Americký přítel

Asi to bude i tím, že se jedná o můj nejmilejší žánr, ale tento noirový mysteriózní psychothriller se mi líbil až překvapivě moc. ,,Překvapivě", protože od Wima Wenderse, tvůrce pomalých, uměleckých, jaksi introvertních filmů jsem takový nářez nečekal a trochu jsem se bál, aby nešlo o krok vedle. Wenders kamerou úplně maluje a povolání hlavního hrdiny (vyráběč rámů) tak dostává symbolický význam. Wenders má cit pro detail a nádherné aranžování scén, celým filmem tak prostupuje nevyjádřitelně zajímavá atmosféra. Jen dva příklady (trochu spoilerového charakteru): 1. Po scéně vraždy ve vlaku, v největším napětí, projíždí vlak tunelem a z postav náhle vidíme jen obrysy. 2. Když se Jonathan dozví, že podle krevních testů brzy zemře, jistý gangster si kousek dál zkouší jakoby nic hrát podivné melodie na piáno... Jsou to zdánlivě jen drobnosti, ale právě ty dělají v mých očích z obyčejné kriminálky umělecké dílo. Americký přítel působí trochu jako by natočili Wenders, Lynch a Hitchcock společně jeden film. Vzhledem k tomu, že všechny tři mám moc rád, je pro mě hodnocení tentokrát zcela jednoznačné. (16.01.2012)

Podobne ako vo svojej neskoršej tvorbe spája Wenders tradičný americký film (tentoraz akčný) so svojim vlastným štýlom. Jeho adaptácia klasického románu Patricie Highsmithovej RIPLEYHO HRA (1974) sa odklonila od pôvodnej predlohy, aby nechala vyniknúť ovzdušiu paranoidného napätia a expresionistických farieb, ktoré tvoria bázu tohto psychlogického trilleru, miestami až uhrančivého... (20.03.2009)

Žánr, který by se dal označit jako "nová detektivka". Při takových filmech (další třeba Béla Tarr: Muž z Londýna) si člověk může uvědomit, proč (staré) detektivky nemám rád. Nejvíc asi pro to, že se všechno vyřeší a hlavně, že to za něj vyřeší někdo jiný. A skutečně jsou tyto kriminální případy vyřešeny? Stačí když zjistíme, že tamten zabil tohohle pro tohle? Wim Wenders za pomoci Patricie Highsmithové se do toho pouští od podlahy a velkoryse přiznává, že nezjistil vůbec nic. Existují mrtvoly (nevíme kdo), existují vrazi (víme sice kdo, proč a zač, ale stejně to nemáme v rukách). A tak to jediné, co se dá trochu uchopit, byl Hamburk. (02.08.2016)

Tenhle film od Wima Wenderse mě velmi zaujal, je více v pohybu, než jiné jeho filmy a je to jen ku prospěchu. Kam nás mohou dovést lidské intriky s vhodně nastrojenými detaily. Bruno Ganz v hlavní roli je přesvědčivý ve svém zoufalství, které ho dovede k tomu, co nechce. A do jaké míry je Bruno Ganz (rámař Jonathan Zimmermann) zoufalý ze svého osudu a z něj vyplívajících činů, je Dennis Hopper v roli Toma Ripleye vhodným doplňkem, jako úlisný člověk, který rád postrkuje a řídí lidi tam, kam je potřebuje dostat. A jejich sblížení, ke kterému je svedlo přiznání chyby Toma, že Jonathana zatáhl do vražd mezi členy podsvětí. Ponurý příběh o pochybnostech svého já. Pěknou roli padělatele zde měl režisér Nicholas Ray. (18.05.2009)

...zřejmě pokus o artovou variaci...asi...výsledkem je podivnej hybrid...první polovina mě iritovala svou tzv. evropskou náladovostí...Wenders tu látku intelektualizuje... i přes vizuál, který ostentativně dává najevo svoje lavírování na hraně umělečna a kýče ( dokud jen pracuje svýraznými barvami, tak se na to kouká docela dobře, ale některý kašírovaný obrazy mi přišli jaksi mimo...prostě jsem nechápal, co mi tim chce autor sdělit...a tenhle pocit jsem měl vlastně u celého filmu)...tady mě to ale ještě tak neiritovalo, protože to má určitou dramaturgickou čistotu a sevřenost...první žánrová scéna v Metru je překvapivě solidní....druhá se z nadějného začátku překlopí v jakousi podivnost - doteď nevím, jestli to bylo myšleno vážně nebo parodicky nebo oboje ( Hitchcock např. často spojuje polohu thrillerovou, bizarně komediální a morbidní, ale umí ty prvky propojit, tady to působí jenom divně )...a závěr už šel plně mimo mě...to už je jenom taková podivná plochost...konstrukt, který neví, o čem vlastně vypráví a jestli má být žánrovkou nebo uměním...Wenders nepřistupuje k žánru zevnitř, se znalostí jeho atributů, ale zvenčí - jako k hračce...neumí s ním pracovat na větší ploše, neumí mu propůjčit ryzost, oživit ho...v tomhle směru na mě daleko plnokrevněji a v důsledku i existenciálně tísnivěji působí klasické adaptace Highsmithové - Cizinci ve vlaku nebo Talentovaný pan Ripley...tenhle způsob kinematografie se mi naopak jeví jako poněkud nešťastný... (30.08.2011)