Stopař

Koncept Stopaře, v primární rovině odvislého od setkání se zlem proniknuvším do světa smrtelníků, vychází ze dvojího: z proměnlivého vztahu mezi stopařem a mladíkem a ze zpochybnění navenek se jistě jevícího světa, v němž se příběh filmu odehrává. 1, Co se týče vztahu, hrdina si v úvodu počíná lehkovážně a později zakouší teror, kdežto stopař obráceně; v první půlce vypouští hromy, blesky (tím hru iniciuje) a v druhé si s mladíkem již jen pohrává, dokonce tak, že libovolně přetváří a koriguje svět filmu, velkoryse překračuje fyzikální a časoprostorové zákony, a zjevuje se zčistajasna, jak se mu zamane. Zatímco stopař disponuje „žánrovou pamětí" a promptně ji využívá, mladík takové štěstí nemá a všemu musí přijít na kloub svépomocí - trvá mu to dobrých devadesát minut. 2, Ke zpochybnění světa filmu dochází ze strany mladíka poté, co si uvědomí, že stopaře nezastaví ani strážci zákona a že aby ho přemohl, musí porušit pravidla – jak společenská, tak stopařova. Situaci můžeme zobecnit a uvést, jak pracují filmy s divákem v závěrečných minutách. Například potlesk na konci Titanicu je možné „číst" jako příklad autotematismu - ten zrazuje kinematografii tím, že formulku „jsem svět“ nahrazuje formulkou „jsem film“. Tvůrci těsně před koncem film překlápí; již nejsem uvnitř fiktivního světa, ale vně, abychom mohli film adekvátně zhodnotit. Tvůrci tleskají sami sobě - respektive to mi tleskáme tvůrcům; film se vyvedl. Analogii k tomuto procesu známe z thrillerů a hororů, které dosahují napínavého či hrůzostrašného efektu znejistěním statusu fikčního světa. Z tzv. metafyzického obratu (neboli nečekané inverzní proměny ontologické roviny) čerpají svou efektní pointu například filmy Šestý smysl a Ti druzí. V takovýchto případech nevystupujeme vně, jako předtím, ale propadli jsem se ještě o jedno patro dolů do suterénu. Závěrem: Divák je hřebík. Buďto ho třeba vyndat kleštěma (Titanic), anebo zatlouct (Šestý smysl). Ale nemůže jen tak zbůhdarma čouhat z fošny. To by nešlo. (21.06.2009)

Zvláštní film. Má to pár nedostatků, ale o to více kladů a i když vám tam občas něco nehraje (hlavní hrdina se na konci začne chovat fakt divně) serete na to, jelikož vás to prostě chytne. Rutger Hauer tam je hroznej anomál, všechno mu furt vychází, občas mi přišlo že se snad umí i teleportovat. Režie, kamera a exteriéry jsou skvělé a honičky jsou působivé i v dnešní době. Nejvíc to ale táhne samozřejmě psychouš Hauer o kterym jsem věděl že je výbornej herec už dávno. Zde ho máte možnost vidět v životní formě... (01.01.2007)

Uvědomělé béčko, které ví, že je jen béčko a nevadí mu to. A to je fajn, protože dnešní filmy tohle neumí a berou se strašně vážně. Pokud mě The Hitcher něco naučil, bylo by to: A) nikdy neber stopaře, B) když už ho vezmeš, bylo by fajn, kdyby nebyl "tak trochu" blázen a C) ne, NIKDY neber stopaře. ;-) Ve zkratce - Ruther vládne, Thomas byl v pohodě a mladá Jennifer Jason Leigh k nakousnutí. Za mě 80 % s tím, že kdyby postavy měly alespoň nějakou tu motivaci, proč se chovají tak, jak se chovají, nezlobil bych se. (20.02.2013)

Dostalo se mi do ruky DVD se slovy: "Dokoukal jsem to na třikrát, jak jsem se strašně bál." ....a já jsem to nedokoukal, protože jsem se vůbec nebál! A navíc jsem se nemohl zbavit pocitu, že to je přesně druh filmu jaký dávají v něděli na Primě přesně hodinu po obědě. Před dvaceti lety to možná budilo hrůzu, ale dnes to vyvolává už jen úšklebek před mým kamarádem jakej to je posera (29.07.2008)

Nevidím mnoho kvalitativních rozdílů mezi tímto originálním Stopařem a jeho remakem z roku 2007. Obě záležitosti jsou nelogické až na půdu. Divák stále čeká na nějaký finální zvrat, kdy by nám John Ryder konečně prozradil proč trápí nebohého klučinu. Nemůžu si pomoct, ale opravdu jediný dálniční horůrek, který mě vyloženě sednul byl Duel. Navíc Stopař vlastně horor ani není. Hodně se zde střílí, jezdí, bourá, mává zbraní, takže spíše akční thriller. 50% (09.07.2020)