Nový Hyperion aneb Volnost, rovnost, bratrství

Zvláštní. Vachkovo Spřízněni volbou o politice roku 1968 mělo hodinku a půl, ale nebavilo mě zdaleka tolik jako tahle tři a půl hodiny dlouhá freska o politice roku 1990. - Myslím, že to není jenom tím, že toho o roce 1990 vím víc. Hlavní důvod bych viděl v pestřejší paletě představených názorů a v prostoru, co řečníci dostali. (16.03.2015)

Film, v němž je Vachek ještě hlavně dokumentaristou. Sám o sobě zajímavý opus. Vachek si hraje s civilními, jakoby dehonestujícími detaily, jakými jsou například uklízečky luxující před příchodem politiků koberec. Zároveň k sobě formou koláže, ještě bez výrazného vlastního komentáře skládá motivy, v nichž spatřuje vnitřní podobnost. Už zde posunul Vachek v mnoha směrech hranice dokumentaristiky, jakkoli jde, vzhledem k následujícím dílům celé tetralogie, spíše o pouhé rozehřívání a přípravu. (23.09.2006)

Rozumím poezii, ale nevyznám se v politice, takže mě občas mrzelo, že nevím, kdo je ten kdo, kdo zrovna mluví. A také mne mrzelo, že se postupně upustilo od poezie. Nebo že už bych na ni s postupem filmu nebyla tak citlivá? Co je to pravda? "Co je to pravda? To je složitá věc. mrtví rodiče kolem/neměl bych ležet vedle nich/za ptáky nebeské/kteří nesejí ale sklízejí" (10.12.2012)

Zdrcující deziluzivní pohled na první svobodné volby v roce 1990 jako na skrytě represivní nástroj vymezující útlý existenční prostor občanské společnosti, tedy zakládající jakousi rezervaci idejí či léčebnu neškodných podivínů. Vachek současně skicuje kontext, nechá okoušet tehdejší atmosféru a důvtipnou konfrontací odhaluje slabiny společenského (a politického) vývoje. Jejich zranitelnost, která se skutečně v následujících třech dekádách potvrdila, předjímá v dokumentu především prozíravý Egon Bondy, varující před oligarchizací politického systému. Vedle vizí dokument chvályhodně zaznamenává i různé dobové kontroverze, doprovázející volební boj, a nechává nahlédnout do laboratoře, v níž se fráze komunistická transformovala v polistopadovou. (13.08.2023)

Natáčení v roce devadesát. Vydání devadesát dva. Když už je po volbě (první svobodné po dlouhé době), když se sčítá, mluví Bondy o oligarchii - že ta demokracie, co právě nahrazuje totalitu, bude zřejmě oligarchického typu, a že je to normální. Je z něj cítit smutek a možná znechucení, ale nevysloví se přímo (teď si nejsem úplně jistý). A když už i Bondy domluví, nadšený dav zaplňuje první a druhé nádvoří Hradu, a chceme křičet, zpívat s ním: "Ať žije pravda! Ať žijí práva! Ať žijí vlasti ochráncové!" Leč posledním obrazem (Hradčany obklopené cizími symboly, cizí mocí) střízlivíme, protože se na film díváme se zpožděním třiceti let, a mrazí nás ten pohled. Tak moc to bolí. (05.03.2021)