Východní fronta

Já vím, co zajímá Manskyho, tedy ta východoslovanská identita a nuance rozpadu impéria (který trvá od 80. let a v současné době se nezadržitelně blíží ke svému třeskutému finále, Gott mit uns), proto rozumím, proč posloucháme ty dlouhé vágní monology vojáků z příhraničních oblastí o časech jejich opušťáku. Čímž nám mimochodem také nenápadně představuje tu nepohodlnou realitu potřebného národního vědomí ve stínu imperiální rozpínavosti, ať se nám to líbí nebo ne. Já mám ale pocit už u jeho čtvrtého filmu, že ta jeho metoda "přítomnosti", ze které doufá, že s dostatečnou trpělivostí vytěží z postav maximum, mu prostě opakovaně nevychází, protože lidi z postsovětských zemí jsou většinou oštítovaní úctyhodnou schopností hodiny mluvit a říct toho minimum. Vzpomeňme si na jeho komicky neúspěšné poslední výlety za Gorbim ve snaze vytáhnout z dědka ještě na poslední chvíli nějaké detaily o perestrojce. A pak jsou tady ty části, na které všichni zajisté čekáme, totiž zápisky z fronty od vojenského medika a spolurežiséra Jevhenije Titarenka. A to je regulérní sureálná noční můra. Neviditelný nepřítel, odněkud někam dopadající střely, krávy topící se v močůvce, pes zastřelený na celý zásobník, pračky u opuštěných zákopů, smažení tortil v prázdných barácích, zatímco přes rybník dopadají střely na domy. Ze závěru mám PTSD a to jsem to viděl jen na monitoru. Je zřejmé, že materiál musel projít nějakým dost přísným schválením, protože je pochopitelné, že na veřejnost nemůže z taktických důvodů jit kdejaký materiál z fronty. Díky tomu sledujeme izolované úseky rozmanitých bizarních situací, kde působí ústřední medici jako autonomní jednotka proplouvající rozmlácenou krajinou, kde se věci "tak nějak dějí", nikdo moc nerozumí co má dělat a tak alespoň různě žvatlají a cynicky vtípkují. Hodně mi to v tomo připomnělo pasáž z Idi i smotri, kde partyzáni nesou přes bojiště strašáka. (15.07.2023)

Ne, tohle fakt nejsou jenom vlogy. Manskyj totiž povyšuje Titarenkovy syrové záznamy z pekla a předpeklí v rafinovaně rytmizovanou a gradující výpověď o dopadu války na běžné životy několika dobrovolníků ze zdravotnické jednotky. Zároveň do pravidelného střídání záznamů z bojiště a dokumentárních scén ze zázemí dokáže propašovat celou řadu zajímavých vedlejších témat, mezi kterými dominuje jeho dlouhodobá obsese "stopami impéria". K syrovým výpovědím o ukrajinské a ruské identitě z idylického prostředí zázemí vytváří infernální scény z fronty mrazivý kontrapunkt. Tichá síla Východní fronty spočívá přesně v tom, že se nesnaží stylizovat a navádět, ale nechává dunět autentické scény a promluvy. Po úvodním pocitu, že půjde jen o aktuální reportáž, jsem Východní frontu opouštěl s tíživým, bezvýchodným pocitem, jaký člověku nekonečné srolování twitterovými videy opravdu nepřinese. Tohle je dokument, jaký byl potřeba! (15.04.2023)

Syrový popis situace a postav těsně za frontovou linií. Společnost u stolu mluví o možnosti darování spermatu od vojáků na frontě ženám , uvědomí si absurditu toho tématu a zavládne hrobové ticho. Uvidíte smrt v přímém přenosu, vojáka na frontě, kterému raketa čerstvě utrhla obě nohy a umírající krávy po hlavu v bahně působí až snově surreálně. Ani zastřelený pes na zahradě v přímém přenosu není zrovna hollywoodská scéna. Skutečný smrad života. (13.01.2024)

Dne 24. února 2022 se Yevhen Titarenko spolu se svými přáteli dobrovolně připojil k četě první pomoci v první linii. Poskytovali záchrannou podporu a evakuaci raněných. Tento film odhaluje zážitky těchto mladých mužů po dobu šesti měsíců plných dramatu, zoufalství, strachu, nenávisti, hořkosti, lásky a víry ve svobodu Ukrajiny. (27.02.2023)

Velmi, velmi, velmi dobře natočeno. Vezmu-li v potaz to, že je to totálně bez přidaných efektů, které v normálních filmech jsou, často a často megalomanské, tady nebylo potřeba přidávat či jakkoli upravovat "pro efekt" nic. Snímaná byla totiž naprostá realita běžných dní "někde" na Ukrajině. A proto si zaslouží asi největší ocenění post-produkce filmu, která je skvělá. Proto teda smekám zvlášť před střihem a scénářem, protože si uvědomte, kolik musel Režik nasbírat za půl roku materiálu!! Pak z té tuny záběrů vybrat pětinu, desetinu a sestříhat tak, aby to dávalo smysl.  _ || _ Ten film má všechno. Je silný. Ještě delší čas mi bude dotékat, pomalu, všechny ty záběry, rozhovory ... A taky jsem nadšený ze stopáže. Během 98 minut zvládnout říct všechno, jakože VŠECHNO? Mazec. Líbilo se mi to. Ale raději bych na to do kina nechodil, raději bych ani nic takového nebylo natočené, raději bych, aby se žádná válka nevedla. Je hnusná. Sláva Ukrajině! Filmový dokument doporučuji :)). (01.08.2023)