poster

Animatrix: Přijímací zkouška

  • USA

    The Animatrix: Matriculated

  • USA

    Matriculated

Animovaný / Krátkometrážní / Sci-Fi

USA, 2003, 18 min

Režie:

Peter Chung
  • kitano
    ****

    Pribeh, ktory nam predklada uplne novy pohlad na svet matrixu. Zlozity, hlboky, nie jednoduchy na porozumenie, no o to viac priestoru ponuka na rozmyslanie. Bohuzial nemam rad animaciu, ktora takto okato kombinuje kreslenu a 3D grafiku ( velmi podobny problem ma film Karas) a nech to pasuje k obsahu sebeviac, cisto rucna animacia by mi tu sedela omnoho viac. To ma odradzuje, aby som si snimok pustil znova. (8/10)(4.5.2008)

  • Yaan
    ****

    POST-MATRIX (i post-animatrix). Tahle sekvence se jako jediná posouvá za příběh samotného Matrixu. Je to trochu psychedelické, trochu 'pozérské', ale nicméně rozvíjející (a proto byl Animatrix stvořen, ne?) Stejně jako u Druhé renesance tu vidím určitou paralelu s R.U.R. - na rozdíl od ní je ale tohle natolik POST, že je to i originální.(27.2.2011)

  • Devilian
    ***

    Nedělal mi ani tak ,,problém" ten samotný příběh, ale spíše to na mě působilo ,,divně" celkově. Grafika se mi tady oproti ostatním moc nelíbila (statické pozadí ano, postavy ne-e), příběh byl OK, ale... takové halucinogeny? To že je Matrix? Bylo to prostě divné. Kdybych to mohla já sama přepracovat, celou pasáž oblbování robota bych udělala úplně jinak. Rozhodně nejslabší povídka Animatrixu.(18.5.2011)

  • Spock
    *****

    Tento komentář je zároveň komentář ke Druhé renesanci I., II a Přijímací zkouše. Podle mě jde spolu s Druhou renesancí o nejinspirativnější animované příběhy. Přijímací zkouška je v podstatě odpovědí na to jak najít porozumění mezi lidmi a stroji v perspektivě Matrixu. Připojit stroj s umělou inteligencí do systému, který vytváří umělou realitu je alternativa, v níž se mohou střetnou lidé stroje a zároveň i jiní živočichové, místo poznávaní a otevřených možností, není to geniální? Použít virtuální realitu jako prostředníka, který pomůže najít společnou řeč mezi lidmi a stroji. V perspektivě reálného světa je možnost komunikace mezi lidmi a stroji problematická, viz. Druhá renesance, ukázka lidské brutality a omezenosti, kterou střídá chladný kalkul ze strany strojů, na jehož konci je konec civilizace jak ji známe. A příčinou všeho byl nedostatek komunikace mezi lidmi a stroji. Lidé a posléze ani stroje nedokázaly svoji pozici moci, kterou měly a mohly díky ní rozhodovat o osudu toho druhého vhodně využít, nezvládly to. Možná to z ní troufale, ale v tomto je hlavní problém zápasu mezi lidmi a stroji jak je podáván v celé trilogii. Střetnutí dvou odlišných perspektiv, je to mnohem horší, než když se střenou dvě ideologie, jakkoliv jsou antagonistické, protože obě vycházejí z člověka jakožto tvůrce a ten se konstituuje na stejném základě, jeho tělo potřebuje k přežití stejné prostředky jako jeho nepřítel a jeho myšlení, jakkoliv rozdílné je schopno se přiblížit jiné lidské alternativě. Stroje jsou však jiné a boj s nimi tak není postaven na stejné ideologii, jako klasický zápas mezi civilizacemi. Není to pouhý boj o dominanci, ale totální válka v pravém slova smyslu. Stroje ve druhé renesanci nechtěly z počátku mnoho, ale nedostaly ani to. Lidé je ve své pýše a předsudku odsoudili do role „otroků“ bez toho aniž by se zamysleli nad tím, kým jsou bezejmenní „otrokové“ kolem nich. Ve starověkém Řecku byli otroci sice také pouhými mluvícími věcmi, ale přesto měli určitá práva, zejména měli alespoň svoje jméno. Roboti na tom jsou v Druhé renesanci podstatně hůře, pochodující uniformní armáda stejných proporcí se sune na stavbu, nikoho nezajímají, jsou tady a budou sloužit, to stačí. Člověk jako tvůrce, jakýkoliv tvůrce by měl mít zodpovědnost za svůj výtvor a mít o něj zájem. Lidé ve Druhé renesanci selhali, báli se snad toho co vytvořili? Myslících strojů, kteří jsou schopni cítit. Lidskost se ukázal zejména v okamžiku, kdy bez milosti likvidoval své výtvory. Scéna kdy muži ubijí na ulici robota „ženu“ palicí za to, že je robot a ona je prosí o slitování, je tou nejhorší ukázkou lidské rozumnosti, humanity nebo čehokoliv podobného. Cítil jsem se opravdu mizerně i když je to jenom kreslený film, bezmoc zabíjeného, nebojím se použít tento termín, robota se mě dotkla a já s ním soucítil, dokonce bych mu snad pomohl proti vlastním. Autoři skvěle vystihli moment, který jasně ukázal neschopnost komunikace mezi lidmi a roboty stejně jako „ubohost“ člověka, který si rád hraje na něco co není, ale stejně sám před sebou neuteče. Má právo každý živý tvor, který si je vědom svoji identity a jedinečnosti bránit svůj život? Kdo říká ne, ten si nemůže vážit sám sebe. Stejně tak reakce robotů, kteří se nechtěli nechat zabít, je oprávněná. Oprávněné ovšem není zničit cizí, lidskou, kulturu a udělat si z lidí „otroky“. Chyba je na obou stranách. Jak jsem napsal na začátku, je to otázka porozumění a pochopení. Tou se pak Přijímací zkouška zabývá. Věřím, že ve virtuální realitě, kde se velká část příběhu odehrává, se dokážou obě dvě entity, lidé i roboti, spřátelit a porozumět si, možná se do sebe i zamilovat. Zní to bizardně? Je to nepochopitelné? Přesto si myslím, že právě to měli tvůrci na mysli, jako cestu ke sblížení mezi oběma stranami, díky které by ani nemuselo dojít k žádné válce. Představa toho, že milujete osobnost stroje ve virtuálním světě je asi hodně fantaskní, ale podle mě právě k něčemu podobnému mohlo dojít i v Přijímací zkoušce, když na závěr jeden z robotů zachrání ženu a zabije pro to svého druha. Nevyvolává to ve vás snad představu nějakého citu? Ve mně rozhodně ano, ať už jde o přátelství nebo lásku. Bohužel strach a předpojatost se ukázaly v reakci ženy a tuto podanou ruku robota, nedůvěra byla příliš hluboká.(6.2.2007)

  • Matty
    ****

    Další zamyšlení, tentokrát hledající ideální kompromis pro společný život strojů a lidí, nevybočujíc přitom z pochmurného ladění celého Animatrixu, jak dokazuje už už nadějné finále. Místy až surreálné pasáže nás pak přesvědčují o existenci „něčeho jako duše“ v elektrodách kusů hýbajícího se plechu. Opět je rovněž přítomná náboženská rovina příběhu. Má smyslu hrát si na Bohy? A když už, tak ať si na něj hraje raději člověk než stroj? Je toto fatálním následkem vyvíjející se společnosti? Správně se vyvíjející společnosti? 85%(31.8.2006)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace