Reklama

Reklama

Mladý Milan so skupinou ďalších srbských vojakov uviazne v opustenom tuneli, kam sa ukryli bosnianskymi moslimami, medzi ktorými je aj jeho kamarát z detstva Halil. Nočná mora, ktorá sa neustále predlžuje, je prerušovaná návratmi do mierových čias a do prvých dní vojny, ktorá proti sebe postavila bývalých susedov i priateľov. Výsledkom je nesmierne silný a nekompromisný pohľad na jeden z balkánskych konfliktov. (RTVS)

(více)

Recenze (93)

Malarkey 

všechny recenze uživatele

Nesmírně důležitej film. Nejen pro tehdejší Jugoslávce, ale taky pro celej svět. Obsahuje totiž scény, o kterých nemáme ani potuchy, že by mohly být realitou. A oni skutečně jsou. Dost mě ale mrzí fakt, že filmu nedokážu dát pět hvězd. Kolikrát jsem totiž měl pocit, že samotní tvůrci scény míchali tak nešťastně, že to kolikrát vypadá celé jako jedna velká fraška, než krutá realita. Humor se s vážností střídá opravdu dost nešťastně a prostě mi výsledný film vyzní naprosto opačně než by měl. ()

gudaulin 

všechny recenze uživatele

Pojem balkánský cirkus u nás dostal do širšího povědomí především Kusturica a v jeho podání s ním nemám problém. V některých případech mi sedl skvěle, jak o tom svědčí pět hvězdiček a nadšený komentář Černé kočky, bílého kocoura. Jeho rytmy balkánské dechovky ve mě vyvolávají pozitivní asociace. Pod taktovkou Srdjana Dragojeviče se tenhle pozoruhodný fenomén vydal směrem, který ve mě - zdvořile řečeno - vyvolává rozpaky. Ne, že bych se v Dragojevičově rozmáchlosti a nepřetržitém střídání časových rovin ztratil, ale obojí mě unavovalo. Výrazná teatrálnost mě spíš dráždila, než aby lákala a bavila. Podivné, místy až křečovité spojení humoru a hrůz válečných zvěrstev mi nesedlo. Podle mého soudu schází Dragojevičovi cit pro správné dávkování ingrediencí, takže výsledkem je přepálený guláš. V jeho filmu najdete snad všechny myslitelné motivy a žánrová klišé válečných filmů, ale je to roztříštěné a navíc mám pocit oslavy fanfarónství a přepjaté pózy balkánských válečníků, které mnohem lépe ve svém grafickém románu Šíbr zpracoval Joe Sacco. Tam, kde jiní vidí jedno z nejlepších filmových zpracování balkánských válek, já spatřuji opak. Intimnější a sevřenější výpovědi typu Země nikoho mě oslovují nepoměrně víc. Celkový dojem: 45 %. ()

Reklama

Radek99 

všechny recenze uživatele

Jeden z nejlepších balkánských filmů mapujících jugoslávský válečný konflikt, i když samozřejmě ve stylu exportní poetiky příznačně metaforicky a s hodně velkou mírou nadsázky. Ona nadsázka je ale skloubena k dané poetice s překvapivě naturalistickými výjevy (hlavně ve spojitosti s uvězněním v tunelu). Srdjan Dragojevic natočil svůj mírně alegorický film v hodně odvážné (postmoderní) skladbě (děj se prolíná několika časovými rovinami) a hlavně na začátku jsem se v těch několika liniích hůře orientoval a měl z toho v hlavě trochu zmatek, z něhož vykrystalizoval dojem mírné dějové roztříštěnosti. Jak se ale postupem času skládaly jednotlivé příběhové linie do sebe, míra sugestivnosti se zvyšovala a tento dojem odpadl. Jistě je nutno ocenit, že Srb Dragojevic neexponoval své postavy tak, aby agresory a viníky konfliktu byli Chorvati (a při etnické složitosti tamního konfliktu i muslimové z Bosny a Hercegoviny), ale jako původce ZLA označil indiferentní monstrum (Ďábla) z tunelu (přesto jako (sice nejednoznačné) oběti vyzněli (alespoň co se týče ústřední dějové scény právě v tunelu) zrovna Srbové). Film však zachovává alespoň zdánlivou objektivitu, což je jeho největším přínosem. Hodně zajímavě je reflektována i éra před rokem 1980, tedy za vlády maršála Tita. Dragojevičův smířlivě nostalgický tón je lakmusovým papírkem nálad nejen v bývalé Jugoslávii, ale obecně i v celém postsovětském východním bloku - k ,,zlatým socialistickým časům" zjevně neinklinují jen nejnižší sociální vrstvy a lidé v postproduktivním věku, ale i vyhraněné osobnosti kultury a umění, což je fenomén paradoxní, leč neoddiskutovatelný. Hezké vesnice hezky hoří - tak poetický název a tak syrová a destruktivní skutečnost. Takový je i film a obecně i celé dějiny Balkánu - kde jinde narazíte na tolik podob ambivalence lidského rozumu, srdce i duše... Podobné filmy: Život je zázrak, Země nikoho, Grbavica, Kdo to tam zpívá ()

Ony 

všechny recenze uživatele

Více než film. Bible. Někdy mám až pocit, že vše, co se natočilo po roce 1996 (tedy alespoň na téma balkánských konfliktů), je už nutně jen odvar z tohoto díla. Pokud byste od Dragojeviće čekali, že na Srby (tedy i na sebe) vezme veškerou vinu a agresi, nedočkáte se. Viník tu zůstává v podstatě abstraktním a vzdáleným, neznámou obludou z tunelu. A násilí, podobně jako u Kusturuci a některých dalších balkánských režisérů, je předkládáno se samozřejmostí a humorem. To ovšem zdaleka neznamená, že jde o film prosrbský nebo nedejbože proválečný. Ústřední sedmička Srbů vězněných spolu s americkou novinářkou v tunelu je defilé povrchního a nuceného hrdinství i lidské ubohosti: zblblí vesničtí balíci, feťák, zloděj, vyjukaný intelektuál, partyzán na věky zahleděný do maršála Tita. Válečné události jsou zachyceny ještě horké, dříve, než budou zpřehledněny historií, a působí tak naprosto absurdně a bezvýchodně. Většině záběrů dominuje oheň a krev. Propracované střídání několika časových rovin, včetně prosluněných flashbacků z předválečné doby, pak jednak tvoří silné kontrasty a také posilují napětí a děs, které film vyvolává. Fyzický i psychický teror ve scénách z tunelu jde do takových extrémů, že i při opakovaném zhlédnutí mám pořád nervy k prasknutí. Neustále také objevuji další rafinované drobnosti ("Vozi Miško!"). Neopomenutelnou součástí tohoto snímku je hudba. Jsou použity různé písně od jugoslávské hymny po slavné popové a rockové hity (Djordje Balašević, Električni orgazam, Indexi/Crvena jabuka). Některé melodie se objeví jen v drobných náznacích (broukající si zdravotní sestry). Všechny ale mají jedno společné: Upomínají na dobu jednotné Jugoslávie a vzbuzují otázku, jak je možné, že lidé, kteří byli schopni stejným jazykem zpívat stejné písně, se najednou navzájem vraždí. (Nebo naopak: Proč ti, kteří se teď vraždí, se kdysi za každou cenu bratřili.) Precizní záznam proměny člověka a jeho chování v extrémních podmínkách je podpořen stoprocentním herectvím. To je podloženo (snad jako vždy u Dragojeviće) luxusním obsazením. Živojinovićovi mám vždycky po filmu chuť jít poděkovat. Vážím si samozřejmě i režiséra, který při shánění finančních prostředků na natáčení šel takřka přes mrtvoly. Dotáhl to a já s tím mám do konce života co dělat. ()

troufalka 

všechny recenze uživatele

Pět let po natočení filmu jsme se vydali se do Chorvatska k moři. Pamatuji si opuštěnou asfaltovou cestu do poloviny zarostlou trávou. Vydali jsme se k ní a našli místo na stanování. Ráno jsme se probudili na zvláštním místě. Rovina, na které stál stan byla vlastně podlaha rozbořeného domu. Zbytky zdí vstřebala příroda. Pod hromadou psího vína stálo auto, thůje byly ověšené vinou révou, hrozny právě dozrávaly. Všude to vonělo mateřídouškou, bylo slyšet cykády ... Zdánlivě klid a pohoda, ale ta opuštěnost místa byla bolestná. Nevím, jestli tam krásně hořelo, každopádně tam dřív někdo žil, možná tam byl šťastný. Neschopnost dialogu je počátkem nedoruzumění a nenávisti, která často nemá ani reálnou příčinu. K filmu samotnému: Méně je někdy více, určitě chaotičnost a překotný styl vyprávění kazí celkový dojem. Silný byl kontrast mezi bojištěm a čstým poklidem nemocnice i zpěv národních písní. ()

Galerie (1)

Zajímavosti (6)

  • Na filmovém festivalu v řecké Soluni snímek v roce 1996 získal Cenu diváků, nominován byl také na cenu Zlatého Alexandra. (Terva)
  • Film je natočen na motivy skutečné události. Inspirací se stal novinový článek o Bosenské válce, který napsal Vanja Bulić. (Terva)
  • Film získal v roce 1996 na Mezinárodním filmovém festivalu ve Stockholmu cenu Bronzového koně. (Terva)

Reklama

Reklama