Prozřetelnost

Hodně "jiný" film. Kdysi jsem na to vzal s nadšením do Ponrepa jakéhosi libového pražského trendy buzika a dodnes se směju jeho šoku a brzkému úprku. Nicméně je Prozřetelnost přes všechnu "chytrost" a "cynismus" taky film, u jehož sledování se, podobně jako třeba u Buňuelovy Mléčné dráhy, přistihávám u toho, že mě z trochu nuceného úsměvu a od toho všeho fandění tvůrci bolí mimické svaly... (22.05.2012)

"A co tady chce tenhle pán? Nó jo, jde mě rozřezat." Tučné mínus Ponrepu za verzi se simultánním dobovým dabingem stylu "Ahoj, já jsem Helmut, opravář komínů," kterou pouští svým divákům. Když si John Gielgud strkal čípky do "rekta" tak jsem už fakt v kině vyprskl smíchy. K plnému pochopení a hlavně vychutnání jedinečné Resnaisovy režie jsem si film musel doma pustit ještě jednou. Prozřetelnost je vzácný filmový klenot mezi jehož hlavní klady patří, že nebere ohledy na nikoho a na nic. Nejen Dirk Bogarde rajzující po hororově-Kubrickoidním baráku za doprovodu temného Miklóse Rózsy je opět po delší době z mysli nesmazatelný obraz. (02.03.2013)

Příběh, na kterém se ukazuje, že někdy může být fikce pravdou reality. A že noční alkoholický ústup do světa fikce může být formou duševní terapie i způsobem (nebo aspoň pokusem) vnitřně se vyrovnat s chybami vlastní minulosti. Realita skýtá starci jen falešnou hru přetvářky, kterou jako diváci plně prohlédneme jen díky předchozímu uchýlení se do starcových představ. V nich může dojít nejen pomsty na svém, chladném je slabé slovo, synovi (skvělý Bogard), ale pokusit se zúčtovat s minulými traumaty. Ale co diváka překvapí, často dosti vtipným přístupem. I tak je to ale skličující příběh o muži ztrácejícím vládu nad svým tělem, bližními (a v posledku i onou pamětí a představami). Postavy na plátně jsou na po velkou část filmu ve svém jednání předkládány jako determinované cizí mocí (vůli starého spisovatele-vypravěče příběhu), v čemž se film podobá následujícímu Resnaisově filmu "Můj strýček z Ameriky", kde jsou však postavy determinovány fyziologicky či psychosociálně. (03.10.2014)

Cliveuv zapas s pribehem lze jiste ciat jako prostredek k naplneni touhy umirajiciho po nejake vyssi instanci, kterou zminuje v zaveru. Je to film o umirani a pocitu viny. O etice, sexualite apod.Sfilmovany proud myslenek spisovatele. Stary muz se sklenkou vina sedi pred svojim pomyslnym loutkovym divadylkem a hraje hry o sve bezmocnosti. (06.05.2022)

Poprvé jsem tenhle film viděla v původním znění bez titulků a ani náznakem jsem nepochopila, o čem to bylo, a v paměti mi zůstal jen ten sexy fotbalista. Napodruhé už jsem měla větší štěstí – simultánní překlad v Ponrepu. A málem jsem nepřežila to nečekané blaho, ten pocit postupného ožírání a ranního vystřízlivění s ježečkem. Rozkládající se spisovatel do sebe lije litry vína a účtuje se svými blízkými i sám se sebou v předsmrtném románu plném skleniček, teroristů, ukrutných dialogů („I've got an erection.“ „Oh, wanna do something about it?“ „It's not mine!“) a pomalých sanitek. Smrt je zatraceně zábavná záležitost. (23.01.2007)