Atalanta

Odvážný, provokující, smyslný. Takový je třiasedmdesát let starý film Jeana Viga a přinejmenším během scény Jeanova potápění to praští do očí každého. Atalanta možná má pomalý rozjezd a banální zápletku, ale způsob, jakým kombinuje dokumentární syrovost s komediální nadsázkou, společenskou satiru a poetickou romancí, je unikátní, nezaškatulkovatelný a slovy obtížně postihnutelný. Ač neměl nad konečným sestřihem kontrolu a jeho film působí na mnoha místech neumětelsky, Vigo předběhl dobu o pár desetiletí a svým dílem inspiroval kromě jiných několik novovlnových režisérů. 80% Zajímavé komentáře: Pohrobek, Achab (28.09.2008)

Forma bez obsahu pro dost úzkou skupinu diváků. Ukázkový příklad, kdy režisér stvořil, co si přesně představoval (se všemi klady i negativy) a já to nedokázal přijmout, protože mi to prostě a jednoduše nestačilo. Příběhově jde shrnout film do jedné věty a ani dialogy nebo postavy nejsou tím, co by vás k filmu mělo připoutat nebo vůbec přivést. Poezie a surrealismus, který mě neokouzlil, neuchvátil a hlavně ani nezaujal. S problémy mnou dokoukané a poté zahozené do kouta věčnosti, odkud se bude dostávat jen díky milovníkům čistokrevného artu. Neberte toto hodnocení jako neúctu k autorovi nebo samotnému dílu, ale jen jako subjektivní názor člověka, kterému forma nestačila nýbrž ho ani neokouzlila... (29.09.2009)

Mladá Juliette (Dita Parlo) se vdala za kapitána jisté přepravní lodi. Avšak nudný, jednotvárný všední den na palubě Atalanty vůbec neodpovídá Juliettiným očekáváním. Jednoho dne se příliš nebrání obletování jistým šarmantním mužem a kapitánova žárlivost se brzy projeví naplno... Sensibilní řeč obrazu, zručná směsice reality a surreality a zcela nový způsob práce kamery. Poezie skutečnosti, jeden z nejvýznamnějších filmů své doby a jediný celovečerní film předčasně zemřelého génia Jeana Viga (1905-1934). (27.04.2005)

Atalanta je čistě cinefilský studijní materiál s vrstvou jakéhosi filmového kánonu na povrchu, zoxidového časem do rzi. Jistě, je zde pár míst, které kdosi přetíral protikorozním nátěrem. Třeba pirát Jules - reziduum psychických prožitků z raného dětství –, který se ohýbá do stovek identit (ale nikdy se úplně nezlomí, je to sakra mariňák) nebo milování na dálku. (16.11.2007)

Ve své době nepochopené (čti příliš moderní) a koukám, že v dnešní skoro taky. Vigo nejde po ději, ale po kráse okamžiku a situací. GENIÁLNÍ francouzský herec Michel Simon (viz Renoirův film Boudu z vody vytažený) ve vedlejší roli. Velmi spontánní a krásně nasnímané. Jak tu píše Pohrobek - poezie skutečnosti. 90%. Škoda, že Jean Vigo zemřel na tuberkulózu rok předtím, než byl vynalezen peniclilin, který by ho zachránil. (16.11.2007)

Chápu. Umřel mladej, uměl docela točit... co takhle si trochu zahypovat! Vigo filmu jistě rozuměl a byl by z něj nejspíš velký filmař. Ale "byl by". Jako že "až někdy později". Je tu pár velmi zajímavých nápadů, které zaujmou. Jako celek mě to ale nechalo chladným. (10.03.2013)

Nu ano, tahle >artistní< romance je téměř třičtvrtě století stará... Ale prostě tak je třeba film vnímat - s odstupem, nadhledem a snad i troškou potřebného poučení a v kontextu doby... A bez předsudků vnímat tu poetiku příběhu, práci >fotografie< (jak krásný dobový výraz pro kameru, že...) a její snímání jednotlivých záběrů - některých svou kompozicí vskutku krásných scenérií, režijní vedení a umělecké kreace herců... A beze zbytku též i atmosféru doby, která z obrazu - na rozdíl od nějakých ryze atelierových dobových filmů - přímo čiší... Dali jste pět hvězd "Potěmkinovi"? Nebo "Kristiánovi"? Potom tenhle film si jich zaslouží nejmíň dvojnásob... Myslím si, že je potřeba se občas podívat i na takový film. Třeba i proto, aby si člověk uvědomil, na co že dnes se to s takovou vervou díváme... Takže s nostalgickou radostí i >uvědomělou< a snad i trošku poučenou shovívavostí - aspoň těch pět hvězdiček... - - - - - (Poprvé viděno 30.9.2008 na ČT2, komentář zde jako patnáctý - 30.9.2008) (30.09.2008)

(1001) Jsem z toho dost rozpačitá. Některé pasáže s Michelem Simonem byly na sledování vyloženě nepříjemné. (16.04.2022)

Sice se mi moc nepodařilo postřehnout, co je na filmu kinematograficky tak přelomového (snad až na pasáž s potápěním), ale tohle hledisko jsem u Atalanty nakonec vůbec zohledňovat nepotřeboval. Snímek je možná trochu obyčejný, ošuntělý, ale jeho atmosféra je svým způsobem okouzlující. Atalanta je milá, pohodová, uvolněná, místy úsměvná (naloďování, kočky, partička dámy: „Dobrý tah!“, mnoho momentů se starým námořníkem) a jen lehounce posmutnělá, mně osobně vcelku rychle utekla a zážitek z ní mám velmi příjemný. Nejde sice o nic světoborného, ale slušné 4* si rozhodně zaslouží. (26.04.2015)

"Po klasice se nešlape" - ano, všichni si moc dobře uvědomujeme tuto "pravdu". Ale jak už tu přede mnou pár dalších uživatelů správně poznamenává, co bylo v roce 1934 úchvatné a převratné, na tom v roce 2008 zub času už notně zapracoval. Nakonec to samé budou za 70 let prohlašovat naši potomci o současných technicky i obsahově přelomových a obdivovaných snímcích... (15.01.2008)

Největší záhadou Atalanty a Velké iluze zůstává vliv DIty Parlo na Madonnu (vzpomeňme na Eroticu a Sex v roce 1992 "My name is Dita, I'll be your mistress tonight...") a Ditu von Teese. Jak toto nic mohlo inspirovat kohokoli k čemukoli je mi záhadou. (18.05.2012)

V oné slavné scéně milování navzdory prostoru, kterou Jiří Cieslar odbyl jako „telepaticky sdílenou nespavost“, se setkávají dvě rozčilené mysli, roztoužená, planoucí srdce. Tváře zkřivené v grimasách vášně, těla němě se svíjející vzrušením, temné pohledy za rám skutečnosti. V čem spočívá její tajemný půvab a erotismus? Rozhodně ukazuje více než prostou simultaneitu, souběžnost dvou jevů, dějů, akcí, okamžiků či míst, v našem případě výbušné extáze odloučených těl, jejichž sounáležitost, sbíhavost a dostředivost je nám předkládána křížovým střihem. Více než překrývání či vrstvení, onen smyšlený pohyb významů po vertikále, neboť mezi takovými vrstvami vždy zůstane postřehnutelný šev. Ten zde však nevnímáme. Pak tedy, v čem je ona nepostižitelná krása, která nás k této elektrizující scéně vábí, zastoupena? Tvrdím, že v akordu splynutí. Vigo znázornil absolutní pohroužení jednoho těla v druhém, ba rozprostření prchavé hmoty duší v sobě navzájem, vzájemnost prožitku, oceánický pocit. Jakoby se dvě tělesa vznášející se ve vláčném nálevu smutku střetla v bodě určité věčnosti, aniž by fyzicky překonala vzdálenost, jež je tak tragicky odděluje ve světě filmu, a zde se prolnula, navzdory vědecké logice a předpokladům zdravého rozumu a stala se jedním i druhým, tedy jednotným, samojediným a přítomným. Nejedná se o nic menšího než kolizi páru něžných planet, věčně oddalovanou a stále se opakující, která však neústí v destrukci, úplné zničení, zmar a slzy, ale v jiskru života – zpřítomnění, jímž probíhají protichůdné časy, kde se rozplývá fyzická vzdálenost. Čas se zpomaluje, je téměř nicotný. Obdélník přízračného světla rámuje milence do neskutečna, doslova je vyděluje z pouště noci. Ulpívají na sobě stíny hvězd. Vidíme stav, stav týraného ducha, jemuž obyčejně říkáme láska. Vidíme smyslnost lásky v celé její drásavé hrůze. Můžeme se jí dotknout v záři našich vlastních projekcí, neboť byla zpomalena za hranici běžného. Obrazy rozjitření a svůdnosti nás vtahují do svého neklidného víření a prolínáním, postupným prolínáním přibližují na dosah posvátna. Je třeba ještě zdůrazňovat Vigovu genialitu? (26.12.2010)

Génius Jeana Viga, možná největší film, který kdy byl natočený... to si člověk říká, jestli opravdu nebyl na jiné projekci. Teď nevím, možná jsem byl moc unavený, ale mě se to opravdu zdálo nudné až praštělo. Samozřejmě to bylo zajímavě natočené a mělo to jistou tažnou hlavní myšlenku - ale to se dá říct o víc filmech. Nejspíš potřebuju druhou projekci, ty tři hvězdy tu nechávám jako rukojmí... (26.06.2006)

Velmi jednoduchý příběh se snaží stavět na představiteli věčných buranů Simonovi, což je bohužel značně málo. Celkově jsou herecké výkony velice špatné, přehràvání je zcela běžným jevem v celém filmu. Zajímavých je několik scén z poslední třetiny, kterou zachraňuje kameraman ovlivněný sovětskou školou. Celá její pařížská eskapáda jako kdyby patřila do jiného filmu, nad zbytkem snímku výrazně kvalitativně ční, většinou zásluhou kamery. Zajímavá je moderní hudba, ale to jsou bohužel veškerá pozitiva filmu. K výrazné Vigově prvotině se tento film nepřiblížil ani náhodou. A z pohledu dneška se stal prakticky nepoužitelným. Vynikne to především v kotextu starších filmů, které dosud neolezly pavučinami tak, jako tento snímek. (30.10.2019)

Postavy Michela Simona vo filmoch tridsiatych rokov svojim filmovým kolegom akoby prekážali. Ako vo Fene, ako v Bouduovi, tak aj tu by bol život bez neho pre nich oveľa jednoduchší, ale je to práve on, kto prináša do ich životov živelnosť, inakosť a ide ich z neho roztrhnúť. Mňa tiež. Neviem, či mám potom film hodnotiť negatívnejšie, pretože Jules je motorom celého filmu, aj keď nám môže liezť parádne na nervy. Je to ako s dobrým nepodareným strýčkom, pri ktorom si proste povieme, že je to predsa člen rodiny. Vigo svoj film sníma často z vrchných uhľov, používa zvláštny, rýchly strih, čo mi nijak extra nesedelo, ale ústredný pár je sympatický, prekoná neprekvapivo všetky prekážky, dokáže sa "telepaticky" pomilovať a prostredie Le Havre kúzelné, takže nakoniec u mňa prevládla spokojnosť a každý máme predsa v okolí nejakú tú nepodarenú, zato celkom obľúbenú figúrku. (03.05.2013)

70%. Musím bohužel říct, že zklamání. Když jsem před časem shlédl Trojku z mravů (pouze fracouzsky), zanechalo to ve mně mnohem silnější dojem. Nelze popřít, že je Atalanta natočena zajímavě, na svou dobu tedy rozhodně. Bohužel příběh je celkem nezajímavý a zmínit se musím i o svém znechucení z týrání lodních koček i "slabších" obyvatel lodi. (16.11.2007)

Ďalší tak trochu-nadhodnotený film Jeana Viga, spadajúci k rannej, francúzskej kinematografii, ktorí mnohí označujú, ako: „zásadný, či prevratný” , s čím sa ja až tak veľmi nemôžem stotožniť, že sa nechcem znovu opakovať, ako taká obohratá platňa, a vymenovávať niekoľko kladov, ktoré film má k dispozícii. Jedným z nich je 100 % Dita Parlo+Borisova kamera, ktorá ma uchvátila, ale až o 20 rokov neskôr V prístave... _ “Manželských kríz bolo už neúrekom sfilmovaných, že táto sa ničím extra nerozlišuje od iných”_ Najzaujímavejšie na všetkom je to, že sa snímok nakrútil pred dávnymi osemdesiatštyrmi rokmi, keď sa v prvom rade zvukový film pekne adaptoval, a samotní francúzski filmári pristupovali k nakrúcaniu filmov s oveľa väčším rešpektom, používali perfektné uhly kamery, atmosféru, herci boli špičkovými umelcami, čo už bohužiaľ v súčastnosti neplatí, a to nielen u Galtského kohúta, ale všade navôkol ! (30.09.2018)

Veľký talent Jean Vigo na počiatku filmovej kariéry stihol natočiť len tento jediný celovečerný film a zomrel na tuberkulózu. Film vyniká surrealizmom, v princípe jednoduchosťou, ale potýka sa so všetkými znakmi debutanta vo veľkom filme. (05.03.2021)

Vigovo pozorování objektů a neokoukaná volba úhlů kamery, si zachovávají svou kvalitu i v dnešní době a režisérovo předčasné úmrtí nás nejspíše připravilo o celou řadu výjimečných filmů (Jean Vigo osm měsíců po natáčení ve svých devětadvaceti letech zemřel na tuberkulózu). Atlanta má skvělé prvky autorského rozvíjejícího se talentu, ale její hluchá místa a občas i nelogické chování postav nakonec tento režijní debut zařazují do lepšího průměru. (30.12.2023)

Jednoduchý příběh, jemně a citlivě ztvárněný. Poezie na nás dýchá z každého okamžiku života lodní posádky. Nejvíce pozornosti na sebe právem strhává starý mořský vlk Jules, výborně zahraný Michelem Simonem. (28.10.2019)