseň v obrazech, silou imaginace překonávající původní, podstatně prozaičtější literární předlohu z raného francouzského novověku. Petr Štěpánek a Jana Preissová, oba mladí a krásní, se v klíčových rolích svých uměleckých drah víc než osvědčili; špičkový výkon mnohdy i za hranicemi svých možností odvádějí i ti ostatní. Zdá-li se někomu, že poselství meziválečných levicových avantgard vyčpělo, MANON - a není v tomto ohledu zdaleka osamělá - prokazuje opak. Jako bychom i dnes cítili paže, natažené z obrazovky k televiznímu divákovi, jako bychom i dnes slyšeli zvonivý smích i přidušený šepot milenců. Křehké, chvějivé, nehmotné lze zachytit. Silou básnické myšlenky, mírou básnického talentu, okouzlením, které není jedincovým majetkem, ale může být a je sdíleno i druhými. V černobílém provedení času navzdory. (13.03.2008)

Kvalitní divadelní hry v 60.-70.letech nevznikaly jen na prknech našich divadel, čehož je důkazem i tato adaptace epické poémy Vítězslava Nezvala - Manon Lescaut (původní předlohou byl román francouzského spistovatele Prévosta), která byla natočena v Barrandovských studiích. Jana Preissová alias Manon - hříšná světice - je bravurní. Tři a půl hvězdičky. (04.01.2005)