Ašik-Kerib
Ašik Kerib
Obsahy(1)
Ediční řada Kolekce 666, nabízející výjimečná umělecká díla světové kinematografie (mj. Metropolis, Stvořeni pro lásku či Dvojí život Veroniky), poprvé představí na DVD s českou podporou film jedné z nejoriginálnějších osobností filmové režie, Sergeje Paradžanova. Feéricky laděný film Ašik-Kerib, závěrečný snímek jeho "kavkazské trilogie" (Barva granátového jablka, Legenda o Suramské pevnosti, Ašik-Kerib), vychází z Lermontovovy prózy a je v něm s hravou rozkoší převyprávěn typický syžet islámského východu: Ašik-Kerib, chudý pohledný mládenec, místní trubadúr, musí projít strastiplnou cestu za bohatstvím, aby získal ruku milované dívky. Prochází celým muslimským orientem i pravoslavnou Gruzií, osud ho pronásleduje i hýčká, projde všemi druhy strázní, aby po návratu získal milovanou Maguli. Tento happyendový syžet umožňuje Paradžanovovi střídat kulisy i rekvizity a vytvořit hýřivou audiovizuální antologii orientu. Záběry se od sebe liší barevným pojednáním; dominantou kostýmů jsou syté barvy, modrá, červená, epizody jsou černé i oslnivě bílé. Rekvizity jsou přirozeně zase pravé, je využito autentických kulis ze starého Baku - pevnost Ičeri-Šecher, palác širvánšáchů apod. Mnohé záběry prozrazují Paradžanovovu posedlost výtvarným uměním. Paradžanov používá pravé rekvizity - kostýmy, šperky, zbrojířské a hrnčířské výrobky, staré knihy, komponuje zátiší, točí v historických areálech. Vše na plátně nese pečeť dotyku lidských rukou, které věci buď vyrobily, nebo používaly, cítíme v nich "stíny zapomenutých předků". Tato okolnost je možná hlavní pohnutkou Paradžanovovy tvorby - znovu oživit mizející kulturu, největší národní a všelidské bohatství, v níž jediné je záruka humanismu a mravnosti, hodnot v současnosti mizejících. Toto je hlavní vzorec Paradžanovovy tvorby, pro jehož důslednou realizaci byl na sklonku života, kdy mu byly konečně povoleny zahraniční cesty, oslavován na festivalech a označován za génia. Snímek Ašik-Kerib jeho tvůrce věnoval památce Andreje Tarkovského. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (22)
Ashug-Karibi. Skromný a přitom velkolepý osudový příběh. Najdi vyvolenou svou, učitele svého holýma rukama pohřbi, zkaženost světa ochutnej, zázrak vykonej. Neopakovatelná atmosféra v doprovodu ohromující hudby a zpěvu. Pro mě naprosto bezchybná podívaná se spoustou překvapení. ()
Paradžanov sa tu evidentne neberie vážne. Za 73 minút sa tu toho veľa neudeje, je to klasická rozprávka, ako z tisíc a jednej noci. Podstatná je mizanscéna, ako prehliadka orientálnej kultúry. Všetci tu sú tak trochu blbečkovia, čo je súčasťou štylizácie. Vzhľad hlavného hrdinu pripomína nejakého mafiána, prisťahovaného na Slovensko z Balkánu. Inak je tu množstvo milých zvieratok ako somáre, ťavy, ovce, kravy atď. a postavy si radi odliepajú a naliepajú umelé fúzy a bradu. A strieľa sa z fakeových samopalov. ()
V žitopisu Paradžanova citelně postrádám informaci o tom, že důvodem jeho věznění byla "praktikovaná homosexualita", což je zajímavé třeba v kontextu s výběrem herců: Dobro většinou v jeho filmech představují pohlední mladí muži. ()
Nazývat Ašik Kerib dramatem je ošidné, sice vychází z Lermontovy romantické básně, ale důležitá je také humorná stránka filmu (tak jako u Pasoliniho Dekameronu, k němuž má přístupem blízko)...a ta strnulost je právě myslím odrazem muslimské kultury, kterou tu zobrazuje či spíše si z ní dělá legraci... ()
Jednoduchý příběh cesty za láskou mladého hudebníka, který musí překonat nástrahy osudu i soka. Obrazy jsou silně estetizované, prodchnuté nejrůznějšími symboly, ikonografií islámu i křesťanství, folklorními motivy, ale také samopaly nebo závěrečnou kamerou. Hezky se na to dívá, ale já netvrdím, že bych je pochopila. ()
Film pre náročných vyniká pestrými kostýmami, miestnou folklórnou hudbou a zobrazením svoch svetov, kresťanského a islamského. Tu kdesi na pomedzí sa rozvíja romantická báseň lásky dvoch mladých ľudí. Vizuál na dobrej úrovni, horšie je to s hereckým obsadením. ()
Mám pocit, že Ašik-Kerib je Paradžanova bilance – snad přede vším díky množství odkazů na různorodé zobrazovací postupy, které mne přímo odkazovaly k jeho předcházejícím snímkům (anachronismy ke Kyjevským freskám, prosté záběry na různé malby k jeho krátkým portrétním filmům, výtvarná a hudební symbióza k Barvě granátového jablka…). Ale nejen proto. Prostý pohádkový příběh se v tomto podání proměnil v zrcadlo, ve kterém se odráží vypravěčovy touhy, sny, lásky. Všechny vtěleny do neobyčejně plodné imaginace. Básnický svět je maximálně zatížen krásnými obrazy, hlasy jednajících postav jsou přehlušovány hudbou a příběh sám tancem a obřadem. Spějeme ke konci, k Šťastné svatbě, kterou počíná Štěstí, ale za námi je Závrať z toho, kolik Krásy se nás dotklo. I přes tu Bolest. Svatá Závrať. ()
Farba granátového jablka, bola pre mňa vizuálnym podobenstvom, ktorému som nerozumel, ale ktoré na mňa spravilo dojem. Veľa krát sa totiž nevidí, že by film, ktorý využíva expresívne herectvo, vizuálne bohaté kostýmy a je snímaní ako fotografia, prebudil záujem o kultúru o ktorej týmto nezvyčajným spôsobom pojednáva - v tomto prípade to bola kultúra Arménska. Posledný film Sergeja Paradžanova - Ašik - Kerib je ladený do podobného štýlu, ale na rozdiel od Farby ma nechával v mnohých miestach chladným. Nedá sa mu uprieť pôsobivosť. Rozhodne čo sa týka hudobnej zložky ma film neuveriteľné tempo, ktoré v kompozícií obrazov a scudzovacích efektov(samopal, kamera) nenudí a určitým spôsobom ironizuje a baví. Filmy ako tento majú rozhodne svoj význam - už len preto, lebo podobne ako je tomu pri umeleckých dielach, tam tvorca dáva viacej osobného, a kamera je len prostriedok ako vzdať svojimi úvahami hold jednej krajine, kultúre a jej histórií a vplyvu. To všetko sa tu odzrkadľuje a to všetko tu pôsobí na divákové zmysly. V tomto prípade záleží jedine na tom, ako sme naladení pri sledovaní filmu. Ak totiž necháme celý ten vizuál a hudbu zarezonovať našími zmyslami môžeme mať z filmu neuveriteľný zážitok. Ak nie tak budeme veľmi sklamaný. Ja som zostal niekde na pol cesty. ()
Děsně mě rušily nepořádně udělané věci. Odbytý film. ()
Projekce filmu Ašik-Kerab na LFŠ 2007 byla čistá ukázka totální dehonestace filmového umění. Organizátoři kdesi vyhrabali kopii s potlačeným arménským zněním, které bylo překrývané ruským voiceoverem a do češtiny byl film simultáně tlumočen přes sluchátka, přičemž překladatelka se evidentně dopředu nepřipravovala. Výsledkem tak byl neposlouchatelný jazykový mišmaš. Neschopnost (či snad nechuť/nedostatek snahy?) organizátorů sehnat kvalitní kopii hodnou díla tak významného tvůrce, jakým byl Sergej Paradžanov, a zajistit tomu odpovídající překlad, mě tak rozčílila, že jsem se dobrou půlhodinu nemohl na film pořádně soustředit. Samotný Ašik-Kerab pokračuje ve stylu Barvy granátového jablka (Sajat Nova) - tedy jakási filmová obdoba výtvarné koláže. Zdá se mi však, že Paradžanov v tomto případě poněkud ujel, vytváří tak trochu parodii své vlastní tvorby a umělecký zážitek není tak silný jako u jiných režisérových filmů. _____ P.S. Roku 2003 vydala společnost Ruscico DVD s údajně velice kvalitním obrazem a možností nechat film v původním znění a navolit si titulky ze 13 možných jazyků. Viz zde. Organizátoři LFŠ, jděte do prdele! ()
0/10 Lyrický příběh ze středního východu o strastech chudého hudebníka, který kvůli lásce k vyvolené dívce musí odejít z vesnice sehnat peníze, aby ji mohl pojmout za manželku. Cestou se střetává s nejrůznějšími lidmi dobrými i méně dobrými, ale se svým hudebním nástrojem a produkcí je všude vítán s otevřenou náručí, takže si zahraje na pohřbu, na svatbě i pro bohatého šejka, aby se v den její chystané svatby s jiným triumfálně vrátil pro svou vyvolenou. Film není ani tak zajímavý příběhem – ten tam téměř absentuje – ale spíš představením kultury, tanců, zvyků, hudby, oblečení a masek exotického světa na pomezí islámu a křesťanství. K celkovému pochopení symboliky a chování některých zúčastněných mi ale chyběla dostatečná znalost místních poměrů, takže celkový zážitek z filmu byl poloviční oproti podobnému slovenskému snímku Kubo z prostředí mně bližšího. Například „střelba“ z hraček v harému, výměna vousů nebo mrtvý kerib zaházený maňásky jsou jenom zlomkem pro mě nepochopitelných filmových výrazů a domnívám se, že čím dál od místa vzniku, tím to bude s interpretací problematičtější. ()
Tenhle film překračuje normální filmový měřítka, je tvořenej zcela originálně, jako obrazy, bez normálních dialogů, dalo by se říct bez normálního herectví a přesto v nás jeho postavy a celej děj zůstávaji ještě dlouho a dlouho po konci. Zcela jistě jedno ze zásadních děl kinematografie. ()
obrovské filmové sklamanie...pre mňa asi najväčšie tohtoročné....veľa som od filmu čakal, z Paradžanova som si po dvoch videných filmoch vytvoril génia, nadčloveka, jedného z najväčších umelcov...a potom príde toto...samozrejme výtvarne krásne farebné, orientálne, pestré, živé, nápadité, sršiace životom....ale ako film jedna veľká fraška (imho :)...dokonca aj ako farbistú grotesku by som to dokázal prijať s otvorenou náručou, ale infantilno-úsmevné to bolo vlastne iba v strednej časti filmu....ostatný čas som iba krútil hlavou nad predstaviteľom hlavnej úlohy (ktorý mi pripadal ako niečo medzi totálnym jelitom, vemenom a balkánskym mafiánom) a takmer ľutoval 900 korún, ktoré som za to dal... celé to pôsobí veľmi amatérsky, mnohé hlúpe pohľady do kamery a na kameru, ako by herci poriadne nevedeli, čo majú na placi robiť a kontrolne hádžu očkom po majstrovi za kamerou......je však dobré si uvedomiť, že film vznikol v období autorovho chradnúceho zdravia po dlhoročných a viacnásobných pobytoch v sovietskych väzeniach, ktoré človeku určite nepridali ani na psychike.....a možno je to niečo ako sarkastický bohémsky úlet človeka známeho svojou výstrednosťou a nekonformnosťou.......avšak napriek tomu, namiesto očakávaného najkrajšieho darčeka tohtoročných Vianoc som sa dočkal najväčšieho sklamania (a zatiaľ jediného) z kolekcie 6+6+6 .......a tých 5 hviezdičiek od vydavateľa tohto disku, pána Zónu, vnímam ako čisto marketingový ťah :)) ......časom hodnotenie z úcty k Paradžanovy určite zvýšim o jeden stupienok, ale dovtedy tu bude svietiť iba "dvoj*", ako prejav môjho rozčarovania (a asi najmä nepochopenia).....Nota bene - film je venovaný pamiatke Andreja Tarkovského (podľa mňa dosť nedôstojná dedikácia) ()
Nah, tak ani na podruhé jsme s Paradžanovem nenašli společné slovo. Z Ašika-Keriba mám v podstatě stejné pocity, jako z Barvy granátového jablka - je to hezky poetické, originální (takový styl jsem ještě nikde neviděl), má to krásné obrazy, krásnou kameru, pěknou hudbu a sem tam zajímavou scénu, ale celkově mě ten film dokáže leda tak unudit nebo uspat. Kochání se obrazem mě přešlo tak po 10 minutách a začal jsem se nudit, takže jsem pak už u těch pěkných obrazů jenom přikyvoval, že jsou pěkné, zatímco jsem měl co dělat, abych u toho neusnul. Jako uznávám to, ten styl je značně originální a opravdu i poetický, ale nemůžu si pomoct, v celku mě to nudí. 3* ()
Základné porozumenie filmu Ašik-Kerib (Sergej Paradžanov, 1988) nie je nijak obzvlášť komplikované: jeho sujet je vystavaný na princípe štruktúry rozprávky (aj keď s netypicky ozvláštňujúcimi prvkami), v rámci ktorého protagonista vykonáva cestu kvôli svojej milej, počas ktorej je nútený čeliť škodcom aj vlastným pokušeniam. Porozumenie tohto filmu je však komplikované (A) na úrovni jeho kultúrnych aspektov – Paradžanov vytvoril syntézu množstva kaukazských motívov, ktoré sú pre väčšinu divákov neznáme, a to: kultúrnych (tradičná hudba mugam), náboženských (islam, kresťanstvo, zoroastrizmus), geografických (hraničné lokácie medzi jednotlivými krajinami Kaukazu) alebo politických (moderné „zbrane“ pašových žien ako odkaz na azerbajdžansko-arménsky konflikt). Okrem toho do kaukazskej hudby zakomponoval západné skladby Ave Maria (Franz Schubert) a Rondo-Capricciozo (Camille Saint-Saëns). Integráciu týchto motívov interpretujem ako Paradžanovovu snahu vytvoriť celistvé umelecké univerzum, v ktorom hľadá spoločné znaky národných, kultúrnych, konfesných, východných a západných tradícií. Výnimku predstavujú politické motívy, ktoré sú voči tradícii v kontrapunkte. Ďalší aspekt, ktorý komplikuje porozumenie filmu je (B) akási bláznivosť a amaterizmus, kvôli ktorým môže byť film vnímaný ako paródia buď na kaukazskú kultúru alebo na štýl Paradžanova. S touto interpretáciou sa nestotožňujem a zrejme sa s ňou nestotožnil ani Paradžanov, ktorý ku svojmu filmu pristupoval so smrteľnou vážnosťou: podľa vlastného prehlásenia bol po jeho dokončení pripravený na smrť. Onú bláznivosť interpretujem ako implikáciu jurodivosti (t.j. posvätnej bláznivosti) a amaterizmus ako implikáciu insitnosti a pokory, ktorá je základom lásky – etymologicky vzato: „amator“ znamená milovník. Na záver dodám, že napriek nezvyčajnej a ozvláštňujúcej forme, Ašik-Kerib pramení v tradícii: je adaptáciou rozprávky Michaila Lermontova, ktorý ju napísal na motívy tradičného turkického dastanu. ()
Tohle je film, na který bych doporučil, smím-li, dívat se jako na oživlý malířův obraz, výjev vetkaný do perského koberce, anebo, musí-li to být, na orientální, ať už hrané nebo marionetové divadlo. Teprve potom, když přestaneme očekávat děj vedený podle euro/merického scénáře, nás okouzlí čarovná moc těchto pohádkově snových vizí. "Sen" tu nezmiňuji náhodou -- právě sny prožívám podobným způsobem, jako je prezentován tento film -- barevně, s nástinem příběhu, který může i nemusí mít logiku, nebo má logiku skrytou (surreálnou, podvědomou), a může i nemusí mít "zvuk", tedy dialogy. Zde je viděné doprovázeno mluvenou vysvětlivkou, starý epos či pohádka je nám explikována, protože geograficky i časově, kulturně, jsme od ní daleko, a přesto nám něčím připomíná prvotní obrazy, jež si nosíme v sobě, ale jimž špatně rozumíme. A třeba chceme porozumět. Někteří z nás ano. Buňuel orientu, napadlo mě při sledování Paradžanovova filmu. Jistě to není přesné, snad ani vhodné přirovnání. Ať si každý udělá svůj názor. Ten film za názor stojí. To přinejmenším. Vždyť o té kamenné věži, čekající za hradbami a jejíž úpatí vidíme jen úzkým průchodem, se nám přece zdálo už v dětství. ()
Tu už začína byť Paradžanov zrozumiteľný, aspoň čo sa týka príbehu, pričom stále nie je zlé si pred filmom prečítať obsah. Scény sú zaujímavé, párkrát som aj vybuchol od smiechu alebo od úžasu. Výborný bol paša a všetky jeho scény, stvárnenie odseknutia hlavy a vytekajúcej krvi a ohúril ma aj tiger s dvoma tvárami. Okrem príbehu je film samozrejme prehliadkou múzea, pevností, vykopávok a historických artefaktov, ktoré sú vraj výlučne originálne. Preto som vyjavene čumel, keď sa objavili hračkárske samopaly, to bol riadny úlet, ale symboly dostali svoj zmysel po prečítaní niektorých tunajších komentárov. ()
LFŠ 2007: Uf... první setkání s Paradžanovem nedopadlo nejlépe. Pohádku o putování zamilovaného trubadůra zasazenou do zesvětlených dob středověkého Kavkazu ctí poctivá stylizace do hávu ztracené historie. Nemůžu si odpustit srovnání s Příběhy tisíce a jedné noci, jež mi celou dobu projekce padaly před oči. Herectví a kompozici často ovládá jistá strnulost, až bych řekl odcizení od prostředí, do nějž jsou zasazeny, což podtrhuje i statická kamera C a D. Lze jistě považovat za tvůrčí prvek, ale pokud se podívám na Lazarovou nebo Rubleva, nesnese Ašik-Kerib srovnání. Magičnosti je navíc jako šafránu (nebo mi zůstala dovedně skryta). Těším se na srovnání se Sayat Nova - director´s masterpiece. ()
Film se promítal v českých a slovenských kinech pod oficiálním distribučním názvem Ašik Kerib. ()
Používáním jazyka symbolů, religiózními motivy a zakotveností v tradiční lidové kultuře spadá Ašik-Kerib do proudu poetického filmu. Orientální pohádka obsahuje další, alegorickou vrstvu odkazující na dobové společensko-politické dění. Jednoduchá dějová linie, rozdělená mezititulky do 21 krátkých (někdy pouze 30 vteřinových) scén, je vsazena do vizuálně přeplněných obrazů přebujelé „barokní“ fantazie, čerpající z muslimského i protestanského světa. Paradžanov ignoruje klasické narativní postupy. Nahrazuje je inscenovanými obrazy, rozpohybovanými ikonami. Dominuje výtvarná kvalita vysoce stylizovaného obrazu, v němž jsou postavy rovnocenné s pozadím, stávají se uměleckými objekty, artefakty, stejně jako kultovní předměty a rituály. V práci s formou Paradžanov navazuje na Barvy granátového jablka. Ve svém posledním filmu však více pracuje s akcí a zařazuje humor v podobě groteskních postav. Komplikovaná symbolika umožňuje zobrazení tabuizovaných témat (sex, násilí) a kritiku režimu. Narážku na násilí totalitní moci jsou moderní zbraně v kapitole Panství skrblíka Nádira paši. Kapitola Bojovný sultán odkazuje na pronásledování umělců a na popravy. Epizody Zbořený chrám a Bůh je jeden zobrazují pronásledování církve. Pěvcova modlitba, která se odehrává v božím domě osídleném ďábelskými stvořeními, pak vyjadřuje stav okupované země obecně. Dedikace filmu Tarkovskému je též symbolická (holubice vyletí mimo záběr a usadí se na kameře). ()