Freak Orlando

Nejsem vystudovaný filmový teoretik-). Tohle je navýsost postmodernistická (a za hrob osmdesátková) „adaptace“ Woolfové románu Orlando. Stylově Cremaster 3 mixnutý Strakou v hrsti mixnutý s V žáru královské lásky s krásnou výpravou a hudbou. Neviděné obrazy – slepice s lidskými hlavami, doga-harlekýn vedená nahým trpaslíkem-harlekýnem, poutník pijící mléko z prsu ženy zakopané po pás do země, trojoká vousatá Sněhurka se sedmi trpaslíky (těch je ve filmu fakt hafo – stejně jako mrzáků, hybridů a masek – ono Freak show je obludárium, že…), dvouhlavá obryně zpívající o apokalypse, flagelanti v kožeňáckých oblečcích z SM-klubu, kteří táhnou kuželovitou klec s mrtvolou stylity hraného Eddie Constantinem, siamská dvojčata z nichž je jedno Delphine Seyrig. Neuvěřitelné lokace – důlní krajina až na stromy potažená zeleným suknem, plynojemy snímané jako zámek, kopule nad Berlínem (?), nacistický (?) stadion. Některé kompozice mi připomněly alegorické záběry z Abuladzeho, jiné zas Lynchovy zásvětní prostory. Kdo nezná Woolfové Orlanda podrobně (jako já), bude asi hodně zmatený – Ottinger transponuje libovolně časy, mění postavy i děje i Orlandovy transformace. Mně pomohla v orientaci známější akademická adaptace Sally Potter s Tildou Swinton (jsou Ottinger i Potter lesby?) – oproti ní je Ottingerové Orlando bohatší a zábavnější. Bohužel se to Ulrike občas trochu třepí na okrajích – ono nelineární kompozice je velká výzva, ale pokud se ztrácí niť, zbývá jen to panoptikum. (26.03.2013)

Hranica medzi znesitelnym bizarom a umornou artovou kravinou pre vystudovane filmove teoretiky -elitary je vskutku tenka. 20 % (05.03.2020)

Film po vzoru klasifikační tabulky, kde osa "x" a osa "y" umožňují základní koordinaci předmětů vepsaných do jednotlivých kolonek - ale nic víc. Každá kolonka už pak představuje samostatný objekt, "spojený" s ostatními nikoliv vnitřním vztahem, ale pouhou souvztažností k základním koordinátám. Vztah k ose "x" by zde mohl být posun v čase a po ose "y" míra nonsensu. Problém je nasnadě - takřka absolutní diskontinuita mezi jednotlivými objekty/ scénami, singulárními výjevy a singulárními alegoriemi, v čemž je problém, protože např. alegorie nemůže být jedinečná, jestliže má mít širší přesah. Aneb, jak píše garmon, pokud se ztrácí niť, zbývá jen to panoptikum. Ottinger má navíc relativní averzi k slovu jako prostředku komunikace nejen filmových postav, ale hlavně co se týče směrem k divákovi, proto snažit se extrahovat význam z technicky vzato takřka němých dadaistických situací a scének vyžaduje značnou dávku imaginace. Nicméně některé výjevy stojí za to (i když nevím co ono "to" přesně je...), experimentální feministickou absurdní avantgardu nevidíte každý den. (12.05.2015)