La Maman et la putain
The Mother and the Whore
Režie:
Jean EustacheScénář:
Jean EustacheKamera:
Pierre LhommeHrají:
Bernadette Lafont, Jean-Pierre Léaud, Françoise Lebrun, Isabelle Weingarten, Jacques Renard, André Téchiné, Jean Eustache, Jean Douchet, Geneviève Mnich (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Hlavní hrdina příběhu, intelektuál Alexandre, je bez práce a bez peněz, životem jsou pro něj filozofické debaty s přáteli a stárnoucí milenka Marie, která o něj pečuje s mateřskou láskou. V kavárně se pak Alexandre seznámí s mladou dívkou Veronikou, která se stane jeho druhou milenkou. Všichni tři prožívají problematický vztah plný vášně a žárlivosti, do příběhu mezitím vstupují také další postavy a Alexandre je postaven před řešení složitého dilematu...
Režisér Jean Eustache, který dosud realizoval jen dokumentární nebo krátké filmy, dal ve svém celovečerním debutu MAMINKA A DĚVKA průchod svému názoru na život a dění kolem sebe. Svou osobnost ostatně ve vlastním scénáři vtělil do hlavního hrdiny Alexandra, kterého působivě zahrál Jean-Pierre Léaud. V dalších rolích zazářily Bernadette Lafont a začínající Françoise Lebrun. Celý film se přes svou značnou délku (téměř tři a půl hodiny) odehrává na minimálním prostoru a prakticky nemá žádný děj, akcentuje spíše řešení vztahů za pomoci více či méně duchaplných dialogů. Kritici film přivítali jako jeden z posledních významných počinů francouzské nové vlny, zatímco diváky příliš nezaujal. V roce 1973 byl uveden na festivalech v Berlíně a Cannes a z obou přehlídek si přivezl významná ocenění. Nejen díky vysoké minutáži, ale také kvůli volnomyšlenkářskému stylu vracejícímu se k událostem roku 1968, byl málokde ve světě uveden v klasické distribuci, dodnes bývá uváděn spíše na filmových přehlídkách a projekcích pro odborníky.
(argenson)
Videa (1)
Recenze (31)
Jo, vsichni s takovou lehkosti kourili, pili whisky...a pritom mleli a mleli a mysleli si, ze jsou chytri jak radio,ale byli chytri jak radiator, zrovna tak jako my ve sve dobe.Fajn se mi to poslouchalo a ten trik s zabou byl taky stylovy, tez jsme verili vsemu co nam kdo nakukal. Rozseknout to driv a dala bych petku. ()
Čistě neherecké výkony, nudná kamera, amatérské chyby (stíny mikrofonu v záběru, znečištěný objektiv...) a hlavně nekonečný vodopád pseudointelektuálních žvástů, které měl v hlavě snad každý adolescent, ale styděl by se je převést na plátno. Délku bych neřešil, pokud by film měl co nabídnout. La Maman et la putain pro mě zůstane jedním z těch nepochopitelných filmových momentů, kdy absolutně netuším, jak se mohl dočkat takové slávy a opěvování kritikou. ()
Dlouhý film, kde se hodně mluví, samozřejmě oduševněle a všechno to má smysl. Jenže já jsem se stejně nebavil a přišlo mi to prostě jen moc dlouhé. To i "Titanic" bych si dal raději znovu než tohle, a to jsem "Titanic" nikdy nemusel. To bude holt tím, jak jsem ovlivněný americkým stylem natáčení a přístupem k filmu. ()
Dialógy. Film ich je plný. Muž a žena. Večný vzťah. Čím to je, že často znejú ako monológy, hoci snahou je dozvedieť sa o tom druhom viac, všetko? Je aj nejaké prostredie, kde sa tento dlhočizný, uvravený slovný pingpong odohráva. Najčastejšie byty, bary, autá, ulice. Nie je extra dôležité kde. Čiernobiely obraz nepátra po pamiatkach, ani zaujímavostiach exteriérov veľkomesta. Zaujímajú ju výlučne aktéri. Našťastie slová rinúce sa filmom sťaby Amazonka, sú ostré, úprimné, kruto drsné a často vyšplechnuté do tváre tohto druhého. Nie je oblasť vzťahu, ktorú by zanedbali, často sú pretkané grotesknými mikro príhodami, vulgarizmami, pripomienkami na rôznych filmových režisérov, ich štýlov a tak. Netreba písať o čom presne to je, treba pozerať a načúvať. Slovám a čarokrásnym šansónom. Nudiť sa isto nebudete. Hoci Snorlax, kaylin, M1911, bravo1 nesúhlasne krútia hlavami. Mimochodom z filmu sa dozviete, že Sartre bol pokrytecký ožran. Zámerne si objednával malinkaté fľaštičky, aby vyzeral ako človek, čo pije decentne. Tých malých fľašiek si ale objednal postupne x. ()
Ty jo. Ve filmu se převážně jen mluví, ale přitom o něm nemůžete říci, že je dialogový. Myslím, že funguje na principu toho, že postavy své pocity vyjadřují slovy, možná více než obvykle, než by normálně mluvili(skoro neviditelná stylizace). Tím si pomalu podmaňují diváka. A když je pak nějaký pocit zahraný(možná tak 3-4 ve filmu), tak na diváka dopadne velmi silně, prožije si ho navýsost hluboko. Skvělé. Nemám pocit, že by film byl kritikou nebo obhajobou volné lásky. Naopak, ta je pro film východiskem. Skrze tuto základní situaci, se Jean Eustache dotýká jiných témat, filozofuje nad nimi, přemýšlí, nevnucuje je. Jsou to ty paralelní témata. A samozřejmě je u Eustache důležitá postava, divák má možnost ji pochopit. A život sám. Ve filmu je málo prostředí, pár rekvizit, ale když už se s nimi pracuje, tak se váží k náladě, k situaci, k pocitu, který mají vytvořit. Jean Eustache chápal člověka jako individualitu, ať už přijatelnou pro diváka(současného i tehdejšího) nebo ne. A měl lidi, jako takové, hrozně rád. Pro ukázku, jedna z velmi silných scén filmu: http://www.youtube.com/watch?v=TdKt7cBNbXc ()
Reklama