Pád domu Usherů

Viděl jsem to s živým klavirním doprovodem Filipa Topola a navíc zrychleně puštěné, takže Epsteinova snaha zobrazit v pomalých záběrech pocity člověka, zachycené v detailech tváře, mi proto unikala. Přesto - scéna pohřívání je vizuálně velmi zdařilá, potěší různé trikové sekvence i efektní hrátky s listím apod. Ale musím se přiznat, že jsem se u takovéto klasiky nudil. Asi nemám ten správný vztah ke starým filmům. (24.08.2003)

Moje další zkušenost s němým filmem. Tenhle kousek bych asi hororem nenazval, ale je fakt, že atmosféru to má s patřičným hudebním doprovodem opravdu slušnou. Jiné verze jsem zatím neviděl. Touhle jsem začal a určitě dám minimálně ještě tu z roku 1960. Takže já se nebál, ale v kontextu doby to lidé asi vnímali jinak.60% (15.01.2019)

Epstein je génius. Nejsem si úplně jistá, s jakou verzí hudby jsem film viděla, každopádně vím jistě, že jsem byla naprosto pohlcena, uchvácena, zasažena, oslovena, sežvýkána, zmožena, odstavena, emocionálně, samozřejmě. Kombinace snových obrazů s tímto hudebním doprovodem vytvořila dojem naprosto jiného světa, lepšího světa, dokonalého světa. Epstein je génius. Ne nadarmo napsal knihu, která se jmenuje Poetika obrazů (ačkoliv nevím, jestli to tak náhodou nepojmenoval nějaký jeho editor dvacet let po jeho smrti) a je mimochodem taky skvělá. (05.12.2010)

Dôkaz toho, aké ťažké je adaptovať Poea v podobe skutočne sugestívneho filmu (viď geniálne dielo od Švankmajera). Roderick Usher vo francúzskom podaní nie je ani démonický, ani charizmatický, je taký nejaký nijaký. Močaristé exteriéry nie sú bažinaté, ale jazerné (tj. nie dostatočne pochmúrne). Interiéry nie sú ani gotizujúce ani ináč historizujúce, nie sú ani expresívne štylizované ani ináč modernistické, dokonca ani experimentálne. Nájdu sa tu drobnosti, ktoré zahrejú srdiečko milovníka nielen nemého filmu ale i kinematografie ako takej, celok ale zďaleka nie je uspokojivo poeovský. (03.03.2014)

Mezi Epsteinem nejobdivovanější vlastnosti filmu patřil animismus. Adaptace dvou Poeových povídek (Zánik domu Usherů a Medailon) oživuje neživé na rovině formy i obsahu. Zpět z říše mrtvých je žalem přivolaná milovaná bytost, statické objekty rozhýbává rytmická montáž. Oproti Trojdílnému zrcadlu je rytmus výrazně pomalejší, ale také jednotnější – namísto multiperspektivy se subjektivizace vnímání z větší části omezuje na Rodericka Ushera (nezapomenutelně posedlý výraz Jeana Debucourta), o jehož duševním roz(po)ložení nás informují objekty doplňující mistrně komponované záběry. Smutek zásluhou pozvolného tempa převládá nad strachem, ale přenášení rakve jsem okamžitě zařadil do osobního registru nejpůsobivějších hororových scén. 75% (07.01.2012)