Nobi
Fires on the Plain
Režie:
Kon IčikawaScénář:
Natto WadaKamera:
Setsuo KobayashiHrají:
Eidži Funakoši, Mickey Curtis, Tacuja Išiguro, Džun Hamamura, Masatoki Sasaki, Kiwami Sazanka, Jošio Inaba, Šizuo Čúdžó, Hikaru Hoši, Asao Sano, Gakuja Morita (více)Obsahy(1)
Píše se rok 1944 a japonská armáda čelí americké invazi na Filipínách. Japonské jednotky jsou na pokraji vyčerpání kvůli špatnému zásobování. Vojáci jsou roztaženi všude po horách a čekají – na smrt? Hlavní postavou je svobodník Tamura, kterého zapudila vlastní jednotka, protože byl nepotřebný kvůli své nemoci. Ponechám sám napospas osudu, co udělá? Kam jej nohy na ostrově Leyte zavedou? (Zíza)
(více)Recenze (29)
Filipínská Apokalypsa. Na rok výroby neskutečně tvrdé válečné drama s kopci mrtvol, pokřiveným apetitem a feelingem při kterém máte chuť jít a dívat se. Bez východiska. ()
Včera jsem dočetl knižní předlohu Šoheje Óoky Ohně na planinách a celý natěšený jsem si pustil film. Film rozhodně nebyl špatný, vlastně byl dobrý, ale moje očekávání byla větší. V knížce působí všechno mnohem dramatičtěji a odpudivěji. Během filmu se od knížky liší jen pár drobností, ale co je jiné je celý konec. Kniha je mnohem humanističtější, na druhou stranu rovněž mnohem drastičtější a naturalističtější. Samotný hlad jako jedno z ústředních témat je knize mnohem hlubší. Ve filmu například není scéna, kdy Tamurovi granát utrhne kus ramene a on ho sní. Nebo všechno okolo slimáků a much. Po pravdě řečeno, kdyby byl film tak brutální jako knížka, asi bych ho těžko rozdejchával. Po dokonalé knížce mírné zklamání, ale přesto jde pořád o skvělý film. ()
Bezútěšný až apokalyptický epitaf filipínské fronty sice postrádá sílu i hloubku průzračně čisté Barmské harfy, kterou Ičikawa natočil o tři roky dříve, i přesto se však jedná o podivuhodné (protiválečné) dílo. Opětovně se zde setkáváme s řadovým vojákem, který je během bojů separován od své jednotky a bloudí po neznámé zemi, kde na každém rohu číhá nebezpečí, smrt, zoufalství a hlavně... hlad. Avšak tam, kde Barmská harfa nabízela vykoupení ve "vyšším" duchovním aktu, v sebeobětování pro druhé, konání dobra navzdory nepřízni osudu a naději i porozumění v umění (hudbě), nabízejí Ohně na planinách jedině falešná východiska a rozčarování - vždyť dokonce i před vraty kostela, ke kterému se hlavní hrdina s vypětím sil dovleče, nenalezne nic jiného než hromadu tlejících mrtvol a hejno vran. A podobné zklamání mu koneckonců přinesou i titulní ohně na planinách... Vlezlý pesimismus na druhou stranu kompenzuje nevídaná obrazová krása. Ta zdařile kontrastuje se "špinavostí" válečného pekla a činí z filmu velmi silný estetický zážitek. Nicméně, celkový "obraz" bolestivého úpadku lidských hodnot a hladu po přežití je ve výsledku poněkud konvenční a utahaný - a to zejména na vrub minima kamerových pohybů, ospalého tempa střihu a linearity vyprávění. ()
(český název: Ohně na planinách) Svého času působilo velmi kontraverzně natočit takto krásný film s protiválečným námětem. Hrůzy války a krásno to přece nejde dohromady. Každopádně je na tomto filmu znát japonský estetismus - vše udělat tak, aby to bylo krásné (ať je to cokoli). Ičikawa se počítá ještě ke klasické generaci japonských režisérů jako byl Kurosawa, Imai nebo Kobajaši. Krásná černobílá kamera s důrazem na kompozici a užití světla. - Ikdyž je téma kanibalismu z našeho úhlu pohledu podáno velice decentně svého času to byla šokující výpověď, protože tento film toto téma v jap. kinematografii otevřel. Hrůzy války tentokrát reprezentuje především hlad. Příběh je skoro psychologická studie o podléhání hladu. A třebaže jde o příběh založený na autentické zkušenosti autora literární předlohy, má až surrealný snový nádech. - Pokud jde o mě, velmi silný příběh a přitom krásná podívaná. Vřele doporučuji. ()
"Slobodník Tamura sa vráti do nemocnice. Ak ma medzi seba nepríjmu, zabijem sa..." Japonská vojnová dráma v dobe vzniku určite bodovala a stojí za pozretie i dnes. Americká armáda japonské jednotky rozprášila a jej zbytky sa túlajú džungľou, v rôznych väčších či menších skupinách. Slobodník Tamura je sám. Veľa toho nemá, ale spoločnosť mu robí ručný granát...Sledujeme jeho cestu na ktorej stretneme niekoľko vyhladovelých japonských vojakov, väčšinou samých čudákov. Trápi ho hlad, je nútený jesť trávu, pijavice, výnimočne sa mu pritrafí mäso z opice. V druhej polovici filmu je už atmosféra dosť hustá a nájde sa tu niekoľko zaujímavých momentov. Zaujala ma scéna s deravou topánkou, ktorú jeden vojak odhodí v daždi. Tú si následne vymenia ešte ďalší dvaja vojaci, pretože tá ich je v ešte horšom stave... Najsilnejšie však pôsobia časté narážky na kanibalizmus ("tam hore je odtrhnutá ruka"), ktorému sa niekoľko vojakov vo filme nevyhlo. K japonským filmom je problém sa dostať, preto som rád, že som mal šťastie na jeden z tých najkvalitnejších. 90%. ()
Příliš dlouhé na to, aby bylo možné udržet veškerou pozornost tolik potřebnou pro plné pochopení. Tak jsem to viděl já. ()
Knihu Šoheie Ooky - Ohně na planinách jsem četl již před lety. Byl to můj takový první bližší pohled do duše japonského vojáka formou autobiografickcých vzpomínek. Japonci nám byli většinou americkými autory a vojáky píšícími po válce své vzpomínky prezentováni jako zfanatizovaná monstra pohrdající smrtí, která bylo nutno jen vyhubit. Američané by Japonce samozřejmě raději zajímali, jenže těch, kdo se nechal bylo málo a často to bylo spojeno s nesmírným rizikem smrti z důvodu sebevražedného odpálení fanatika. Po celé Asii zůstaly v roce 1944 zbytky roztříštěné japonské armády. Některá uskupení se Američané ani nesnažili zničit. Okupovaný atol pouze obešli, odstřihli od zásobování a osádka sama vymřela na nemoci a hlad. Podobně se tak dělo i ve vnitrozemí. Film celkem věrně kopíruje dějovou linii knihy, kdy se džunglí stahují zbytky císařské japonské armády kamsi, odkud bude proveden mohutný protiúder. Řada mužů nemá zbraně, z uniforem jsou cáry, někteří jsou zranění, chybí jídlo a skupiny jsou neustále obtěžováni americkými letadly. Ze slavné a nepřemožitelné (a také neskutečně brutální) armády zůstalo jen několik set duchů, ploužících se s vpadlýma očima džunglí. Někteří když už nemohou si jen lehnou a čekají na smrt. Tamura (v knize sám Ooka) dostane rozkaz jak voják nemocný tuberou hlásit se v nemocnici. Veliteli je jasné, že přeplněná. Dá mu tedy rozkaz aby pokud jej nemocnice nepřijme se k jednotce jako neplnohodnotný voják ujídající tenčící se zásoby zdravým mužům nevracel, ale zabil se granátem. Tamura jde tedy do nemocnice, kde jej odmítnou. Odchází se zabít, ale objeví na planině v dáli oheň, důkaz lidské přítomnosti, který jej nutí jít dál a dál i když je to nebezpečné. Během cesty potkává své spolubojovníky i zcela cizí vojáky. Rozhodne se, že se vzdá Američanům. Dostane jídlo, zdravotní péči a tahle nesmyslná a prohraná válka pro něj definitivně skončí... Na rozdíl od knihy film končí drsně, avšak o to více reálněji. Sám Óoka s neuvěřitelným štěstím válku přežil, ale následky svého putování si nesl do své smrti. Viděl neskutečnou bolest i kanibalismus, často sám musel obstát před nabídkou pozřít lidské maso, nebo riskovat vyčerpání a smrt... Ačkoliv Japonci dělali v Pacifiku šílené věci, zde je nelze než litovat. Řada z nich takto přežívala po džunglích dlouho po válce a poslední voják byl z filipínského ostrova Lubang vyzvednut v sedmdesátých letech (Hiró Onoda - 1974). Rozhodně si přečtěte i knihu, film však plně obstál a já dávám 5 sladkých brambor. * * * * * ()
Sú tu síce niektoré témy spoločné s o tri roky staršou Barmskou harfou, no páčilo sa mi to menej ako uvedený snímok. Barmská harfa bola omnoho duchovnejšia a hĺbavejšia. Naproti tomu Nobi je skôr snímok na efekt, navyše pomerne dosť jednotvárne zameraný a monotónny - väčšinu času sa všetko točí okolo nedostatku jedla a hladovaní. Tiež záver mi prišiel predvídateľný, vlastne inak to ani skončiť nemohlo, to by potom celá antivojnová pointa stratila svoj význam. Jediné, čo ma výraznejšie zaujalo bolo výborné prostredie a slušná akoby apokalyptická atmosféra, avšak po čase, keďže sa film v tomto smere nijako nemení, ma to začalo ubíjať a aj trochu nudiť. Koniec bol už pre mňa vykúpením. 55/100 ()
Píše se rok 1944 a japonská armáda čelí americké invazi na Filipínách. Osamocený Tamura, ostrov Leyte, strach, smrt, tlející mrtvoly, kosti, bezvýchodná situace a v neposlední řadě kanibalismus. Malou jiskřičkou a jakousi nadějí jsou Tamurovi ohně na planinách jelikož věří, že okolo ohně jsou rolníci, kteří tam pálí kukuřičné slupky...4hvězdy. ()
„Mrtvoly hnijí, trčí z nich kosti, červi z nich pijí... smrt, bez radosti.“ Zapomeňte na Apokalypsu a morbidní, leč poetické vražedné šílenství plukovníka Waltera E. Kurtze, se šnekem, lezoucím po ostří břitvy a s diamantovou kulkou prolétající mozkem. Na ostrově Leyte, v hromadách znetvořených těl, pokrytých smrdutým bahnem, se žádné diamanty neblýskají. Je tu jen lidská špína, svrab a krvavé plivance souchotináře, který je pro všechny už jen břímě. Proto dostal rozkaz: „Zabij!“ Už naposledy, tentokrát sám sebe. OKÉNKO STŘÍLNY: [][] Co vidíš, člověče, přes mířidla své pušky? [][] Jiného člověka. [][] Jen divoké zvíře. Musíš ho zabít dřív, než ono zabije tebe! [][] Pouhý terč. Pohybující se a přesto neživý, zcela odlidštěný. [][] Svou vlastní duši, rozežíranou strachem a ztrátou vůle žít. [][] Lov „opic“ nás přivádí k otázkám. Kdo je nade vším? Kdo vládne tělu v uniformě? Ještě stále mozek, byť v temnotě bloudící, nebo zvíře v člověku, pouhé hladové maso? Ohně na planinách žádné odpovědi ani naději nepřináší. Jsou hnusné, beznadějné, znepokojující, ubíjející. Svět plný válečných hrůz versus mikrokosmos na dlani vojáka, po které leze mravenec. Ten ani neví, že je válka. Proč ho zabíjet? Jen ať si dál leze svou cestou. Domorodou dívku však zastřelíš, pro pouhou hrst soli... Nejez to maso, vojáku, a zahoď tu pušku! Jen hrudku soli si do úst dej, ať mají tvé slzy z čeho téct. ()
Na japonské filmy som pomerne zvyknutý, ale tento mi svojou jednotvárnosťou a dĺžkou dosť prekážal. Viacerí komentátori spomínali podobnosť s Barmskou harfou, ktorá sa mi páčila omnoho viac. Knižnú predlohu som nečítal a ani nebudem a na celý film pomerne rýchlo zabudnem, pretože okrem zvýrazňovaného hladu som sa nemal na čom zachytiť. ()
Obrazová kompozícia čiernobielej kamery a hudba sú na vysokej úrovni. Taktiež príbeh opusteného vojaka, ktorého v podstate nikto nechce, je slušný, ale nedá mi podotknúť, že sa dalo vyťažiť viacej. Leitmotívom je túžba prežiť, nielen v zmysle vojnového konfliktu. Najvačším nebezpečenstvom je totiž hlad. Zdecimovaná a vyhladovaná japonská armáda ( či jej torzá ) sa potĺkajú filipínskou džungľou a cez postavu vojaka sledujeme zúfalý boj o prežitie. Napokon príde k excelentnému vyvrcholeniu. ()
Skvělé zpracování vynikající předlohy, samozřejmostí je precizní vizuální stránka. Ichikawa se přímých, rovných záběrů štítí o něco méně, než většina jap. režisérů a jeho vizuály jsou proto poměrně netypické; v kombinaci s jeho perfekcionismem je výsledkem velmi originální úchvatná estetika. Příběh z konce války, jehož ústředním tématem je hlad, potažmo kanibalismus a jiné jeho extrémní dopady, a vlastně i cesta na dno jako taková. Zajímavostí je, že Eiji Funakoshi zkolaboval a bylo třeba odložit natáčení - v zájmu věrného ztvárnění role dva týdny nejedl... ()
Ono toto je jeden s tých prípadov, kedy výborná kniha vytvorí tak vysokú laťku, kvôli ktorej sa stali moje očakávania až prehnane vysoké. Mrzí ma, že film na ktorý som sa tak veľmi tešil zostal niekde na pol cesty. Ichikawa ma neuveriteľne upútal svojou Bharmskou harfou. Malo to silný príbeh a hlavne to ukazovalo vojnu s trocha iného pohľadu, ku ktorému sa ak sa toho nechopia američania zase až tak často nedostaneme. Príbeh Ohňou na planine je o konci vojny a o dôsledkoch, ktoré roztrúsená cisárska armáda zažíva. Príbeh sledujeme s pohľadu Tamuri, ktorý trpí tuberkulózou a ktorý sa snaží celú tú hrôzu čo sa deje okolo neho prežiť. Problém je, že stráca samého seba ako človeka a ako ľudskú bytosť a neustále v jeho vnútri bojuje pud sebazáchovy s morálnym presvedčením. Kniha v tomto smere ponúkala množstvo existenčných otázok, ktoré umocňovali Tamurovo zúfalstvo. Film sa voice overu až na pár výnimiek vyhýba a tým je subjektivita vo filme značne potlačená. Obrazy aj príbeh sú silné, bez ohľadu na spôsob adaptovania knihy na scenár, ale tí čo čítali knihu mi rozhodne dajú za pravdu, že pocit stiesnenosti a hrôzy bol podstatne väčší ako v prípade filmu. Inak ale skvelý vojnový film, kde veľa vecí funguje tak ako by malo a kde sú vojnové scény okorenené o štipku naturalizmu. ()
Moc dobrý... Pomalá, hladová, válečná depka která ale netlačí na pilu a nezapomíná ani na humor... Jsem moc zvědavý jak to uchopí Tsukamoto.. ()
Vizuálne vzrušujúci portrét, tak ako je to u Daiei zvykom. Veľmi ma oslovilo prepojenie prostredia a chvíľovosti, kde neviem, čo ma čaká o päť sekúnd a aké druhy nástrah mám skôr predvídať. Rovnako je to s bizarnosťou zozvieratšťovania ľudí a naturalistického správania sa tých istých najbezradnejších tvorov meniacich sa v bezcitnú zver. Po explózii bomby sa ponevierame chaosom, všetko sa roztrusuje, pre pátos neexistuje únikový východ a zlyhávame. Nepriateľ je za rohom i za hranicou 10tich kilometrov. Možno, keby som pobadal technické, ba až halucinogénne prvky Ivanovho detstva a efektne to vnímal zakomponované do tohto pekla, pridal by som to až k zážitkovému maximu. PO ČASE zvyšujem k plnému hodnoteniu. Je to skutočne zážitok nevšedného rázu s výborným rukopisom predlohy. ()
Skoro všechno už jsem viděl někde jinde - hromady mrtvých v Barmské harfě, netečnost japonského velení k hodnotě lidského života v Lidském údělu, beznadějné putování po válkou zdevastované zemi v obou zmíněných filmech. Snad jen ten hlad byl tady dohnán do naprostého extrému, který neměl jinde obdoby. Po příběhové stránce Ohně na planinách nikterak převratné nejsou, i proto ve mně nezanechaly tak silný dojem, byť se samozřejmě jedná o silný film s nepřehlédnutelným protiválečným poselstvím. ()
ocenenia : "Vatikánsky zoznam" (vznikol v roku 1995) - zaradené v sekcii 'Morálne hodnoty' ()
genialni film - pro me hned po seppuku od kobayashiho to nejlepsi vubec z japonske (potazmo asijske) kinematografie. ()
Mimoriadne progresívny režisér, Kon Ičikawa, ma tentoraz akosi výraznejšie prekvapil, čo sa teda konkrétne týkalo tohto filmu, ktorý je doslova opačným protipólom jeho predchádzajúceho, ešte vskutku dosť「mierumilovného」počinu - Biruma no Tategoto z roku 1956, pretože Nobi, je síce tiež rovnako spracovaným na vojnovú látku, ale v podstate o dosť surovejším spôsobom, napríklad niečo na spôsob ruského, naturalistického snímku Idi i smotri, no nezachádzal až tak strašne do extrému, ako práve tento ruský kolega z roku 1985, i keď podotýkam, že zrovna ani v tomto prípade, som určite nebol o nič ukrátený, ba dokonca, niekoľko filmových pasáží bolo tak sugestívne nakrútených, že si obidvaja kolegovia môžu kľudne medzi sebou navzájom pogratulovať, aspoň v čisto hypotetickej rovine. • Od samého začiatku som sa intenzívne zapozeral do pevne stanoveného príbehu, ktorý ale nemal napevno stanovené pravidlá, čiže od momentálne ustupujúcej, japonskej armády na Filipínach, môže divák čakať úplne čokoľvek, a vedzte, že je tomu presne tak! • Ak chce človek skrátka prežiť v naprosto nezávideniahodných podmienkach, urobí pre to absolútne maximum, ak ešte vôbec disponuje určitou vôlou žiť, čo by sa dalo celkom prehlásiť o našom, ústrednom protagonistovi, ktorý sa následne stal mojim spoľahlivým sprievodcom, naprieč týmto nepredvídateľným a zbesilým dianím, kde je možné stretnúť asi kohokoľvek... • Slobodník Tamura z Murayamovej roty, zboru Koizumi, je toho i názorným príkladom, že sa nemýlim, no i na neho sa budú postupne vzťahovať akési väčšie mračná z mojej strany, čo som už vlastne naznačil o pár riadkov vyššie, ale ako by ste sa trebárs vy, zachovali v jeho koži? Samozrejme, že aj on zdivočel, ako sa na toto prostredie proste patrí, ale to ešte nie je nič v porovnaní s ostanými členmi jednotlivých, rozpadnutých jednotiek, ktorí sú oveľa bližšie tomu klasickému『pudu sebazáchovy』, čo ma už trochu vyvádzalo z miery, no nie zas príliš, aby som nebol schopný absolvovať jednotlivé scény, kedy si tvorca veľmi šikovne vypomáhal i v tom zmysle, že niekedy najviac desí najmä to, čo hneď na vlastné oči nevidíme, a máme si to len predstaviť, čo na tomto mieste jednoznačne platilo, pričom nielen týmto štýlom sa charakterizoval tento film, ktorý na oplátku zväčša ponúkol aj množstvo nezabudnuteľných záberov, ktoré sa mi medzitým stihli vryť do pamäti! • Mimochodom, sledovať to v jednom celku, nie je asi pre každého bežného konzumenta filmov, no i napriek tomu si myslím, že sú dávno zvyknutí na určitý druh násilia, buď z počítačových hier, alebo zo všelijakých klonov Johna Wicka a podobne, ale táto forma s obsahom, je už o niečom podstatne inom, čo sa zrejme nezhoduje s ich predstavami. Nevravím, že Ohne na planine, sú dajme tomu, neustále nasiaknuté nekonečným násilím, skôr tu prevládala taká, bezútešná atmosféra so silnými depresívnymi obrazmi, ktoré nakoniec poriadne vyčerpali i mňa, čo som sprvoti možno ani sám neočakával, s akým režisérskym rukopisom sa bude k tomuto dielu pristupovať. Je to iba dobre, že prezentuje číru realitu, pred ktorou netreba odvracať zrak, len kto má na ňu teraz náladu? () (méně) (více)