Jalsaghar
The Music Room
Obsahy(1)
Huzur Biswambhar Roy (Chhabi Biswas), bohatý šlechtic, vede v Indii počátku dvacátého století i se svojí rodinou život ve velkém stylu. Jako vášnivý milovník tradiční indické hudby pořádá koncerty, kterých si užívá s vybranými hosty. Pro tyto příležitosti nechá ve svém paláci zřídit elegantní "hudební místnost", kterou marnotratně vybaví. Tyto přepjaté demonstrace jeho hudební vášně i ostatní problémy prestiže ho postupně vedou až k finančnímu krachu... Podle povídky Tarashankara Banerjee. (Pohrobek)
(více)Recenze (16)
Téma konce staré indické aristokracie a nástupu nové obchodnické vrstvy. Zároveň konflikt staré indické kultury a evropských vlivů. Vše na příkladu upadajícího hudebního umění Hindstani. Z hudební stránky je film neocenitelnou pokladnicí tohoto tradičního indického směru a labužníci si skutečně smlsnou. I na Satyajita Raye nadprůměrný film, který bývá mnohými vynášen až do nebeských výšin. Stojí za to - vyžaduje ale potřebnou náladu a rozpoložení. ()
Postarší aristokrat si užíva opulentné sídlo, vysedáva na streche, spí, kedy chce a rôzni špičkoví muzikanti mu vyhrávajú v jeho luxusnej hudobnej miestnosti. Lenže každej zábave je niekedy koniec....Spočiatku sa môže európsky divák cítiť riadne stratený v preklade, po čase ale začnú byť jasné témy snímku a filmová reč nám nie je vôbec neznáma. Pavučiny na lustroch, topiaci sa hmyz v pohári pitia, alebo ultra nechutný pavúk na obraze. Z dnešného pohľadu skôr jednoduché prirovnania, ako zložitejšie metafory. Music room je taký indický Viscontiho Gepard, ale s výhodou o hodinu kratšej stopáže. ()
Opět jsem si trochu doplnil filmové vzdělání a podíval se i na jeden uznávaný film z Indie. Byla to má první cesta do indické kinematografie, nepočítám-li jeden koprodukční film Jiřího Sequense. A patrně se opět stane na dlouho cestou ojedinělou. Film je to náročný nejen na vnímání, ale i pochopení, příběh zůstal v pozadí nevýrazný a mezi velkým prostorem pro hudební vložky na můj vkus trochu nepřehledný. Indická národní hudba s prazvláštními nástrojemi, někdy i s poměrně falešným zpěvem do toho, zrovna mému uchu nelahodila. Co oceňuju? Rozhodně krásnou kameru, která v prostorech hudební komnaty pomáhá dokreslit osobitou atmosféru, a zaslouží si zcela samostatnou hvězdičku. Jako obrovské pozitivum zde vnímám černobílý vizuál, s barevným pohledem na všechny ty hábity a tance by celé kouzlo bylo pryč. Druhou hvězdici přidávám zejména jako vyjádření toleranci k tak odlišné a vzdálené cizí kultuře, do níž se já coby Slovan ze střední Evropy asi jenom stěží dokážu plně vžít. A plně doufám, že nasledující film ze stejného roku, tentokrát z Egyptu, budu moci ocenit více. 35% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) ()
V mezičase před závěrem slavné trilogie o Apuovi natočil Satyajit Ray o něco méně známý, ale podle mého názoru mnohem lepší film. Jakoby si režisér chtěl odpočinout od rozvětveného mapování jednoho života a v protikladu k tomu stvořil dílo, které dodnes fascinuje svou sevřeností, čistotou a celkovou filmařskou hutností (hypnoticky pomalé pohyby kamery ve spojení s hudbou vytváří malátnou kontemplativní atmosféru a mohou vzdáleně připomenout filmy Bély Tarra). Hudební komnata je prosta jakýchkoliv rušivých elementů, vše se soustředí pouze na velkou vilu uprostřed pusté pláně a jejího pána, který nadevše miluje hudbu. Manželce se však mužovo rozhazování peněz za hudební dýchánky pranic nelíbí a tak se milý šlechtic pouze mnohoznačně zasměje, když žena se synem na čas opouští vilu a muž má před sebou světlé vyhlídky na další večírky. Osud však chce tomu, že žena se synem zahynou a v reakci na to muž na hudbu zcela zanevře. Film se zaměřuje především na drobnokresbu pána domu - hrdého příslušníka vyšší třídy ze staré školy, ale na pokraji finančního krachu a do protikladu k němu klade postavu moderního "self-made mana" Ganguliho, který se vyznačuje zejména podlézavým chováním, avšak slaví obchodní úspěchy. Závěrečný večírek s nejlepší dostupnou tanečnicí je tak typickým posledním vzepětím před nevyhnutelným koncem a zesměšnění Ganguliho posledním malým vítězstvím před definitivní prohrou. ()
Slovy Emila Filly: „Umění Indie v celkové své podobě jest výsledkem názoru, jenž přitakává životu a jeho projevu jako člověk antický, avšak své vykoupení neshledává ve vyrovnání. Usmíření neděje se rovněž eliminací života nebo projevu, ale vyzbrojením jsoucna, stabilností proti všem změnám a všemu vůkolnímu dění. Vykoupení a osvobození není tedy přímé, nalézá se ve stavu výkonu, očistce, a tak jest pouze symbolem blaženého vítězství. I toto umění jako každé jiné jest rovněž ztělesněním určitého duševního stavu a bezprostředním výrazem určitého názoru. Zůstane živým pomníkem duše lidstva, žíznící po smíru subjektu s objektem, a bude srozumitelné každému, kdo blíží se k němu bez předsudků s dětsky čistou duší.“ ()
Krásne podobenstvo o tom, že veci ktoré milujeme sú nakoniec tie ktoré nás zničia. Bohatý šlachtic na pokraji krachu, rozhadzuje svoj majetok za hudobnú miestnosť a za spevákov a hudobníkov, ktorý ju naplnia. Prichádza o rodinu, o majetok a nakoniec o svoj život. To všetko je podfarbené tradičnou indickou hudbou a pomalými zábermi. Satyajit Ray spravil s indickým filmom to čo Kurosawa s Japonským. Predstavil ho západu a ukázal, že vo svetovej kinematografií má svoje pevné miesto. Film je veľmi jednoduchý, ale zároveň nestráca nič zo svojej pútavosti. Znamenia dodávajú filmu určitý dojem rozprávkovosti, baladickosti a zároveň je to snaha o vytvorenie hrdinu, ktorý stratil všetko a tak úmyselne snaží stratiť ešte viac. Cez to čo milujeme k sebadeštrukcií a luster sú hodiny, ktoré určujú koľko času hrdinovi ešte zostáva. Pôsobivý a silný film vytvorený medzi Rayovou povestnou Trilógiou o Apuovi. ()
Nezvyknem byť nemilosrdný voči významným, kultovým, či inak známym dielam, ale toto ma dostalo. Zhliadnuť film, v ktorom sa prakticky nič nedeje ( zaznamenal som asi jednu-dve sekvencie s obsahom ) a čumieť na veľkého indického lorda, ako sa utápa v smútku ( plného flashbackov ), trvajúceho na tom, že už sa to neoplatí, to je pre mňa príliš. Iba pre bigotných obdivovateľov indickej kultúry. ()
Nějak mi indická kinematografie nepřirostla k srdci, což je v případě Raye už celkem na pováženou, protože jeho filmy nejsou špatné. Asi je to tou vizuální stránkou, prostředím. Já nevím. Prostě vidím, že je to dobré, ale nedělá to se mnou skoro nic. Přijde mi to místy zdlouhavé, alespoň na to, že člověk ví, jak to skončí. Přesto taneční scéna mě velmi zaujala. ()
Pozor na Jalsaghar! Může se stát, že ho shlídnete a řeknete si: „No, dobrý, zajímavý.“ Za tejden zjistíte, že na film pořád myslíte a že se Vám jeho postavy vryly do paměti a za měsíc si řeknete, že je to dokonalý filmový dílo. Taková filmová Madona ve skalách (radši ta londýnská). Jde o příběh stárnoucího aristokrata, kterej si nechce přiznat svůj ústup z popředí společnosti a dělá vše pro to, aby tam zůstal, což ho stojí nejenom majetek a rodinu, ale i ....... Film má bezesporu jednu z nejlepších hudeb vůbec, od bengálskýho génia sitáru Vilájata Chána (Vilayat Khan), což je jako by hudbu k filmu psal třeba sám Chopin, a dále obsahuje naprosto strhující scénu indickýho tance. Stálo by za to jej vidět už jen kvůli tomu, ale bylo by to „jen“ jako vidět anděla z výše zmíněný Madony. ()
Čtvrtá čakra se nazývá "anáhata", je to srdeční čakra a jejím médiem je vzduch. "Neuhozená" proto, že se může rozeznít bez impulsu, bez toho, aniž by se dal hudebnímu nástroji nějaký povel, aniž by se drnklo do strun nebo udeřilo do bubnu. Je to jakýsi rezonátor, ale ještě spíš "hudba sama o sobě". O to zde ale nejde, to jen na úvod... V důsledku odlišných etických a estetických požadavků jsou pro nás indické filmy jen podmínečně přístupné. Tento nám ovšem zpřístupňuje hudba, a také hudební bonvivánství, kterého známe i zde dost a dost. Sbírání "zappy" nebo "mozarta" je asi méně škodlivé, než se každou chvíli zkouřit při hře na vínu (viz Ottův slovník naučný: "...Vina, má pro vývoj indické hudby význam podobný jako varhany pro západnickou hudbu středověkou a lyra pro řeckou a bývala pokládána u Indů za přímý dar bohův."). Satjadžit Ráj zde prokázal své velké dramatické mistrovství, plné symbolů, příznaků a tušení. A také víme na čí straně byl; nikoli na straně Ganguliho (selfmade mana bez rodokmenu, dle jeho vlastních slov), s jeho industriální, americkou lidovou a popovou hudbou, ale na straně toho, koho ani pohled na slona neuklidnil, toho, kdo se vzedmul k poslednímu velkému gestu. ()
ocenenia : MFF Moskva 1959 - nominácia na 1. cenu, Strieborná cena (Ustad Vilayat Khan za hudbu) ()
"You know why he failed? Blood!" Ponurá dráma, zaradená medzi 1001, ktoré musíte vidieť, než umriete, ktorá pojednáva o téme "lišnyj čelaviek" na indický spôsob. Hlavný hrdina, aristokrat Roy, je akýmsi reliktom slávnych feudálnych časov jeho vznešenej famílie, ktorý nedokáže čeliť nastupujúcej modernej dobe a tak sledujeme jeho postupný úpadok. Toto je trochu iný Satyajit Ray, akého poznám z ďalších jeho filmov tej doby (najmä zo skvelej "Apu trilógie"), pre mňa nie až taký príťažlivý. Jednak tá téma nie je pre mňa až tak zaujímavá (hlavný hrdina sa veľkú časť filmu nudí a ja často s nim) a tiež mi tu chýba hudba skvelého Raviho Shankara. Hudba inak vôbec nie je zlá, má svoje exotické čaro a tie hudobné vystúpenia sú tým najlepším z celého filmu (hlavne úchvatné tanečné vystúpenie na konci), ale Ravi Shankar to proste nie je. Pochváliť ešte musím tradične výbornú kameru Subratu Mitru. "To you, my noble ancestors." ()
Jalsaghar je prvým snímkom od celosvetovo uznávaného indického režiséra Satyajita Raya, ktorý som mal možnosť zhliadnuť a určite som nezvolil nevhodne. Tento film je akýmsi mostom medzi indickou kultúrou (alebo skôr medzi určitými aspektmi indickej kultúry ako sú dôraz na hudbu a tanec) a západnými vplyvmi. Je možné, že práve z tohto dôvodu je v Jalsaghare cítiť určitú univerzálnosť, ktorá ho urobila takým obľúbeným medzi režisérmi z tých najvzdialenejších kútov sveta (ako Kurosawa v Japonsku alebo Scorsese v Spojených štátoch). V podstate môžeme povedať, že ide ako o tematicky, tak aj formovo uzavreté dielo, sústrediace sa na vykreslenie duševného sveta starnúceho indického aristokrata zo starého sveta. Z tohto dôvodu tu nachádzame iba minimálne odkazy na témy ako sú stret kultúr alebo na priepasť medzi modernizovanými a tradičnými obyvateľmi Indie, pričom ich význam je skôr sekundárny a podriadený. Naopak, miesto toho aby sa režisér sústredil na takéto vonkajškové témy, uzatvára nás do veľmi stiesneného priestoru mysle hlavného protagonistu, ktorá už od počiatku smeruje k svojmu nezvratnému koncu. ()
#573 The Criterion Collection - http://www.criterion.com/films/27657-the-music-room ()
Jak tvrdí Pohrobek, pro vychutnání filmu je zapotřebí jisté přípravy. Dlouhé záběry a statičnost jsou zpočátku těžké na pozornost, ale v druhé polovině dávají krásně vyniknout duševnímu pohnutí postav a především podmanivé indické hudební a taneční kultuře. ()