Ruská archa

Ach, tento film som pozeral vyše dvoch týždňov a vždycky po kúsku. Bolo to hlavne pre je nudnosť, ktorá aj napriek tomu, že išlo o prehliadku niekoľkých storočí ruskej histórie bolo ako vyšitá. Najväčším kameňom úrazu a tiež aj najúžasnejšou vecou na tomto filme je strih, ktorý nie je. Iste, musím zložiť klobúk a zdať Sokurovy poctu za to, že celý film sa mu podarilo nakrútiť na jeden záber, pričom všetko do seba úžasne zapadá aj keď to bolo všetko robené za pochodu a ak by niečo nevyšlo, muselo by sa všetko začať odznovu. Problémom celého filmu je, že pri tomto všetkom nakoniec vyznieva až uspávajúco a nudne, pretože z histórie Ruska sa prakticky nič nedozviete, nakoľko pasáže z filmu sa častokrát neviažu ani ku konkrétnym historickým udalosťiam, skôr sú len akýmsi prerozprávaním obyčajných chvíľ zo života ruských panovníkov, navyše všetko je rozprávané cez subjektívny názor sprievodcu, ktorý zabŕda aj do množstva iných vecí. Napríklad o Kataríne veľkej sa nič nedozviete, pretože sa objaví v jednej scéne a hneď myzne, potom sa ešte raz objaví v zábere už ako stará panovníčka. Ak sa vám nechce chodiť do Ermitáže, alebo ak nemáte na lístok, tak sa možno oplatí film pozrieť, inak je v podstate úplne zbytočným. Aj keď spracovanie Hitlerovho života v Molochovi nepovažujem za nič svetaborné, pre mňa však rozhodne lepší film ako Ruská archa. Ako sa zdá, od Sokurových filmov naozaj nemožno veľa očakávať. (09.12.2007)

Nečekané... a rozhodně tu nejde jen o Rusko. Ironické, inteligentní, humanistické, nepochopitelné ve své dokonalosti a přitom jakémsi minimalismu. A co už opravdu ale opravdu nechápu je, jak dokáže Sokurov udržet diváka v pasáži závěrečného plesu, kde není opravdu nic než jen tanečníci a znovu tanečníci, žádné dialogy, nic - jak mě dokázal udržet v jakýchsi jiných sférách a postarat se o to, abych se nenudil (ježišmarja... nedokážu to popsat - musí se to vidět) (07.01.2006)

Predstavte si zaujímavú knihu, veľkú a plnú obrázkov, do ktorej si ktosi zapisoval marginálne poznámky, skôr subjektívne snové a asociačné než racionálne vecnej povahy. Tou knihou je Ermitáž, tými obrázkami sú miestnosti, kóje, sály, predsiene a schodiská a tým ktosi je bližšie neurčený cudzinec, Európan a katolík, ktorý - hnaný zvedavosťou či akousi vnútornou nevyhnutnosťou, ktorej zmysel je nepostihnuteľný a enigmatický rovnako ako dejiny, umenie i život ako taký - tými komnatami prechádza očarene, zasnene, plný melanchólie i vnútorného smútku a živo či malátne reaguje na podnety videné i neviditeľné (tajomný hlas). A to je v podstate všetko, čo tento film bez príbehu nakrútený v jedinom zábere ponúka. Je tak náročný na percepciu a tak výberový vo svojej orientácii, že nie je určený ani tak pre kinofilov ako skôr pre istú skupinu kinofilov. Čo môže preboha znamenať, ak niekto päť minút čumí na sévreský porcelánový servis alebo stojí päť minút pred obrazom? Alebo desať minút schádza nekonečne pomaly v dave po schodisku? Pre mňa dosť veľa. Panestetická šou tu však nemá estrádny charakter, pretože smeruje k zvnútornenej výpovedi o charaktere ruskej kultúry, histórie, duše. V tomto kontexte sa banálna meditácia nad obrazom Pietra de Hooch ("Veční ľudia. Žite ďalej, všetkých prežijete.") môže javiť v celkom inom svetle, rovnako ako geniálne jednoduchý záber na cudzinca stojaceho pred Rembrandtovým "Návratom márnotratného syna". Dianie sa úplne zastavuje v prospech rozvinutia divákovej percepcie. Mám rád väčšmi kinematografické než literárne filmy. No a Ruskú archu o to viac, že rýdza kinematografickosť, totiž vnímanie priestoru a času je tu priamo tematizovaná. Divák doslova pláva priestorom, bytostne si uvedomujúc (a prežívajúc) každú sekundu. Stotožnenie filmového času s časom reálnym sa maximalizuje, rovnako ako satisfakcia diváka nezaťaženého ľahkosťou jacksonovských opusov. (31.12.2005)

Ruská archa je film, který by se měl za trest pouštět Menzelovi, aby už nikdy v životě nenatočil nic takového jako Obsluhoval jsem anglického krále (ono mezi oběma tvůrci a oběma filmy jsou stěžení body: zmapování rozsáhlého historického období, které v podobě alegorie má vypovídat i něco o součastnosti a připodobnění počátku historického úseku, od kterého se filmy nadále odehrávají dál, k filmovým počátkům a mapování jejich postupného vývoje). Tam kde Menzel natočil komerční snobárnu, která nefunguje ani v jednom ohledu a nazvat ji staromistrovskou může jenom člověk hodně mimo, tam Sokurov naopak stvořil umělecké dílo, které je občas možná těžké vnímat, ale rozhodně ne přijímat._____ Zvolená forma jednoho záběru na celou stopáž filmu má jednak opodstatnění v tom, že film celý mapuje dějiny jednoho národa, kdy nelze od sebe jednotlivé věci oddělovat (ať už historicky, anebo filmově - střihem), protože jedna měla návaznost na druhou, a také dlouhé ulpívání na obrazech v galeriích a jiných předmětech dovoluje přehodnocovat divákův vztah k filmu, kdy je jednou vnořen zcela do vyprávění díky zvolenému stylu a poté si uvědomit, že tenhle záběr je přilišně dlouhý a že možná ten detail může být takovou hitchcockovskou obezličkou jako v Provazu, která má sloužit k neviditelnému střihu a bezešvému navázání na dalši záběr-scénu. Kameru navíc konkrétně nemůžeme přisoudit nikomu, takže ji je možné vnímat jednak jako zástupce takového "božiho oka", kdy Bůh jakožto Stvořitel tu lakonicky, tu ironicky glosuje nastálý děj a lze ji vnímat i jako pohled Sokurovův, kdy Stvořitel světa je ztotožněn se stvořitelem filmu=režisérem. Anebo vás snad nenapadlo, proč film začíná potemnělou oprazovkou, kdy dějiny vznikají a vzniká i film samotný?_____ Sokurov se navíc skrze postavu průvodce, který se propadl z minulosti a jakožto Francouz je překvapen, že ovládá ruštinu a dorozumí se, snaži diváka "učit vnímat dílů skrze smysly" - dívat se na něj, poslouchat ho/naslouchat mu, ohmatat si ho, přičichnout si k němu a ochutnat ho (viz přistup onoho Francouze, který je labužnicky snímán jako Max Schreck z Upíra Nosferatu), bohužel Sokurov není Tykwer, aby se mu zadařilo i ono přičihnutí. Ve své podstatě velice návodné dílo, kdy je nám jakožro divákům řečeno, že musíme jednotlivé postavy brát jako symboly, navíc dosahuje největši působivosti, když je po "válce s Německem" vyprázdněna mizanscéna co nejvíc to jde a hloubka ostrosti záběru je velice malá._____ Sokurov, který vypráví o tom, že je nutné znát minulost k tomu, abychom se z ní mohli poučit, a vnímali okolní svět, přičemž nesmíme zůstávat na místě a nebát se budoucnosti, vyloženě svým filmem vychovává chytrého a vnímavého diváka. (05.11.2007)

Bohužiaľ, čakal som viac, od režiséra ako je Sokurov určite. Predovšetkým mi nesadla forma spracovania (všetko na jeden záber). Spolu s pomalším tempom ma to hrozne uspávalo, a aj keď je tu veľa zaujímavých informácií z dejín Ruska, ktoré sú preložené peknými myšlienkami, nemalo to na mňa ten účinok. To časové spektrum mi tiež prišlo nevyvážené - väčšina sa venuje len katarínskemu a direktoriátnemu obdobiu. Záver bol síce najlepší, ale môj celkový dojem vzhľadom na predchádzajúce minúty to už ovplyvnilo iba málo. Slabší priemer. 55/100 (07.11.2018)