Hudební komnata

V mezičase před závěrem slavné trilogie o Apuovi natočil Satyajit Ray o něco méně známý, ale podle mého názoru mnohem lepší film. Jakoby si režisér chtěl odpočinout od rozvětveného mapování jednoho života a v protikladu k tomu stvořil dílo, které dodnes fascinuje svou sevřeností, čistotou a celkovou filmařskou hutností (hypnoticky pomalé pohyby kamery ve spojení s hudbou vytváří malátnou kontemplativní atmosféru a mohou vzdáleně připomenout filmy Bély Tarra). Hudební komnata je prosta jakýchkoliv rušivých elementů, vše se soustředí pouze na velkou vilu uprostřed pusté pláně a jejího pána, který nadevše miluje hudbu. Manželce se však mužovo rozhazování peněz za hudební dýchánky pranic nelíbí a tak se milý šlechtic pouze mnohoznačně zasměje, když žena se synem na čas opouští vilu a muž má před sebou světlé vyhlídky na další večírky. Osud však chce tomu, že žena se synem zahynou a v reakci na to muž na hudbu zcela zanevře. Film se zaměřuje především na drobnokresbu pána domu - hrdého příslušníka vyšší třídy ze staré školy, ale na pokraji finančního krachu a do protikladu k němu klade postavu moderního "self-made mana" Ganguliho, který se vyznačuje zejména podlézavým chováním, avšak slaví obchodní úspěchy. Závěrečný večírek s nejlepší dostupnou tanečnicí je tak typickým posledním vzepětím před nevyhnutelným koncem a zesměšnění Ganguliho posledním malým vítězstvím před definitivní prohrou. (29.12.2013)

Téma konce staré indické aristokracie a nástupu nové obchodnické vrstvy. Zároveň konflikt staré indické kultury a evropských vlivů. Vše na příkladu upadajícího hudebního umění Hindstani. Z hudební stránky je film neocenitelnou pokladnicí tohoto tradičního indického směru a labužníci si skutečně smlsnou. I na Satyajita Raye nadprůměrný film, který bývá mnohými vynášen až do nebeských výšin. Stojí za to - vyžaduje ale potřebnou náladu a rozpoložení. (15.09.2005)

Opět jsem si trochu doplnil filmové vzdělání a podíval se i na jeden uznávaný film z Indie. Byla to má první cesta do indické kinematografie, nepočítám-li jeden koprodukční film Jiřího Sequense. A patrně se opět stane na dlouho cestou ojedinělou. Film je to náročný nejen na vnímání, ale i pochopení, příběh zůstal v pozadí nevýrazný a mezi velkým prostorem pro hudební vložky na můj vkus trochu nepřehledný. Indická národní hudba s prazvláštními nástrojemi, někdy i s poměrně falešným zpěvem do toho, zrovna mému uchu nelahodila. Co oceňuju? Rozhodně krásnou kameru, která v prostorech hudební komnaty pomáhá dokreslit osobitou atmosféru, a zaslouží si zcela samostatnou hvězdičku. Jako obrovské pozitivum zde vnímám černobílý vizuál, s barevným pohledem na všechny ty hábity a tance by celé kouzlo bylo pryč. Druhou hvězdici přidávám zejména jako vyjádření toleranci k tak odlišné a vzdálené cizí kultuře, do níž se já coby Slovan ze střední Evropy asi jenom stěží dokážu plně vžít. A plně doufám, že nasledující film ze stejného roku, tentokrát z Egyptu, budu moci ocenit více. 35% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (18.11.2019)

Slovy Emila Filly: „Umění Indie v celkové své podobě jest výsledkem názoru, jenž přitakává životu a jeho projevu jako člověk antický, avšak své vykoupení neshledává ve vyrovnání. Usmíření neděje se rovněž eliminací života nebo projevu, ale vyzbrojením jsoucna, stabilností proti všem změnám a všemu vůkolnímu dění. Vykoupení a osvobození není tedy přímé, nalézá se ve stavu výkonu, očistce, a tak jest pouze symbolem blaženého vítězství. I toto umění jako každé jiné jest rovněž ztělesněním určitého duševního stavu a bezprostředním výrazem určitého názoru. Zůstane živým pomníkem duše lidstva, žíznící po smíru subjektu s objektem, a bude srozumitelné každému, kdo blíží se k němu bez předsudků s dětsky čistou duší.“ (24.10.2015)

Pozor na Jalsaghar! Může se stát, že ho shlídnete a řeknete si: „No, dobrý, zajímavý.“ Za tejden zjistíte, že na film pořád myslíte a že se Vám jeho postavy vryly do paměti a za měsíc si řeknete, že je to dokonalý filmový dílo. Taková filmová Madona ve skalách (radši ta londýnská). Jde o příběh stárnoucího aristokrata, kterej si nechce přiznat svůj ústup z popředí společnosti a dělá vše pro to, aby tam zůstal, což ho stojí nejenom majetek a rodinu, ale i ....... Film má bezesporu jednu z nejlepších hudeb vůbec, od bengálskýho génia sitáru Vilájata Chána (Vilayat Khan), což je jako by hudbu k filmu psal třeba sám Chopin, a dále obsahuje naprosto strhující scénu indickýho tance. Stálo by za to jej vidět už jen kvůli tomu, ale bylo by to „jen“ jako vidět anděla z výše zmíněný Madony. (07.10.2007)