Lepa sela lepo gore
Pretty Village, Pretty Flame
Pekné dediny pekne horia
Obsahy(1)
Mladý Milan so skupinou ďalších srbských vojakov uviazne v opustenom tuneli, kam sa ukryli bosnianskymi moslimami, medzi ktorými je aj jeho kamarát z detstva Halil. Nočná mora, ktorá sa neustále predlžuje, je prerušovaná návratmi do mierových čias a do prvých dní vojny, ktorá proti sebe postavila bývalých susedov i priateľov. Výsledkom je nesmierne silný a nekompromisný pohľad na jeden z balkánskych konfliktov. (RTVS)
(více)Recenze (94)
Více než film. Bible. Někdy mám až pocit, že vše, co se natočilo po roce 1996 (tedy alespoň na téma balkánských konfliktů), je už nutně jen odvar z tohoto díla. Pokud byste od Dragojeviće čekali, že na Srby (tedy i na sebe) vezme veškerou vinu a agresi, nedočkáte se. Viník tu zůstává v podstatě abstraktním a vzdáleným, neznámou obludou z tunelu. A násilí, podobně jako u Kusturuci a některých dalších balkánských režisérů, je předkládáno se samozřejmostí a humorem. To ovšem zdaleka neznamená, že jde o film prosrbský nebo nedejbože proválečný. Ústřední sedmička Srbů vězněných spolu s americkou novinářkou v tunelu je defilé povrchního a nuceného hrdinství i lidské ubohosti: zblblí vesničtí balíci, feťák, zloděj, vyjukaný intelektuál, partyzán na věky zahleděný do maršála Tita. Válečné události jsou zachyceny ještě horké, dříve, než budou zpřehledněny historií, a působí tak naprosto absurdně a bezvýchodně. Většině záběrů dominuje oheň a krev. Propracované střídání několika časových rovin, včetně prosluněných flashbacků z předválečné doby, pak jednak tvoří silné kontrasty a také posilují napětí a děs, které film vyvolává. Fyzický i psychický teror ve scénách z tunelu jde do takových extrémů, že i při opakovaném zhlédnutí mám pořád nervy k prasknutí. Neustále také objevuji další rafinované drobnosti ("Vozi Miško!"). Neopomenutelnou součástí tohoto snímku je hudba. Jsou použity různé písně od jugoslávské hymny po slavné popové a rockové hity (Djordje Balašević, Električni orgazam, Indexi/Crvena jabuka). Některé melodie se objeví jen v drobných náznacích (broukající si zdravotní sestry). Všechny ale mají jedno společné: Upomínají na dobu jednotné Jugoslávie a vzbuzují otázku, jak je možné, že lidé, kteří byli schopni stejným jazykem zpívat stejné písně, se najednou navzájem vraždí. (Nebo naopak: Proč ti, kteří se teď vraždí, se kdysi za každou cenu bratřili.) Precizní záznam proměny člověka a jeho chování v extrémních podmínkách je podpořen stoprocentním herectvím. To je podloženo (snad jako vždy u Dragojeviće) luxusním obsazením. Živojinovićovi mám vždycky po filmu chuť jít poděkovat. Vážím si samozřejmě i režiséra, který při shánění finančních prostředků na natáčení šel takřka přes mrtvoly. Dotáhl to a já s tím mám do konce života co dělat. ()
Nesmírně důležitej film. Nejen pro tehdejší Jugoslávce, ale taky pro celej svět. Obsahuje totiž scény, o kterých nemáme ani potuchy, že by mohly být realitou. A oni skutečně jsou. Dost mě ale mrzí fakt, že filmu nedokážu dát pět hvězd. Kolikrát jsem totiž měl pocit, že samotní tvůrci scény míchali tak nešťastně, že to kolikrát vypadá celé jako jedna velká fraška, než krutá realita. Humor se s vážností střídá opravdu dost nešťastně a prostě mi výsledný film vyzní naprosto opačně než by měl. ()
Jeden z nejlepších balkánských filmů mapujících jugoslávský válečný konflikt, i když samozřejmě ve stylu exportní poetiky příznačně metaforicky a s hodně velkou mírou nadsázky. Ona nadsázka je ale skloubena k dané poetice s překvapivě naturalistickými výjevy (hlavně ve spojitosti s uvězněním v tunelu). Srdjan Dragojevic natočil svůj mírně alegorický film v hodně odvážné (postmoderní) skladbě (děj se prolíná několika časovými rovinami) a hlavně na začátku jsem se v těch několika liniích hůře orientoval a měl z toho v hlavě trochu zmatek, z něhož vykrystalizoval dojem mírné dějové roztříštěnosti. Jak se ale postupem času skládaly jednotlivé příběhové linie do sebe, míra sugestivnosti se zvyšovala a tento dojem odpadl. Jistě je nutno ocenit, že Srb Dragojevic neexponoval své postavy tak, aby agresory a viníky konfliktu byli Chorvati (a při etnické složitosti tamního konfliktu i muslimové z Bosny a Hercegoviny), ale jako původce ZLA označil indiferentní monstrum (Ďábla) z tunelu (přesto jako (sice nejednoznačné) oběti vyzněli (alespoň co se týče ústřední dějové scény právě v tunelu) zrovna Srbové). Film však zachovává alespoň zdánlivou objektivitu, což je jeho největším přínosem. Hodně zajímavě je reflektována i éra před rokem 1980, tedy za vlády maršála Tita. Dragojevičův smířlivě nostalgický tón je lakmusovým papírkem nálad nejen v bývalé Jugoslávii, ale obecně i v celém postsovětském východním bloku - k ,,zlatým socialistickým časům" zjevně neinklinují jen nejnižší sociální vrstvy a lidé v postproduktivním věku, ale i vyhraněné osobnosti kultury a umění, což je fenomén paradoxní, leč neoddiskutovatelný. Hezké vesnice hezky hoří - tak poetický název a tak syrová a destruktivní skutečnost. Takový je i film a obecně i celé dějiny Balkánu - kde jinde narazíte na tolik podob ambivalence lidského rozumu, srdce i duše... Podobné filmy: Život je zázrak, Země nikoho, Grbavica, Kdo to tam zpívá ()
Ne tak dobré, jako Ničí syn. Přesto brilantní, a strašně hrozně moc cynické. ()
Pojem balkánský cirkus u nás dostal do širšího povědomí především Kusturica a v jeho podání s ním nemám problém. V některých případech mi sedl skvěle, jak o tom svědčí pět hvězdiček a nadšený komentář Černé kočky, bílého kocoura. Jeho rytmy balkánské dechovky ve mě vyvolávají pozitivní asociace. Pod taktovkou Srdjana Dragojeviče se tenhle pozoruhodný fenomén vydal směrem, který ve mě - zdvořile řečeno - vyvolává rozpaky. Ne, že bych se v Dragojevičově rozmáchlosti a nepřetržitém střídání časových rovin ztratil, ale obojí mě unavovalo. Výrazná teatrálnost mě spíš dráždila, než aby lákala a bavila. Podivné, místy až křečovité spojení humoru a hrůz válečných zvěrstev mi nesedlo. Podle mého soudu schází Dragojevičovi cit pro správné dávkování ingrediencí, takže výsledkem je přepálený guláš. V jeho filmu najdete snad všechny myslitelné motivy a žánrová klišé válečných filmů, ale je to roztříštěné a navíc mám pocit oslavy fanfarónství a přepjaté pózy balkánských válečníků, které mnohem lépe ve svém grafickém románu Šíbr zpracoval Joe Sacco. Tam, kde jiní vidí jedno z nejlepších filmových zpracování balkánských válek, já spatřuji opak. Intimnější a sevřenější výpovědi typu Země nikoho mě oslovují nepoměrně víc. Celkový dojem: 45 %. ()
Tento film věrně popisuje vzájemné odcizení dvou přátel z dětství, rozdělených občanskou válkou mezi dvěmi etnickými skupinami. Zároveň se ale okrajově věnuje i minulosti vedlejších postav, viz např. starý kapitán či Velja. Děj prolínající se několika časovými rovinami dokázal režisér uhlídat tak, že se divák ani při rychlém střídání časových rovin neztrácí v ději. Naopak vzniklé kousky do sebe zapadají jako kousky skládačky a samotný celek pak tvoří děsivý obraz bratrovražedného boje. Jak předválečné, tak i válečné scény jsou prostoupeny osobitým humorem. Ale především v bojových scénách onen humor ještě stupňuje napětí a hrůznost situace, ve které se hrdinové ocitli. Starý kapitán zde zároveň představuje hodnoty starého komunistického Titova režimu, jež jsou najednou tak snadno bourány a jeho mladší podřízení si ho dobírají, že nedokázali vytvořit nic trvalého, co by nešlo jen tak zničit. Nejsilněji na mě zapůsobil úplný konec filmu, ten by ale nedával takový smysl bez slavnostního otevření tunelu. Celkově nedokážu tomuto filmu nic vytknout, tak silný zážitek jsem si už dlouho od žádného filmu neodnesl. .........uz maršala Tita..... ()
Pět let po natočení filmu jsme se vydali se do Chorvatska k moři. Pamatuji si opuštěnou asfaltovou cestu do poloviny zarostlou trávou. Vydali jsme se k ní a našli místo na stanování. Ráno jsme se probudili na zvláštním místě. Rovina, na které stál stan byla vlastně podlaha rozbořeného domu. Zbytky zdí vstřebala příroda. Pod hromadou psího vína stálo auto, thůje byly ověšené vinou révou, hrozny právě dozrávaly. Všude to vonělo mateřídouškou, bylo slyšet cykády ... Zdánlivě klid a pohoda, ale ta opuštěnost místa byla bolestná. Nevím, jestli tam krásně hořelo, každopádně tam dřív někdo žil, možná tam byl šťastný. Neschopnost dialogu je počátkem nedoruzumění a nenávisti, která často nemá ani reálnou příčinu. K filmu samotnému: Méně je někdy více, určitě chaotičnost a překotný styl vyprávění kazí celkový dojem. Silný byl kontrast mezi bojištěm a čstým poklidem nemocnice i zpěv národních písní. ()
Film s pravdepodobne najlepšie znejúcim názvom v histórii kinematografie. Bezchybná je hlavne hudobná zložka, srbská dychovka by postavila aj mŕtveho z hrobu. Na juhoslovanských filmoch mi niekedy prekáža akási teatrálnosť, exaltované konanie postáv a ten určitý "jakubiskovský" surrealizmus. Ale ako celok je to dobré, filmov s protivojnovou tématikou nie je nikdy dosť. ()
Výborný film z bývalej Juhoslávie, ktorý naozaj reálne, i keď s prvkami humoru, podáva obraz o občianskej vojne už od jej prvých dní. Kamaráti z detstva Srb a moslim už ako dospelý popíjajú rakiju a v novinách sa objavujú prvé zmienky o začínajúcej vojne. Vojna ich osudy rozdelí, každého na inú stranu a stretnú sa až v samom závere. Takmer celý film sa odohráva v tunely, do ktorého sú Srbi zahnaní skupinou moslimských vojakov. Humor mi vážne sadol, zvlášť v srbštine, to znie skvele a príležitostí na srandu tu je teda dosť. Humor ich neopúšťa ani po niekoľkých dňoch bez jedla a vody a dokážu si uťahovať aj na tému pitia vlastného moču. Film má rozhodne svoje kvality a najviac asi treba vyzdvihnúť skvelý pomer dávkovania drámy a humoru, čo by sa v rukách menej skúseného režiséra mohlo rýchlo skončiť trápnym divadlom. Srbská kinematografia ma už po niekoľký krát presvedčila, že čas strávený pri ich filmoch, nikdy nepokladám za stratený.... Od dnes si pri starej dobrej piesni "No milk today" vždy spomeniem na tento film. 90%. ()
Co na tom, že nejvíc se mi líbí ten název. ()
Válka v Jugoslávii je pro mě osobní věc, protože jsem byl opravdu blízko. Tak blízko, že rozdíl mezi živý a mrtvý byl jako mezi desítkou a dvanáctkou. Od té doby nemám rád Srbíny a muslimány, protože jsem viděl, co udělali. ()
Jeden z nejlepších filmů o válce co znám. Nejsou v něm velkolepé scény, ani tisíce statistů, jenom nesmírně věrně popisuje, jak se válka osobně dotýká lidí a mění jejich osudy. Jeden z těch filmů, kdy zažíváte pocity bezmoci a máte chuť prolézt obrazovkou a něco udělat..... ()
Jeden z mnoha filmů o jugoslávském konfliktu osvětlující podobně jako jemu podobné složitost vztahů bývalých přátel rázem se nenávidějících a zabíjejících, ale obohacující pohled na nesmyslnost těchto válek o úvahy o také pozitivní roli silné ruky, která sice omezuje svobodu, ale dokáže udržet na uzdě vášně směřující ke krveprolití. Někdo potřebuje Tita, někdo jiný se bez něj obejde. ()
Balkánská, bratrovražedná válka, možná jen na tomto poloostrově mají právo se u filmu smát, přitom ale zamačkávat hořkou slzu nad celou touto tragickou minulostí svých národů, minulostí, jež je v těchto končinách jakousi stálou a možná nikdy nekončící přítomností (použít v Srbsku slovo "četník" je stále životu nebezpečné). Skvěle zrežírovaný film nabízí excelentní propojení žánrů, drsnou emocionální houpačku i povedeně rozlítanou dějovou linii...snad také i odkaz. ()
Snímek drsný jako smirkový papír, v němž kamera dokáže kolotat v rytmu jásavé hudby nad haldou mrtvol. ()
Film o krutostiach vojny, avšak podaný typickou jugošskou formou nie je mojou šálkou kávy. Z tých ich hulákaní a zavýjaní pri zvukoch ústnej harmoniky ma išlo jebnúť! ()
Prvá polhodina nenasvedčovala tomu, že pôjde o tak kvalitný a formálne premyslený film. Spočiatku mi to celé pripadalo ako x-tá variácia na tému večne spití blázniví jednorozmerní balkánci ako karikatúry vo vojnovom konflikte. Po zasadení deja na jedno miesto ale Dragojevič "vytasil zbrane ťažkého kalibru" a postavy sa stali skutočnými ľudskými bytosťami. Zámer vyrozprávať príbeh v retrospektíve a retrospektívami v retrospektíve príbeh nesmierne oživuje, pričom prítomnosť v nemocnici nie je iba prostredím pre suché odrozprávanie deja, ale taktiež má svoj logický vývoj. Za zmienku, alebo skôr za podrobný rozbor stojí premyslený strih, kedy sa v krátkom časovom úseku ocitneme hneď v troch časových rovinách. Všetko je však dokonale prehľadné. ()
Šílenství, údajně inspirované Tarantinem a věnované starým jugoslávským filmům (nebo filmařům). Jedna scéna ostatně hezky paroduje to, co mám s jugoslávskými filmy nejvíce spojené - a neřeknu, co to je, snad jen to, že se tady postavy dozvídají, že Tito, syn národa, zemřel. Úvodní scéna mě bohužel navnadila jinak, než se nakonec film ubíral, bohužel jinak, než by se mi líbilo. Místy opravdu zajímavý snímek, jindy jsem se ale i docela nudil. ()
Pro obyvatele bývalé Jugoslávie rozhodně zásadní film. Jde do minulosti a dává nahlédnout, jaké je to žít spolu a zároveň i proti sobě válčit. Pěkně bok po boku a hned zítra s puškami proti sobě. Co na tom, že se známe od mala, vždyt on je přece Muslim a já Srb, nebo Chorvat? To je úplně jedno. Válka je vůl..... ()
Chaotický film. Človeku sa ani nechce veriť, že takéto indivíduá žijú pár stoviek kilometrov od nás. Možno im krivdím, možno sú postihnutí tým, že dlhodobo žijú na hranici moslimského vplyvu v Európe. Dve etniká môžu žiť vedľa seba, ale takmer nikdy spoločne. Potom stačí malá rozbuška a všetko nahromadené nepriateľstvo sa rozhorí plnou silou. Nemám najmenšiu chuť sledovať túto balkánsku verziu nepriateľstva a tobôž robiť arbitra. Neoslovujú ma Kusturicove filmy, tak niet dôvodu, aby ma oslovil Dragojevičov. ()