poster

Manon Lescaut (TV film)

Romantický

Československo, 1970, 106 min

Režie:

Josef Henke

Předloha:

Abbé Prévost (kniha)

Scénář:

Vítězslav Nezval (divadelní hra)
  • sportovec
    *****

    Klasická televizní iscenace Nezvalovy klasické divadelní hry ve verších přináší vše, co je na Nezvalovi a jeho způsobu tvorby nejcennější: jiskřivý verš, nezkalený milostný cit, lyrickou, neopakovatelnou atmosféru, nabitou pozitivním napětím. Čistotu mladí, které je čisté, i když vlastně zkalené: to je osud titulní hrdinky. Není náhodné, že přes viditelně se prosazující normalizaci mohla vzniknout pozoruhodná báseň v obrazech, silou imaginace překonávající původní, podstatně prozaičtější literární předlohu z raného francouzského novověku. Petr Štěpánek a Jana Preissová, oba mladí a krásní, se v klíčových rolích svých uměleckých drah víc než osvědčili; špičkový výkon mnohdy i za hranicemi svých možností odvádějí i ti ostatní. Zdá-li se někomu, že poselství meziválečných levicových avantgard vyčpělo, MANON - a není v tomto ohledu zdaleka osamělá - prokazuje opak. Jako bychom i dnes cítili paže, natažené z obrazovky k televiznímu divákovi, jako bychom i dnes slyšeli zvonivý smích i přidušený šepot milenců. Křehké, chvějivé, nehmotné lze zachytit. Silou básnické myšlenky, mírou básnického talentu, okouzlením, které není jedincovým majetkem, ale může být a je sdíleno i druhými. V černobílém provedení času navzdory.(13.3.2008)

  • jatamansi
    ***

    Divadelní hry ve filmovém přepisu nejsou mé oblíbené, ale Manon je jednou z výjimek. Černobílá, barvu dostaly komunistické agitky, jí kupodivu sluší a s přibývajícími léty ještě bude. I Herci, kterí obecně nepatří k mým oblíbeným, snad s výjimkou Jany Šulcové, jsou skvělí. Do Petra Štěpánka jsme v té době byly se spolužačkami zamilované, kdo by si nepřál takového rytíře? (Pak to trochu shodil Zlatovláskou, ale je také být těžké synem Zdeňka Štěpánka) Preissová jako něžná Manon, a člověk jí to věřil. Trošku mi vadily některé kulisy, ale doba a peníze asi vykonaly své. Protože verše umřít, ach umřít pro krásu či Manon je motýl, Manon je včela, Manon je růže hozená do kostela jsou už inflační, nabídnu jiné, které by mohly neznalého spíš přilákat: „Tři vidličky, tři nože. Tři lžíce, každá má tři nohy, však kdo si sedne pod parohy?“ Předlohou je hra Vítězslava Nezvala, který si ji však půjčil, či lépe přebásnil od abého Antoine François Prévosta. Román je to útloučký, leč klasicky milostný, a v určitém věku se čte jedním dechem, stojí za to znát obojí. Ale co ode mne můžete čekat jiného než doporučení knížky, případně zavítání do divadla, že.(12.6.2008)

  • Radek99
    *****

    Adaptace básnické poémy Vítězslava Nezvala je tak křišťálově čistá, stylově dotažená a esteticky zdařile pojatá, že z jejího černobílého obrazu plasticky vystupuje jen nádherné herectví Petra Štěpánka, čistočistá krása mladičké Jany Preissové, ale hlavně síla neopakovatelných Nezvalových rýmů a krása jeho básnického jazyka. Celá estetika těchhle černobílých televizních inscenací ze šedesátých let je mi nějak velmi blízká. To se ještě v televizi vědělo, jak dělat skutečné umění...(26.1.2007)

  • Jiří K.
    ***

    Kvalitní divadelní hry v 60.-70.letech nevznikaly jen na prknech našich divadel, čehož je důkazem i tato adaptace epické poémy Vítězslava Nezvala - Manon Lescaut (původní předlohou byl román francouzského spistovatele Prévosta), která byla natočena v Barrandovských studiích. Jana Preissová alias Manon - hříšná světice - je bravurní. Tři a půl hvězdičky.(4.1.2005)

  • honajz
    ***

    Řadím se k těm, kteří už knihou/hrou nejsou až tak nadšeni. Nezvalovo okouzelní prepubertálními a pubertálními dívkami je známé, takže jistě nějakou takovou rozmarnou holčičku, která si v 16 letech myslí, jak jí patří celý svět, zažil na vlastní triko. Možná si často připadal i jako zmoklá slepice. Ale co se témat nešťastné lásky týče, je jich povícero lépe zpracovaných, a pokud jde o rozmarné ženy, líbí se mi více Shakespearovo Zkrocení zlé ženy, které alespoň nabízí jakés takés východisko, a jen utrápeně nevzdychá, jak tyhlety veršíky. Každý z nás byl mladý, bláznivě se zamiloval, ale tady mi přece jen přijde, že už se de Grieux často chová jen jako pitomec bez vlastního úsudku. Navíc když měl jistý čas si věci v klidu promyslet, aby se podruhé, potřetí už nedal tak zbláznit. Jinak souhlasím s autorem, že u žen láska je něco jiného než to, komu dají přednost - láska je pro ně romantický pojem vznášející se v obláčcích, ale jak jde o tvrdou realitu přežití, jdou za tím, kdo nabídne víc a kdo nabídne i ty dárky. Příběh vzbuzuje spoustu myšlenek na téma soužití mužů a žen, má zajímavý a poetický jazyk, jen mi vadilo, jak zbytečně často se posléze začne opakovat - nejen celými slokami, ale i situacemi, jen postavenými do jiného prostředí. V podstatě nekonečný kruh, kdy si kdejaký autor vždycky vypomůže smrtí jedné z postav, protože je to tak nejjednodušší a kruh se konečně poruší. Proto se vracím zpět ke Zkrocení zlé ženy, která ty kruhy dokáže povýšit pokaždé na novou úroveň, až po závěrečnou pointu, kde - mankote! - nikdo dokonce neumře. Jinak samozřejmě herecky je tahle inscenace dokonalá, ale jak říkám, kde je slabý podklad, ani opakovaná veršovaná poetika a opakované nikam nevedoucí kruhy nic nesvedou.(25.2.2017)

 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace