poster

Hudební komnata (neoficiální název)

  • hindský

    Jalsaghar

  • anglický

    The Music Room

Drama

Indie, 1958, 100 min

Režie:

Satyajit Ray

Kamera:

Subrata Mitra
  • Flakotaso
    *****

    V mezičase před závěrem slavné trilogie o Apuovi natočil Satyajit Ray o něco méně známý, ale podle mého názoru mnohem lepší film. Jakoby si režisér chtěl odpočinout od rozvětveného mapování jednoho života a v protikladu k tomu stvořil dílo, které dodnes fascinuje svou sevřeností, čistotou a celkovou filmařskou hutností (hypnoticky pomalé pohyby kamery ve spojení s hudbou vytváří malátnou kontemplativní atmosféru a mohou vzdáleně připomenout filmy Bély Tarra). Hudební komnata je prosta jakýchkoliv rušivých elementů, vše se soustředí pouze na velkou vilu uprostřed pusté pláně a jejího pána, který nadevše miluje hudbu. Manželce se však mužovo rozhazování peněz za hudební dýchánky pranic nelíbí a tak se milý šlechtic pouze mnohoznačně zasměje, když žena se synem na čas opouští vilu a muž má před sebou světlé vyhlídky na další večírky. Osud však chce tomu, že žena se synem zahynou a v reakci na to muž na hudbu zcela zanevře. Film se zaměřuje především na drobnokresbu pána domu - hrdého příslušníka vyšší třídy ze staré školy, ale na pokraji finančního krachu a do protikladu k němu klade postavu moderního "self-made mana" Ganguliho, který se vyznačuje zejména podlézavým chováním, avšak slaví obchodní úspěchy. Závěrečný večírek s nejlepší dostupnou tanečnicí je tak typickým posledním vzepětím před nevyhnutelným koncem a zesměšnění Ganguliho posledním malým vítězstvím před definitivní prohrou.(29.12.2013)

  • Willy Kufalt
    **

    Opět jsem si trochu doplnil filmové vzdělání a podíval se i na jeden uznávaný film z Indie. Byla to má první cesta do indické kinematografie, nepočítám-li jeden koprodukční film Jiřího Sequense. A patrně se opět stane na dlouho cestou ojedinělou. Film je to náročný nejen na vnímání, ale i pochopení, příběh zůstal v pozadí nevýrazný a mezi velkým prostorem pro hudební vložky na můj vkus trochu nepřehledný. Indická národní hudba s prazvláštními nástrojemi, někdy i s poměrně falešným zpěvem do toho, zrovna mému uchu nelahodila. Co oceňuju? Rozhodně krásnou kameru, která v prostorech hudební komnaty pomáhá dokřeslit osobitou atmosféru, a zaslouží si zcela samostatnou hvězdičku. Jako obrovské pozitivum zde vnímám černobílý vizuál, s barevným pohledem na všechny ty hábity a tance by celé kouzlo bylo pryč. Druhou hvězdici přidávám zejména jako vyjádření toleranci k tak odlišné a vzdálené cizí kultuře, do níž se my, Slované ve střední Evropě, asi jenom stěží dokážeme plně vžít. A plně doufám, že nasledující film ze stejného roku, tentokrát z končin v Egyptě, budu moci ocenit více. 45% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů)(18.11.2019)

  • radektejkal
    ****

    Čtvrtá čakra se nazývá "anáhata", je to srdeční čakra a jejím médiem je vzduch. "Neuhozená" proto, že se může rozeznít bez impulsu, bez toho, aniž by se dal hudebnímu nástroji nějaký povel, aniž by se drnklo do strun nebo udeřilo do bubnu. Je to jakýsi rezonátor, ale ještě spíš "hudba sama o sobě". O to zde ale nejde, to jen na úvod... V důsledku odlišných etických a estetických požadavků jsou pro nás indické filmy jen podmínečně přístupné. Tento nám ovšem zpřístupňuje hudba, a také hudební bonvivánství, kterého známe i zde dost a dost. Sbírání "zappy" nebo "mozarta" je asi méně škodlivé, než se každou chvíli zkouřit při hře na vínu (viz Ottův slovník naučný: "...Vina, má pro vývoj indické hudby význam podobný jako varhany pro západnickou hudbu středověkou a lyra pro řeckou a bývala pokládána u Indů za přímý dar bohův."). Satjadžit Ráj zde prokázal své velké dramatické mistrovství, plné symbolů, příznaků a tušení. A také víme na čí straně byl; nikoli na straně Ganguliho (selfmade mana bez rodokmenu, dle jeho vlastních slov), s jeho industriální, americkou lidovou a popovou hudbou, ale na straně toho, koho ani pohled na slona neuklidnil, toho, kdo se vzedmul k poslednímu velkému gestu.(4.3.2015)

  • kaylin
    ***

    Nějak mi indická kinematografie nepřirostla k srdci, což je v případě Raye už celkem na pováženou, protože jeho filmy nejsou špatné. Asi je to tou vizuální stránkou, prostředím. Já nevím. Prostě vidím, že je to dobré, ale nedělá to se mnou skoro nic. Přijde mi to místy zdlouhavé, alespoň na to, že člověk ví, jak to skončí. Přesto taneční scéna mě velmi zaujala.(30.1.2015)

  • Foma
    *****

    Pozor na Jalsaghar! Může se stát, že ho shlídnete a řeknete si: „No, dobrý, zajímavý.“ Za tejden zjistíte, že na film pořád myslíte a že se Vám jeho postavy vryly do paměti a za měsíc si řeknete, že je to dokonalý filmový dílo. Taková filmová Madona ve skalách (radši ta londýnská). Jde o příběh stárnoucího aristokrata, kterej si nechce přiznat svůj ústup z popředí společnosti a dělá vše pro to, aby tam zůstal, což ho stojí nejenom majetek a rodinu, ale i ....... Film má bezesporu jednu z nejlepších hudeb vůbec, od bengálskýho génia sitáru Vilájata Chána (Vilayat Khan), což je jako by hudbu k filmu psal třeba sám Chopin, a dále obsahuje naprosto strhující scénu indickýho tance. Stálo by za to jej vidět už jen kvůli tomu, ale bylo by to „jen“ jako vidět anděla z výše zmíněný Madony.(7.10.2007)