Lev v zimě

Klasické dílo v nejplnohodnotnějším slova smyslu nesené dvěma mimořádnými výkony O´Toola a Hepburnové. Zhruba tak lze popsat drama, které, pokud je to hranému filmu dáno, zlidovělo tak, jak je to jen možné. Zdá se, že postava Eleonory Akvitánské do historie vstoupila jen proto, aby si ji o 800 let později mohla zahrát tato mimořádná herečka. V širším slova smyslu jakoby tu končila Hepburnové velká galerie postav emancipovaných žen čtyřicátých a padesátých let, které vytvářela zpravidla po boku své životní lásky Spencera Tracyho. Podobenství i záběr LVA jsou však pochopitelně mnohem rozmanitější. Plně respektují dobový půdorys díla, tragické datum starších anglických dějin, postavu krále, který mohl být velikým, aby nakonec stěží dosáhl na průměr vladařského poslání. Stejně demýtizující je podání jeho synů; zejména to platí o Richardovi Lví srdce. Poznání, že politika, provozovaná výhradně jako forma mocensky pojímaného šachu, svou odlidštěností a rutinní machou přímo znemožňuje a vlastně vylučuje jakýkoliv projev lidství, slušnosti a že z citové náklonnosti činí gesto, z nějž ční hodnotová a obsahová prázdnota, je zdrcující nejen pro dávno rezignovavši královnu, ale koneckonců i pro politického rutinéra, jakým byl i Jindřich II. A také pro diváka, který by si nutkavě přál vidět na stříbrném plátně drama lásky, vášní, výbuchů, šlehajících do nebes. Místo toho je předmětem tanců připomínajících brutálně tichý lov kudlanky pobožné. Ale vášeň, kterou protagonisté vkládají do svých rolí a jejich neschopnost dokonale splynout přes veškerou vůli s bezduchou rutinou odcizeného mocenského výkonu, je silnější alespoň v některých mezních scénách. Je to prvek, který dílu propůjčuje nezpochybnitelnou nadčasovost a klasičnost. Je to zážitek, na který se nezapomíná. Ani po letech. (21.06.2009)

Taková normální královská rodinka v roce 1183. Na dějiny se můžeme dívat buď ideologií školních učebnic (děti, tenhle byl zlý a tenhle dobrý), nebo sepsat objemné pojednání, ve kterém se pokusíme zjistit objektivní pravdu (pravdu o něčem v dávné minulosti? - CHA!), a nebo zde máme nekonečné území uměleckého vyjádření, zde ve formě broadwayského hitu. Ten se podíval na Jindřicha II. z hlediska S. Freuda a jeho psychoanalýzy. Král měl tři syny - každý z nich je z hlediska budoucího vládce nějak "postižený", každý z nich si nese svá rodinná traumata - jenže ve dvanáctém století neměli psychoanalytické lenošky a tak své rodinné trable řešili, ehm, poněkud jiným způsobem. Jen nesouhlasím s nálepkou dramatu - vždyť jde o výbornou vytříbenou komedii, při které se vždy skvěle bavím. (08.04.2009)

Dvouhodinová historická konverzačka více či méně prohnilých a zákeřných oportunistů (v podání skvělých charismatických herců), která má psychologickou hloubku, působivou dobovou atmosféru a nečekaně dobrou zlověstnou hudbu Johna Barryho. Problém mám s dvěma věcmi - příliš viditelná divadelnost původní látky a absence jediné postavy, která by si získala mé sympatie (rozhodně nemám problém fandit ani značně zápornému charakteru, pokud si mě dokáže něčím získat). Navíc úplný závěr mi k předchozímu silně vyhrocenému ději zrovna dvakrát nepasoval... Původní český dabing je skutečně vysoce kvalitní, protože tehdy dabovala herecká elita, která do svého hlasového projevu dávala obvykle maximum. 70 % (21.12.2018)

26. Zlatý Glóbus za rok 1968 - cena (2) - *Nejlepší film (drama), *Nejlepší herec (drama) - Peter O'Toole + nominace (5) - Nejlepší herečka (drama) - Katharine Hepburn, Nejlepší herečka ve vedlejší roli - Jane Morrow, Nejlepší režie - Anthony Harvey, Nejlepší scénář - James Goldman, Nejlepší hudba - John Barry (06.01.2009)

Ach ty „zdravé“ rodinné vztahy…! Konverzačně nabitý příběh plný komplikovaných postav i složitých vztahů. To by samo o sobě mohlo být skvělé, ale bohužel mě zaráželo to zrůdné množství intrik, falše, lží a pletichaření. Jde sice o příběh z 12. století a člověk chápe, že morální a humanistické hodnoty nebyly zdaleka tam, kde jsou dnes, a že i okolnosti rodinných vztahů mohly být poměrně drsné, nicméně film ukazuje v podstatě všechny postavy jako naprosto zvrácené a pošramocené jedince, kteří se k sobě chovají příšerným způsobem. Po chvíli sledování je jasné, že se nedá žádné z postav věřit – v jednu chvíli někdo něco tvrdí a slibuje, ale o pár vteřin později už vítr vane odjinud. Film je tedy psychologicky zajímavý a skví se úžasnými hereckými výkony (i mladý Anthony Hopkins v jedné ze svých prvních rolí byl už tehdy Pan Herec s velkým P a H), ale jako divák jsem byla z chování postav znechucená. Snad jedinou vnitřně „čistou“ postavou byla Adéla (Alice), ale oproti ní stálo dalších zhruba 6 prohnilých a neupřímných postav, okolo kterých se příběh točil. A divácky mi proto chybělo něco nebo někdo, s čím/kým sympatizovat nebo komu fandit. Nakonec tedy jediné, co na tomto filmu skutečně oceňuji, jsou ty vytříbené a emočně vypjaté herecké výkony. Za to bravo. Ale jako příběh si mě The Lion in Winter nezískal. ~(3,3★)~ (10.11.2023)