Dyrygent
Dirigent
The Conductor
Režie:
Andrzej WajdaScénář:
Andrzej KijowskiKamera:
Sławomir IdziakHrají:
John Gielgud, Krystyna Janda, Andrzej Seweryn, Jan Ciecierski, Tadeusz Czechowski, Marek Dąbrowski, Józef Fryźlewicz, Janusz Gajos, Stanisław Górka (více)Obsahy(1)
Protagonistami komorného príbehu o manželskej kríze a o strete ľudí s odlišnými morálnymi postojmi sú umelci: mladá huslistka, vracajúca sa zo stáže v USA, jej muž, ambiciózny dirigent mestského orchestra a slávny dirigent, vracajúci sa po stretnutí s huslistkou po mnohých rokoch do vlasti. Starý umelec spočiatku netuší, že práve on je príčinou rodinnej roztržky. Vďaka nemu žena odhalí skutočnú povahu svojho manžela, ktorý ľahko obetuje umenie v záujme svojho egoizmu.
Vo všeobecnej polohe je film aj úvahou o morálke v spoločnosti, stojacej na prahu krízy. Keďže sa Wajda aktívne podieľal na politickom boji v Poľsku, film s dominujúcimi hereckými výkonmi Jandovej, Gielguda a Seweryna, pripravený u nás na uvedenie už v r. 1982, mal napokon premiéru až v r. 1990. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (10)
Dirigent mě od začátku zklamával – záběry z New Yorku, tak filmové, tak, ehm záběrové… A to ačkoliv Wajdu sedmdesátek mám rád. Myslím, že tu jeho „brand“ výrazně převýšil morál – film s „hvězdou“; o pár let později Depardieu. Průmysl. Ale v Dyrigentovi mi vadilo především to, jak ploše nastavené je samotné zobrazování uměleckého světa: génius versus průměrnost. „Oddanost“ versus facha. Opět „amadeovsky“ ploché, zjednodušující, a ve výsledku i nepravdivé střetnutí „toho geniálního“ a toho „ubohého, nedostačujícího, netalentovaného, neschopného“ (čti rovněž amorálního, žárlivého, zlého). A – už volba „Osudové“ coby ústřední hudební náplně je podle mě nešťastná: hází zápletku zas o hodně blíž „eventovému“ pohledu průměrného na tenhle „vznešený“ svět (jdeme se obléct a na koncert „vážné“ hudby, který k nám sice moc nemluví, ale jsme ochotni si nechat „domluvit“ těmi vzdělanějšími a ušlechtilými: že je to TO, protože – protože?). Protože „se to často hraje“, portfolia dirigentů jsou toho plná, protože se to vydává (protože tomu nerozumíme?) Anebo tak něco… - protože to má marketing. Pathos místo éthosu. Wajda nechtěně ukazuje, co je dodnes onen „event“: lidi jdou na jméno, nikoliv na hudbu. Film je přitom esteticky dokonalý – už jen ty Jandaové brejle-). Fellini se zkouškou orchestru byl i pro svůj vtip mnohem plastičtější. Vidím tenhle film jako první Wajdův nákrok k západní produkci, která mě u něj nebavila ani v Dantonovi, ani v Běsech. A k didaktičnosti, která mi otrávila většinu jeho pozdního díla. ()
Mrazivá analýza partnerského vzťahu, nalomeného zo strany muža prehnanou žiarlivosťou - partnerskou i pracovnou. Manželka ale tiež nie je žiadne neviniatko - jej výlučne kariérne zameranie bez záujmu o problémy vlastného muža tiež nie je niečím, s čím sa dá stotožniť. Konfrontácia New Yorského ruchu a prvotriednych koncertov vážnej hudby so šedivými, esteticky strašnými panelákmi bez mestskej zelene a existenčnými problémami členov provinčného poľského orchestra určite nepridala na optimistickom vyznení diela a tak ho pre istotu komunisti v Poľsku uzamkli do trezora, aby sme sa ním mohli potešiť až v roku 1990. Zaujali aj výborné herecké výkony oboch mužských hlavných predstaviteľov, pričom úlohu toho staršieho - slávneho dirigenta, vracajúceho sa po rokoch do vlasti stvárnil známy anglický shakespearovský herec John Gielgud. ()
Nádherná metafora polské, potažmo jakékoli socialistické společnosti, kde kolektiv, je-li jeho čelný představitel parchant, zahnívá, je-li jím charismatický a vzdělaný člověk, rozvíjí se. Na příběhu manželské dvojice, která se ocitá v těžké krizi, se rozehrává úžasné divadlo, v němž se odhaluje egoismus a pokrytectví provinčního dirigenta, pod jehož vedením orchestr prožívá těžké chvíle, je rozhádaný a nejde mu to a který nesnese pohled na dorazivšího slavného kolegu (emigranta), jehož taktovka působí na hudebníky jako kouzelný proutek. Není těžké uhodnout, kým by tak onen charismatický člověk mohl v Polsku osmdesátých let být... Wajda se pustil do tématu "zkouška orchestru" z úplně jiného konce než resortní kolega Fellini a podařilo se mu vytvořit vyjímečný film, který navíc umocňují nádherné tóny Beethovenovy Páté a který svým politickým a společenským podtextem působí neskutečně silně. ()
John Lasocki utekl z Polska do USA, aby se stal světoznámým dirigentem a padesát let se nevrátil. Když tak konečně v pokročilém věku učiní, stane se impulsem pro vypuknutí manželské krize mezi houslistkou Martou a jejím manželem, dirigentem provinčního orchestru Adamem. Kromě obliby Marty si získá také sympatie orchestru a v klíčovém momentě se nakonec zachová lépe než Adam, který strávil v Polsku celý život. Smířlivý pohled na emigraci a metafora polské společnosti vtělené do podoby orchestru (jehož atmosféra je tolik závislá na tom, kdo jej vede) dělají z Dirigenta naprosto unikátní a nezapomenutelný film. ()
je to především dokonalé vykreslení charakterů, kvalitní herecké výkony a čekání na závěrečné rozuzlení, které nedovolí divákovi zívnout nudou či sklouznout pohledem na hodinky. polský film morálního neklidu opět ukazuje, že určitá skupina lidí, byť ne zrovna široká, dovede jeho kvality ocenit. 80%. [Festival nad řekou, 2010] ()
Reklama