Rengeteg
Húština
Forest
Režie:
Benedek FliegaufScénář:
Benedek FliegaufKamera:
Zoltán LovasiHrají:
Rita Braun, Barbara Csonka, László Cziffer, Gábor Dióssy, Bálint Kenyeres, Edit Lipcsei, Péter Mátyássy, Katalin Mészáros, Péter Pfenig, Lajos Szakács (více)Obsahy(1)
Snímek je věnovaný předčasně zemřelému režisérovi Györgyi Fehérovi, jehož poslední snímek Vášeň je také na programu letošního Febiofestu. Sledujeme dlouhé monologické a dialogické pasáže, které jsou vytrženy z nějakého smysluplnějšího celku. Většinou dvojice, maximálně trojice rozprávějí tak, že je zjevné, že jejich partneři jim zcela nerozumí, nerozumí samy sobě a podobně jim nerozumí ani divák. Kamera je zaznamenává z těsné blízkosti, jako by sama byla přítomná na scéně. Přesto její dokumentaristické postupy často nesledují logiku dramatického napětí, kamera zaujímá přes svoji prostorovou blízkost psychologickou distanci. Film originální kombinací těchto prostředků přesvědčivě navozuje pocity všudypřítomného odcizení a vykořeněnosti. (FebioFest) (oficiální text distributora)
(více)Recenze (18)
Fliegauf film věnoval in memoriam Györgi Fehérovi, člověku, s nímž ho konzultovat a který pro něj (očividně) znamenal obrovskou tvůrčí inspiraci. Houština je formálně vyhraněný debut složený z několika mikropovídek, které spojuje především určitý náznak vyšinutosti. I když se osudy jedinců tak či onak volně protínají, Fliegaufa zajímá moment vyprávění příběhu, vyhrocený dialog, očistný monolog i děsivě fascinující mystérium lidské tváře snímané v detailu. Film trpí typickou nevyrovnaností - některé povídky jsou brilantní (namátkou otec lamentující nad odcizením dcery a především totálně creepy monolog polospící holky o panovačné babičce), jiné jsou ale spíše takovou literární konstrukcí (dva kluci rozprávějící nad neviditelným objektem). Fliegaufova schopnost zhypnotizovat diváka a zmocnit se světa před kamerou po svém je už v Houštině jasně patrná. Nelze říci, že by se posléze Maďar zdokonalil - každý jeho film je ostrov sám pro sebe. ()
Fliegaufův celovečerní debut silně připomíná svou formální podobou ranou tvorbu Bély Tarra, není divu, je to totiž jeho přímý žák. Démonická a hypnotizující kamera mě doslova sejmula, velmi silný, pomalý a hutný filmový zážitek. ()
Natočeno v duchu Dogma 95 - ruční kamera, tady a teď. Nejde o žádný oddechový film, spíš vyžaduje pozorného a správně naladěného diváka, který si potrpí na artovější kousky. Viděno v rámci Challenge Tour 2017. ()
Depresivní art jak sviňa. Nicméně jsem neviděl sebemenší problém, ponořit se do bizarní sociální mozaiky ve formě velmi originálně nasnímaných a odvyprávěných povídek. Divák je pokaždé vtažen do vrcholu konverzace či situace, na zorientování má jen pár minut, neb se pokaždé blíží nekompromisně drsné vyústění myšlenky či příběhu. Film o vnímání okolí...lidí. Mít tak možnost, nahlédnout do houštiny jejich duší, k pochopení lidských osudů by již nebylo nutné druhého pohledu, nicméně vědět o lidech to, co často nechtějí vědět ani oni sami, by muselo nutně vést k šílenství. Zdá se, že žijeme v jakési neřešitelné morální rovnici a přesto se s úsměvem a rádi dále přežíráme...fyzicky, emočně i duševně. ()
Zaujímavý a isto prínosný filmový experiment, ktorý ale trpí syndrómom poviedkových filmov. Môžeme snímať ksichy v akýchkoľvek veľkých detailoch, stále však pri konečnom účtovaní divák bude radiť historky medzi tie lepšie a tie horšie a tá forma v ňom až tak neutkvie. Teda aspoň vo mne. No a byť tam o jednu dialógovú sekvenciu naviac, asi by som už zaspal. Vedie chlapík snažiaci sa odniesť nejaké pornočasopisy mŕtvemu kamarátovi, pričom cestou z bytu douráža manželku a je veľmi vtipný. Občas zaznejú vtipnejšie vety aj pri iných protagonistoch a keď to zhrniem, tak čím vtipnejšia epizóda, tým lepšia. Ale tu pôjde najmä o vec vkusu, psychoanalytici zase budú onanovať nad rozprávaním dievčiny o snoch s babkou a snovým pchaním niečoho do niečoho v jej tele...vypisovať to pre istotu nebudem. Takže ak by som mal pred sebou zostrihanú maximálne hodinku z toho najlepšieho z Húštiny, možno by som navýšil aj na plný počet. ()
Čiré fyzické nevolno. Film míří na diváka rozhodně výše než třeba Twentynine palms. Nevím ale jestli i víc promyšleně, nebo jen samoúčelněji. ()
Někde mezi třemi až čtyřmi hvězdičkami. Benedek.. pardón Bence si hraje s každou filmovou myslí zvlášť. Vše mělo něco do sebe. Zajisté se na to dívat dá a velmi pěkně. Jen to chce špetku trpělivosti. Pro mne krásná vývojová linka mladičkého filmaře. // 38. LFŠ UH 2012 ()
"Tak a teď uvidíte něco FAKT divnýho!" Ne že bych měla něco proti divným filmům, ale tohle příliš tlačilo na pilu. Chybělo mi tam víc nadsázky, která byla třeba v příběhu debaty nad tajemným objektem zakoupeným na internetu. Spíš než na Dumonta (jehož filmy na mě útočí mnohem zákeřnějšími způsoby než Houština) a Tarra jsem si vzpomněla na Pálfiho, zejména na jeho Nejsem tvůj přítel. (Po opakovaném shlédnutí na 38. LFŠ ještě musím okomentovat percepční nepříjemnost způsobenou kmitáním pohledu mezi titulky - ve filmu se mluví úplně pořád - a těmi obrovskými tvářemi na plátně.) ()
Po prvních dvou slibných povídkách (nepočítaje sugestivní začátek) se film utápí v naprosté nudě. Je toho moc. A i když v tom člověk tuší nějaký smysl, stále mu uniká... ()
I když jsem si řekl, že s Fliegaufem už končím a že mě, po dvou špatných zkušenostech, už nemá čím zaujmout, stejně mě pořád něco lákalo k tomu, abych si tu Houštinu pustil. Ono přece jenom mi připadalo jako zajímavý nápad, natočit celý film tak, že kamera bude natáčet detaily obličejů při dlouhých dialozích. Postavit na něčem takovém film, rozvést v tom nějaký děj a kdyby to celé dohromady opravdu fungovalo... Neváhal bych dát 5*. Jenže, těch problémů je tady několik. Už jenom v tom, že ten film nemá nějaký ucelený děj a jedná se jenom o několik povídek, ve kterých debatují dva, nanejvýš tři lidé. Je to škoda, vyhrát si s tím víc, dát tomu nějaký děj a i tak to natočit takhle, cenil bych to o něco víc. Ale ok. První povídka není špatná, nějakou sílu má, ale doslova mě vytáčí, že není domyšlená - jsou tady tři postavy (+pes), ale jedna ta postava najednou zmizí z debaty, i když by tam potom nějaké její reakce ještě padnout měla. Navíc by mě strašně zajímalo, proč se ten chlap chtěl zabít, ale to tam taky bohužel není. Druhá povídka pak byla jednoznačně nejhorší, debata byla o ničem a nijak to nefungovalo. Co se ostatních týče, některé byly lepší (debata muže a ženy, kteří si mezi sebou vůbec nerozumí a ten chlap si neustále vystřihuje obrázky z pornočasopisů), jiné horší (ta úplně poslední), ale je tu jedna, která je zde naprostým, nepřekonatelným vrcholem a ona je nepřekonatelným vrcholem nejen v celém tomhle filmu, ale v celé Fliegaufově filmografii. Ti, co viděli a čtou si můj komentář možná zkusili hádat, možná se trefili - je to ta scéna, ve které ta žena popisuje svoji noční můru o svojí babičce. Upřímně, nikdy mě od Fliegaufa nedostalo nic natolik, jako právě tahle scéna. Byla zvláštní, byla nepříjemná, byla drsná, jako by vypadla z nějakého hororu, ale ona i tohle může být realita. Za tuhle povídku bych dal klidně i 5*. Celý film začne scénou, která mi přišla, že je tam jenom na seznámení s postavami, ale až ve finále mi došlo, proč tam je - všechny postavy vidíme procházet někde (asi?) na nádraží, procházejí okolo nich hromady lidí. Hlavní postavy tohoto filmu jsou jenom náhodně vybraní lidé z davu a později nám jsou představeny jejich trápení. A dalo by se takhle náhodně vybírat a točit o těch lidech donekonečna, jelikož každý nějaké to svoje trápení má, ne že ne. Nakonec musím uznat, že Houština je celkem dobrý film a že nějakou svoji sílu má, ale jenom v některých povídkách. U zbylých jsem se nehorázně nudil. 3* ()
Pozorny divak si v jednotlivych dialozich neco najde. Jako celek bych ale Houstinu nijak neprecenoval. Takovych a jeste lepsich jsou stovky filmu na podobna temata. ()
(LFŠ 2012) Ve festivalovém katalogu a vlastně i v textu distributora nahoře se mezi řádky obratně píše, že se na ten film ve skutečnosti nedá dívat .. a má pravdu. Jen nechápu proč to vyznívá, jako že je to tak v pořádku .. že takhle je to cool. Nevím, já v kině preferuji chuť se na film dokoukat do konce .. ne se k tomu přemlouvat. Přece když už má film do diváka nějak řezat, tak nepříjemným obsahem za podpory sugestivní formy .. a ne jen otravnou kamerou, před kterou není nic, než plkající póry. ()
Snímek Houština je vizuálně dráždivou mozaikou povídkových dialogů nebo často spíše monologů postav, jejichž vnitřní svět se nějakým způsobem vymyká běžnému normálu. Celek vnímám jako dramatickou studii o lidském odcizení a neschopnosti naslouchat si v tom každodenním mumraji kolem nás. Upoutala mě nápaditá práce s kamerou, která působí místy až hypnoticky. Líbil se mi i zdánlivě ledabyle a přitom mistrně vypointovaný závěr. ()
pokdu vás užije na surrealistické experimenty a roztahanost vám nevadí, přidejte si hvězdičku ;) opravdu podivné dialogy a cukavá kamera... ale pár nápadů skutečně dobrých ;) ()
Je to také... Beckettovské. ()
Vizuální apel. ()
Jsem rád, že je tolik "čtyřkařů" mezi hodnotiteli, asi nejsem sám, komu se tenhle zvláštní film líbil a snad pochopil dobrý umělecký záměr autorů, i když bych ho rozhodně nedoporučoval běžnému konzumentovi. Člověk až na konci filmu, kdy chodbou metra procházejí postupně všichni aktéři příběhů, které se zdají být navzájem nespojitelné, mnohé pochopí. Na začátku ten mumraj u metra zdá se naopak podivně vsazený. Ano, v davu lidí kolem vás denně procházejí lidé se svými příběhy a člověk si neuvědomí, jak zvláštními myšlenkami se zaobírá právě ten, kdo do vás třeba vrazil... Epizody skutečně jsou spíše monology, přestože se vždy jedná o dvojice nebo trojice aktérů, ale ti druzí jen naslouchají a mnohdy nechápou. Člověk plánující sebevraždu, příběh o sumci, úchyl, který nechce, aby mu dcera dospěla, domnělý sukničkář, který chce donést svému mrtvému kamarádovi pornočasopisy, dívka hledající v lese ztraceného milence... Možná jsem nevzpomněl na všechny,ale bylo to podmanivě krásné... ()
Fliegauf ve filmu využije jakýsi zoom. Napřed zabírá zalidněné a chaotické nádraží, poté zaostřuje na příběhy jednotlivých lidí a nakonec se zase vrací k vzdálenějšímu pohledu. Režisér tak naznačuje, že ve středu jeho zájmu bude obyčejný člověk a jeho život bez dějových příměsí. Pro Fliegaufa ostatně film není děj, ale chápeho především jako audiovisuální dílo, soustředí se na estetickou stránku každé scény, která umocňuje samotné dění. Rád také mění časový rozměr. Diváka tak přenáší do jinak plynoucí skutečnosti, které ovšem podstatou zůstává v tomto světě. ()