Ruská archa

Zlatá Palma - výběr (14.02.2006)

Strhující, pohlcující a originální (ne samoúčelně) připomenutí dobrovolně polozapomenuté minulosti krajiny, která několik posledních staletí roste do šířky, nikoliv do výšky, se zaměřením na historii nahlíženou očima vládnoucích vrstev (jedno vzpomenutí na strádání prostého lidu během obléhání Leningradu působí skoro nepatřičně), patří k nejambicióznějším projektům evropské kinematografie posledních let a zároveň k dalším důkazům Sokurovova ojedinělého nahlížení na okolní svět, jež vskutku netrpí nadbytkem zemí tak těžce zkoušených a přitom (proto?) tak upřímných v následné filmové sebereflexi (vzpomeňme alespoň Pubertu); apendix: po skončení jsem si celý film pustil ještě jednou, rychloposuvem – úžasné! 80% (08.11.2007)

║Rozpočet $-miliónov║Tržby USA $3,011,013║Tržby Celosvetovo $6,685,748║ (20.02.2010)

Umělecký skvost, který ukazuje svou krásnou tvář, ale za ní je jen prázdno.Nejde však popřít hodnotu snímku, který je natočen v jednom záběru a snaží se pojmout všechno důležité, i kdyby to divákovi nebylo přesvědčivě a s jeho pochopením sděleno. Velmi zvláštní atmosféra a vypravěč dodávají snímku prapodivnou povahu, kdy se ve mě vytváří dojem nezajímavosti jiné než technického rázu. Alexander Sokurov je pan umělec a učitel, ale diváka nedokáže naučit ničemu z ruské historie, o které celou dobu vypráví. Tento přední akademik ve mě ještě v ani jednom svém snímku nevyvolal nic z toho v co jsem doufal a nepovedlo se to ani tentokrát. Umělecké filmy umí být fajn a zábavné a ne jen okatě přemrštěné "umělostí" a vnitřní snahou autora být jedinečný. (31.12.2007)

Ruská archa není propagační, ani technický fenomén, ale hluboce duchovní film. Pokud se člověk trpělivě poddá jeho konejšivě pomalému rytmu, v poslední čtvrthodině může zažít tak silnou katarzi, jakou dokáže vyvolat jen máloco. (02.11.2007)

(3,5*) (06.12.2007)

Ruská archa je film, který by se měl za trest pouštět Menzelovi, aby už nikdy v životě nenatočil nic takového jako Obsluhoval jsem anglického krále (ono mezi oběma tvůrci a oběma filmy jsou stěžení body: zmapování rozsáhlého historického období, které v podobě alegorie má vypovídat i něco o součastnosti a připodobnění počátku historického úseku, od kterého se filmy nadále odehrávají dál, k filmovým počátkům a mapování jejich postupného vývoje). Tam kde Menzel natočil komerční snobárnu, která nefunguje ani v jednom ohledu a nazvat ji staromistrovskou může jenom člověk hodně mimo, tam Sokurov naopak stvořil umělecké dílo, které je občas možná těžké vnímat, ale rozhodně ne přijímat._____ Zvolená forma jednoho záběru na celou stopáž filmu má jednak opodstatnění v tom, že film celý mapuje dějiny jednoho národa, kdy nelze od sebe jednotlivé věci oddělovat (ať už historicky, anebo filmově - střihem), protože jedna měla návaznost na druhou, a také dlouhé ulpívání na obrazech v galeriích a jiných předmětech dovoluje přehodnocovat divákův vztah k filmu, kdy je jednou vnořen zcela do vyprávění díky zvolenému stylu a poté si uvědomit, že tenhle záběr je přilišně dlouhý a že možná ten detail může být takovou hitchcockovskou obezličkou jako v Provazu, která má sloužit k neviditelnému střihu a bezešvému navázání na dalši záběr-scénu. Kameru navíc konkrétně nemůžeme přisoudit nikomu, takže ji je možné vnímat jednak jako zástupce takového "božiho oka", kdy Bůh jakožto Stvořitel tu lakonicky, tu ironicky glosuje nastálý děj a lze ji vnímat i jako pohled Sokurovův, kdy Stvořitel světa je ztotožněn se stvořitelem filmu=režisérem. Anebo vás snad nenapadlo, proč film začíná potemnělou oprazovkou, kdy dějiny vznikají a vzniká i film samotný?_____ Sokurov se navíc skrze postavu průvodce, který se propadl z minulosti a jakožto Francouz je překvapen, že ovládá ruštinu a dorozumí se, snaži diváka "učit vnímat dílů skrze smysly" - dívat se na něj, poslouchat ho/naslouchat mu, ohmatat si ho, přičichnout si k němu a ochutnat ho (viz přistup onoho Francouze, který je labužnicky snímán jako Max Schreck z Upíra Nosferatu), bohužel Sokurov není Tykwer, aby se mu zadařilo i ono přičihnutí. Ve své podstatě velice návodné dílo, kdy je nám jakožro divákům řečeno, že musíme jednotlivé postavy brát jako symboly, navíc dosahuje největši působivosti, když je po "válce s Německem" vyprázdněna mizanscéna co nejvíc to jde a hloubka ostrosti záběru je velice malá._____ Sokurov, který vypráví o tom, že je nutné znát minulost k tomu, abychom se z ní mohli poučit, a vnímali okolní svět, přičemž nesmíme zůstávat na místě a nebát se budoucnosti, vyloženě svým filmem vychovává chytrého a vnímavého diváka. (05.11.2007)

Jeden z 500 největších filmů všech dob časopisu Empire. (20.12.2009)

Sokurov chtěl prý vyvrátit, že střih je základ kinematografie. Ve skutečnosti to ale potvrdil, protože jakkoli je Ruská archa zajímavá a snad až fascinující při pomyšlení na její realizaci, je jasné, že kdyby měl být takovýhle každý druhý (nebo i každý desátý) film, bylo by to maximálně iritující. (13.05.2012)

Kameraman zastupující Rusko a jeho francouzský společník zastupující Evropu vedou jakýsi dialog-nedialog nad útržky z dějin ruské říše. Jak je vidět i z některých komentářů, je to věčný boj. Objeví-li se v Rusku přejaté cizí vzory, ozvou se hlasy, že kopíruje, objeví-li se vlastní prvky, je to označeno za cizí pro ostatní svět. Pak si má člověk vybrat. V Ruské arše sice forma silně vítězí nad obsahem, přesto jsem se ani náznakem nenudil a docela propadl atmosféře světa, kde se prolínají historická období a současnost. Nejvíce tedy zapůsobil závěrečný ples a následný odchod do "vod času". A ono kochání se nádhernými interiéry a kostýmy má něco do sebe i tak. jen je škoda, že se průvodkyní celým filmem nestala ta úžasně milá krásná dáma, která se objevila na asi deset minut v první třetině filmu a která s ohromnou láskou popisovala umělecká díla. (16.06.2018)

Veľmi tvrdý a ťažký oriešok. Na pozretie, ohodnotenie aj okomentovanie. Netradičnosť a originalita sa nezaprie, ale čo z toho, keď si to teraz mohli pre zmenu tvorcovia odpustiť. Film prakticky nemá dejovú líniu, čo bol viditeľne zámer, takže divákovi ani nedovolí pripútať akési naviazanie na ktorúkoľvek postavu. To sa prakticky ani nedá, pretože skáče po krátkych scénach stále na rôzne iné. Možno kebyže sa zaujímam o ruskú históriu, alebo kebyže som Rus, alebo keby film zobrazoval niečo podobné o Slovensku, tak by ma niečo dokázalo zaujať, no takto ma to úplne obišlo. To všetko ma mrzí, pretože je vidno, ako detailne, prácne a precízne sa tvorcovia vyhrali s celou materiálnou a hmotnou zložkou filmu. Dobové udalosti, kostýmy, hudba, tance, obrazy, priestory, všetko je to pekné, no celé je to len akási prehliadka týchto subjektov. Až do konca som čakal aspoň nejaký náznak zdramatizovania, nič. A keby ten sled udalostí nejako súvisel, alebo sa divák aspoň dozvedel o aké udalosti ide. Nie. Nemilosrdných 45%. (21.11.2007)

Oko kamery rozvážně, aniž by se zastavilo, proplouvá spletitými chodbami a sály Ermitáže, které se pro tu chvíli skládají v mystický labyrint času. Pomalu se noří do zákrutů ruské historie, mezi věčné obrazy v galeriích a lidské přízraky, které se proplétají mezi tím, co přečká jejich pinožení. Kamera jako by z oslňujících i zašlých míst, která navštěvuje, vyvolává (d)ozvuky dějin. Ševelení. Hlasy. Vrzání parket. Ozvěny kroků v rozlehlých prostorách. Přibližování a oddalování obrazu transfokátorem během nepřetržité jízdy, vytváří dojem závrati z času. Dějinné okamžiky se vzájemně prostupují, neboť jsou na sebe vrstveny nelineárně, náhodně. Rozlišení na minulé, přítomné i budoucí ztrácí na významu. Důležité historické momenty (je-li vůbec na místě mluvit o momentech) se potkávají s každodenností - a často je oddělují pouze jediné dveře. V jedné místnosti probíhá ceremonie s carem a perskými velvyslanci, v jiné si současní lidé prohlížejí exponáty, tu se tančí valčík, tu mašírují vojáci, tu šlechtična utíká zasněženým nádvořím vstříc mlze, z níž se vynořila. Zástupy lidí mizí v nenávratnu, jejich věčnost však zůstává v obrazech, sochách a hudbě, v tajemných, zasmušilých chodbách s prázdnými rámy, v každém koutu i kusu nábytku. Ačkoli se zdá, že Ruská archa nezastavitelnému plynutí času odolává (a v jistém smyslu opravdu ano), je mořem času unášena dál a dál... A právě toto závěrečné nahlédnutí bergsonovského trvání v sobě skrývá nebývale očistný a osvobozující potenciál. (13.07.2011)

Sarkastický Francúz sa prepadne z inej doby priamo do Ruska, s údivom si okamžite osvojuje tamojšiu reč a spolu so svojím sprievodcom - kameramanom sa prechádza archou ruských dejín. Cestou jednotlivými miestnosťami, či historickými obdobiami dáva nevyberaným spôsobom riadne zabrať do seba zahľadeným, dumkovo-clivým a zachmúreným no predsa hrdým a s obdivom k Západu vzhliadajúcim Rusom. Je priamočiaro drzý, všeličo ho zaujíma, zapletie sa nevyberaným spôsobom do akejkoľvek sitácie, rozhovoru a pri konci si dobre zatancuje. To všetko a ešte omnoho viac v petrohradskej Ermitáži. Pôsobivé poetické obrazy natočené v jedinom uchvacujúcom zábere potešia oko cinefila, hádanie mierne zašifrovaných odkazov na postavy a situácie dejín matičky Rusi zaujmú záujemcov o históriu. Určite film, ktorý stojí za zhliadnutie, vyžaduje si však pozorného a oddýchnutého diváka. (22.10.2004)

V hlavní roli Ermitáž, ale ta hraje na jedničku. Záměr jediného záběru mi připadá jako projev čistého masochismu tvůrce a to, že do toho ten dav lidí v nádherných kostýmech šel, je ukázka manipulovatelnosti davu. Z dialogů ještě v dabingu jsem měla kopřivku a chtěla jsem si ruce vrazit do uší až po lokty. Ale Ermitáž je nádherná a to hodnocení si bez debat zaslouží. (19.03.2012)

Ta idea jednoho záběru je úžasná a tvoří vlastně 80 % mého hodnocení, ne li víc. Bylo dosti zábavné sledovat nervózní a nejisté komparzisty. Rovněž mě fascinovala odvaha tvůrců po hodině dřiny do záběrů dosadit partu dětí a ještě jim do úst vložit několik replik. Načančaný Francouz byl fajn. Ale jinak teda....uff....nabízí se mi taková otřepaná replika typu "film pro film" a podobně. Taky otázka, jestlipak je to pro takového "normálního", "intelektuálními" filmy nezasaženého, diváka úplně koukatelná záležitost ( moje maminka se na to přestala dívat po první minutě). Film de facto úplně o ničem (snažíc se být o všem), o funkčnosti na diváka bych snad mohl taky polemizovat. Sporadická návaznost a smysl velké části dialogů, místy velmi okatě slepá ( nebo ušně hluchá?) místa, to by se snad dalo vzhledem k sympatickému a zajímavému experimentu omluvit. Na to, abych si s úsměvem lebedil při nekolikakilometrové cestě kameramana jakýmsi ruským muzeem, ale asi nejsem tak filmově ( nebo i historicky) protřelý. A to, že byl poslední pohled ze dveří vskutku mňamózní, mě z křesla nevytrhne, to se spíš pak povedlo závěrečným titulkům. (02.11.2007)

História Ruska v nedávnej minulosti, na pozadí so skvelou hudbou - to všetko v jednom dlhom, pomaly plynúcom zábere, bez jediného strihu. Záverečná masová scéna, aj keď bez slov, mi povedala všetko ... (14.01.2012)

Opulentná forma, trýznivý obsah. "Ó, aká krásna hudba znie zdiaľky! To určite zložil nejaký Nemec? Nie, zložil to Rus! Glinka!"... "Pozrite na tú krásnu sochu, to určite vytesal nejaký veľký Európan! Nie, nie, bol to Rus."... "A tie obrazy. Iste talianski majstri. Ale kdeže, to namaľovali Rusi"... Nuž, týmto filmom si podľa všetkého mužici chceli kompenzovať svoj komplex menejcennosti, avšak s diskutabilným výsledkom. Ťažko stráviteľný a často otravný epos. V poriadku, kostýmy, interiéry a kamera úžasné. Forma natočenia na jeden záber vskutku unikátna. Môj obdiv patrí kameramanovi, ktorý vláčil celý ťažký aparát 90 min v kuse a po chodbách Ermitáže naháňal trudnomyseľného lunatika na opätkoch. Ale dostali sme sa k tajomstvu ruskej duše? Neviem. Koncentrovala sa ruská duša na bohatých plesoch a večierkoch v krásnych palácoch? Kdeže, ruská duša sedela s červeným nosom v zemljanke kdesi v brezovom lese. (31.03.2020)

Nečekané... a rozhodně tu nejde jen o Rusko. Ironické, inteligentní, humanistické, nepochopitelné ve své dokonalosti a přitom jakémsi minimalismu. A co už opravdu ale opravdu nechápu je, jak dokáže Sokurov udržet diváka v pasáži závěrečného plesu, kde není opravdu nic než jen tanečníci a znovu tanečníci, žádné dialogy, nic - jak mě dokázal udržet v jakýchsi jiných sférách a postarat se o to, abych se nenudil (ježišmarja... nedokážu to popsat - musí se to vidět) (07.01.2006)

Čekal jsem něco trochu jiného. Úvod je působivý a hodně mi připomněl Petera Greenawaye, tedy až na absenci nahoty, kdy jeho kamera volně bloudí mezi rozličnými postavami, prochází místnostmi a jen kratičce se zastaví a pokračuje dál. Obrazy jsem se moc nepokochal (možná více v kině), jelikož kamera až na výjimky se o ně jen otírá, nebo je zabírá z větší dálky. Některé dialogy zajímavé, většina je ale takové tlachání o ničem s neustálou konfrontací ruského a evropského umění. Kostýmy báječné, hudba výborná, taneční rej skvělý. Jako celek mne to ale neuchvátilo tolik, jak jsem si myslel. Asi mi tam chybělo více fantazie.... (02.01.2021)

Z filmově-uměleckého hlediska rozhodně zajímavý snímek – natočit celovečerní film na jeden jediný záběr je opravdu unikátní počin! Ovšem film mě po celou dobu nedokázal pořádně zaujmout a dost jsem se při sledování nudil… [Dubnová Challenge Tour 2015 - 30 dní, 30 filmů, 30 zemí] (13.04.2015)