À bientôt, j'espère
Obsahy(2)
O stávce v roce 1967 v továrně Rhodiacéta v Besançonu, jež byla pro ně jakousi předzvěstí velkých květnových nepokojů v roce 1968. (oficiální text distributora)
Recenze (1)
Marker již jako člen revolučního filmařského SLONa vytváří agitační dokument, který měl ukázat dělníkům jako třídě hodnotu stávky jako takové (což bylo ulehčeno i tím, že konkrétní zachycená stávka byla vcelku neúspěšná...). Upevňování solidarity, budování společného třídního vědomí založeného na pochopení nekompatibility kapitalistů a dělnictva: "The real result of that strike was not a 3 or 4% rise but the education of young workers, discovering the true identity of their struggle." Marker nechává co nejvíce promlouvat samotné aktéry stávky, přičemž si vybírá právě chvíle, kdy dělníci a odboráři docházejí k podobným soudům. K tomu dvě poznámky: 1) Představa, že pod nominální touhou dělníků (po zlepšení platu/ udržení stávajících bonusů/ strachu před propouštěním atp.) se ukrývá "pravá" touha celkového společenské změny, může být čtena jako naivita autorů, nebo naopak jako pochopení, že tato skrytá "pravda" dělnického boje neexistuje, dokud není vynesena na světlo ideologickým bojem. 2) Marker byl zkrátka mazák, takže jeho filmy nikdy nesklouznou ani k průměru, nicméně i u tohoto snímku se ukazuje limit většiny tehdejší "revoluční" francouzské produkce: věčné mluvení, bla bla bla, mluvení (i když Marker nechává zaznít upřímně a jednoduše promluvající dělníky, což nemuselo být cílovému publiku ze stejné sociální vrstvy jistě tak vzdálené). Korunu tomu nasadí spontánní studentské filmy v/ po Květnu 68, kde již divák sleduje pouze mladistvé intelektuální žvanění, které je ochoten a schopen vnímat jen jiný, již přesvědčený, levicový student či intelektuál... ()