Pirosmani
Niko Pirosmani
Pirosmani
Obsahy(1)
Když na konci šedesátých let natáčel Georgij Šengelaja film o gruzínském inzitním malíři Niko Pirosmanišvilim (1862–1918), nešlo o jeho první setkání s osobností tohoto umělce. Šengelaja mu věnoval už svůj absolventský krátkometrážní snímek z roku 1961 a patrně nebýt jej, neměl by jeho celovečerní opus takovou podobu, jíž se mu nakonec dostalo. Niko Pirosmani není klasický životopisný film. Více než o jednotlivé peripetie malířova života šlo Šengelajovi o vyjádření umělcova pohledu na svět, čehož dosáhl především rytmem a koncepcí záběrů. Převažují statické kompozice, barvy jsou v souladu s barevností Pirosmaniho obrazů. Ze záměrné jednoduchosti pojetí je cítit hrdost a ryzost Pirosmaniho jako člověka. Na výtvarné stránce filmu se podílel malíř Avtandil Varazi, který vytvořil i titulní roli. Přesvědčivost jeho výkonu a jistota a jemnost Šengelajovy režie přispěly k tomu, že Niko Pirosmani se stal událostí nejen doma (kde však byl uveden pouze v omezené distribuci), ale i v zahraničí (Zlatý Hugo na festivalu v Chicagu 1974). (NFA)
(více)Recenze (17)
LFŠ '07 - Pomalé tempo, nádherná kamera. Nebýt v Měšťanské besedě tak nesnesitelné dusno, užil bych si film daleko více a hodnotil možná maximálně. Ale ono, když z vás neustále lije pot a vy si říkáte, kde se to z vás stále bere, hodnotit maximálně se prostě nedá, protože to minimálně působí rušivým dojmem. :-) ()
V každom okamihu sa skrýva krása. Len ju treba vedieť nájsť (Inak to, že zmyslom života je krása, vravia aj súfisti). To ukazuje príbeh maliara, ktorý kašľal na komerčný profit. V ňom horel len oheň tvorcu a len tvorcu. Oheň obchodníka a kalkulátora ceny vlastného diela bol mu neznámy, respektíve tam nebolo ani iskričky obchodného zápalu. Na týchto mantineloch sa inak láme zásadný spor medzi solidaritou a konkurenciou ako princípmi životného postoja. Na materiálne zázemie maliar kašľal. To sú ľudia, ktorí dokážu svojim dielom vydolovať z hlbín tvorivých počinov zlato. Nekompromisne. Bez ohľadu na známosti a očakávania okolia. Bez ohľadu na rodinu a komunitu, v ktorej sa pohybujú. Nie je ich veľa. Ani filmov o nich. Okrem toho: tie obrazy majú v sebe neskutočnú silu. Obrazy prezentované vo filme, no taktiež obrazy filmu samotného. Možno sledovať opakovane. Koľkokrát len dá sa, z filmu o Nikovi nálada skvostná ide: zdá sa. ()
Tento štýl naivnej maľby mi veľa nehovorí, zato život gruzínskeho umelca bol nepochybne zaujímavý. Celý život trel biedu, chľastal podobne ako Toulouse-Lautrec a vymaľoval snáď všetky vinárne v Tbilisi. Disponujem dokonca informáciou, že na jeho obrazoch prevláda čierna farba preto, lebo mu ju zadarmo dávali výrobcovia rakiev. Veľa jeho obrazov je namaľovaných na vývesných ceduliach obchodov, takže spod maľby občas presvitá nejaký ten nápis typu "tabak" alebo "magazin". Toto poňatie je čisto umelecký film, veľké prázdne miestnosti, lyrika, sem-tam folklór. Nebolo to zlé, mohlo to byť lepšie. ()
Leckdo by řekl, že tempo tohoto filmu je příšerně pomalé, že se tam vlastně nic neděje, že je nudný... Mně to tak nepřišlo. Snímek je poskládán ze zajímavých epizod naivního malíře Pirosmanišviliho, jehož osud může vyznívat universálně, ať už v jeho touze pořád něco malovat (čili něco tvořit), v jeho odlišnosti nebo odcizenosti vůči okolí. Film je vyprávěn v neobvyklém, ale o to přitažlivějším duchu, atmosféra souzní s malířovými výtvory a jakkoli se jeho Žirafa může jevit primitivně, má své kouzlo a svou specifickou poetiku. Stejně tak tento film, jehož kamera je podobně laděná. ()
Poetický film o trudném údělu malíře, který se nehodil do oficiálních škatulek, je zpočátku plný pestrých barev a světla. Postupně se teplé barvy vytrácejí a zůstávají odstíny hnědé a šedé, černá a bílá. Filmové obrazy mají precizní kompozici, a tak při jakémkoliv zastavení filmu vzniká dokonalá fotografie. Barevné ladění vyjadřuje nejen náladu snímku a postupný osud malíře, ale i protiklady, z nichž je nejvýraznější černá a bílá (chlapec utíkající krajinou a zastavující se krátce u ovčích stád a ve vinohradu) nebo červená a bílá (žena sedící u stolu v šeřící se krajině). Vedle nádherných filmových obrazů pracuje režisér i se symboly, byť některé jsou spíše na divákovi (Poslední večeře páně). Když je Pirosmanovo dílo oficiálně odsouzeno, nemůže se člověk zbavit pocitu, že je to alegorie na sovětskou společnost a její diktát v rámci umění. Protože se tento malíř stal inspirací nejen pro ruské avantgardní umělce, ale i pro západoevropské, byl možná ve druhé polovině záměrně stylizován do podoby francouzských a nizozemských impresionistů. Krásný film s výbornou hudbou. ()
Film, na který se od letošního března dívám alespoň jedenkrát týdně. Krása. ()
"Co tu děláš? - Umírám". Nikolaj Pirosmanišvili je svobodný člověk. Jeho skutky řídí pouze ON sám, dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Bohatému zvýší cenu, s chudákem se rozdělí. Jeho obrazy jsou všude kolem...pro každého. Ač zkoušen osudem a proradností lidských povah, stále si zachovává tvář. Svou vnitřní pravdu, o které dumá povětšinou zcela sám v dřevěném kamrlíku pod činžovními schody. Připraven přijmout vše, co má přijít. Komorní, avšak obrazově výjimečně laděný snímek s nádhernými výjevy všeho druhu, vypravující příběh o pokoře k životu, upřímných myšlenkách a přáních pro druhé. ()
Pokiaľ nie ste aspoň trochu zvyknutí na štýl rozprávania, aký poskytujú gruzínci Šengelaja a Paradžanov, tak Nika Pirosmaniho nepredýchate. Statické zábery, kde je dôležité ich zarámovanie do naaranžovaného obrazu a ten sa iba pár krát presúva spoločne s monotónnou chôdzou hrdinu. Dej-nedej nie je ani zďaleka klasickým životopisom, Šengelaja sa tu sústreďuje na Nikovo postupné odcudzenie od okolia (a naopak) a výtvarný štýl tak môžeme chápať ako obraz jeho vnútra. Dá sa tu vysledovať paralela s Kristom, ktorá mi ale pripadala lacná. Možno nebola. ()
V kinematografii neexistuje žánr výtvarní film, ale tento film působí "výtvarně" natolik, že by si tuhle samostatnou kategorii klidně zasloužil. Tohle už nejsou jenom nějaké vizuální orgie s kamerou, stylizace kulis, umělecké aranže či vkládání maleb do záběrů. Zde scéna za scénou působí jako jeden vyšperkovaný obraz vedle druhého v galerii, obsahuje nádhernou souhru všech množných vizuálních prvků a s precizností sobě vlastní vytváří tak formu dokonale sedící k zádumčivému příběhu o nepochopeném malíři. Vytváří formu, která zároveň stělesňuje duši a pocity hlavní postavy, přičmež některé výjevy jakoby skutečně vypadly z Pirosmaniho obrazů, které ve filmu spatřujeme. V jiných scénách (jako třeba rozhovor ze staré dřevěné barabizny v přítmí s opuštěným Pirosmanim) se režisér s kameramanem nebojí sáhnout i mimo tento styl a přidat práci se světlem, stínem a tmou, ale nepůsobí to při tom vůbec rušivě. Nenáročný děj plyne v pomalém zádumčivém tempu, ale nabízí lehce srozumitelný příběh a k tomu vizuál dosahující místy úroveň Tarkovského... v něco podobného jsem před zhlédnutím ani nedoufal. Režisér Eldar Šengelaja mne tou svou průměrnou satirou o byrokraci nijak zvlášť nezaujal, jeho bratr Giorgi mi zde ale dokazuje, že i gruzínská větev sovětského filmu stojí za pozornost. 90% (viděno v rámci "Challenge Tour 2020" – 30 dnů se světovou kinematografií) ()
Nudne spracovaný nezaujímavý životný príbeh jedného neznámeho gruzínskeho maliara s jazykolamovým priezviskom. Toť umenie. ()
Moc pěkné je tu orientální myšlení. Narace je jiná stejně jako je na východě jiné divadlo - záběry ze šantánu a la francaise jsou padesátkové - a sedmdesátkové - připomnělo mi to Akermanové závěr Les rendez-vous d’Anna. A ještě jedna věc je tu odlišná od západního kina - tady jde o ty nejdůležitější věci - kontakt člověka s transcendentnem a jeho zasazení do společnosti. Jde o život. Velmi čistě podané. Má to styl. ()
Krásny príbeh o osamelosti a pocite vlastného odcudzenia od okolitého sveta, od ľudí, od spoločnosti..... V Bratislave možno vidieť v Univerzitnej knižnici, ale iba v ruskom znení bez titulkov ()
Nepamatuji si film, ktery by mel podobne zpracovani, velmi minimalisticke a dosti nudne... ()
Přiběh není špatnej, ale jeho zpracování je tak nudné, že je celkem složité ho dokoukat... ()
Krásně pomalé vyprávění, příběh o hledání, ale příběh je ztracen na začátku, je tedy zbytečný, jen něco málo přežilo, hledání konce... a snad i hledání malinkých krás všedních dnů, když se stávají nevšedními, Niko měl vlastně celý život nevšední, putování bez konce, hledání hodnot žití a kresby znamenající bytí... ()
Gruzínský pomník.¬ Drama životopisné povahy o životě gruzínského naivního malíře z přelomu 19. a 20. storočí Niko Pirosmaniho natočil gruzínský režisér a scénárista Giorgi Šengelaja ve svých 31 rocích a přes to, že pocházel z umělecké rodiny a jeho rodiče byli nositeli státních vyznamenání a měl tedy umělecké cítění a vnímání v krvi, nebyl schopen v tak relativně raném věku zpracovati námět dostatečně umělecky působivě. Malířova cesta společností, osamělost umělce, rozpor mezi požadavky skutečného života a malířovým světem — to vše Šengelaja zaznamenává, leč do sledu zvláštních, staticky působících střihů se mu nepodařilo dostati víc dramatu, než s kterým by vystačil běžný umělecký dokument; a to je na umělecké filmové drama málo — zůstalo tak viseti v půli cesty, stavši se jakýmsi pomníkem, pokusem svého tvůrce o opravdu velký a svérázný umělecký dramatický snímek. ()
Mám trochu iné predstavy o záživnom filme oproti bratom z Gruzínska. Teda celkom iné, ako pozerať sa na obraz, v ktorom sa pohybujú a rozprávajú ľudia. ()