Niko Pirosmani

Moc pěkné je tu orientální myšlení. Narace je jiná stejně jako je na východě jiné divadlo - záběry ze šantánu a la francaise jsou padesátkové - a sedmdesátkové - připomnělo mi to Akermanové závěr Les rendez-vous d’Anna. A ještě jedna věc je tu odlišná od západního kina - tady jde o ty nejdůležitější věci - kontakt člověka s transcendentnem a jeho zasazení do společnosti. Jde o život. Velmi čistě podané. Má to styl. (27.03.2020)

Krásně pomalé vyprávění, příběh o hledání, ale příběh je ztracen na začátku, je tedy zbytečný, jen něco málo přežilo, hledání konce... a snad i hledání malinkých krás všedních dnů, když se stávají nevšedními, Niko měl vlastně celý život nevšední, putování bez konce, hledání hodnot žití a kresby znamenající bytí... (29.07.2007)

V kinematografii neexistuje žánr výtvarní film, ale tento film působí "výtvarně" natolik, že by si tuhle samostatnou kategorii klidně zasloužil. Tohle už nejsou jenom nějaké vizuální orgie s kamerou, stylizace kulis, umělecké aranže či vkládání maleb do záběrů. Zde scéna za scénou působí jako jeden vyšperkovaný obraz vedle druhého v galerii, obsahuje nádhernou souhru všech množných vizuálních prvků a s precizností sobě vlastní vytváří tak formu dokonale sedící k zádumčivému příběhu o nepochopeném malíři. Vytváří formu, která zároveň stělesňuje duši a pocity hlavní postavy, přičmež některé výjevy jakoby skutečně vypadly z Pirosmaniho obrazů, které ve filmu spatřujeme. V jiných scénách (jako třeba rozhovor ze staré dřevěné barabizny v přítmí s opuštěným Pirosmanim) se režisér s kameramanem nebojí sáhnout i mimo tento styl a přidat práci se světlem, stínem a tmou, ale nepůsobí to při tom vůbec rušivě. Nenáročný děj plyne v pomalém zádumčivém tempu, ale nabízí lehce srozumitelný příběh a k tomu vizuál dosahující místy úroveň Tarkovského... v něco podobného jsem před zhlédnutím ani nedoufal. Režisér Eldar Šengelaja mne tou svou průměrnou satirou o byrokraci nijak zvlášť nezaujal, jeho bratr Giorgi mi zde ale dokazuje, že i gruzínská větev sovětského filmu stojí za pozornost. 90% (viděno v rámci "Challenge Tour 2020" – 30 dnů se světovou kinematografií) (10.03.2020)

Poetický film o trudném údělu malíře, který se nehodil do oficiálních škatulek, je zpočátku plný pestrých barev a světla. Postupně se teplé barvy vytrácejí a zůstávají odstíny hnědé a šedé, černá a bílá. Filmové obrazy mají precizní kompozici, a tak při jakémkoliv zastavení filmu vzniká dokonalá fotografie. Barevné ladění vyjadřuje nejen náladu snímku a postupný osud malíře, ale i protiklady, z nichž je nejvýraznější černá a bílá (chlapec utíkající krajinou a zastavující se krátce u ovčích stád a ve vinohradu) nebo červená a bílá (žena sedící u stolu v šeřící se krajině). Vedle nádherných filmových obrazů pracuje režisér i se symboly, byť některé jsou spíše na divákovi (Poslední večeře páně). Když je Pirosmanovo dílo oficiálně odsouzeno, nemůže se člověk zbavit pocitu, že je to alegorie na sovětskou společnost a její diktát v rámci umění. Protože se tento malíř stal inspirací nejen pro ruské avantgardní umělce, ale i pro západoevropské, byl možná ve druhé polovině záměrně stylizován do podoby francouzských a nizozemských impresionistů. Krásný film s výbornou hudbou. (26.04.2020)

"Co tu děláš? - Umírám". Nikolaj Pirosmanišvili je svobodný člověk. Jeho skutky řídí pouze ON sám, dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Bohatému zvýší cenu, s chudákem se rozdělí. Jeho obrazy jsou všude kolem...pro každého. Ač zkoušen osudem a proradností lidských povah, stále si zachovává tvář. Svou vnitřní pravdu, o které dumá povětšinou zcela sám v dřevěném kamrlíku pod činžovními schody. Připraven přijmout vše, co má přijít. Komorní, avšak obrazově výjimečně laděný snímek s nádhernými výjevy všeho druhu, vypravující příběh o pokoře k životu, upřímných myšlenkách a přáních pro druhé. (29.03.2016)