Režie:
Štefan UherScénář:
Alfonz BednárKamera:
Stanislav SzomolányiHudba:
Ján ZimmerHrají:
Hana Maciuchová, Alexander Brezina, František Bubík, Irma Bárdyová, Kamil Marek, Jozef Hodorovský, Tomás Tobák, Luisa Grossová, Albert AugustínyVOD (1)
Obsahy(1)
Příběh v dobové rekonstrukci období Slovenské republiky 1939-1945 je mnohovrstevnou metaforou konfliktu mocenských ambicí, nehumánních v dogmatické krajnosti, a životních filozofií, tlumočených přes hudbu. V soukolí sporu církevní (klášter) a světské vrchnosti (starosta, regenschórí a arizátor Bachňák) se octne polský zběh, varhanní virtuóz, ukrývající se v klášteře jako mnich Félix. Nevěří svatému poslání hudby v čase vraždění a není ochotný dát se zneužít pro zlo. Má jediné východisko: únik cestou, kterou přišel (lesem mezi minovými poli plnými mrtvol), nebo dobrovolnou smrt obětního beránka. Soulad myšlenky a tvaru odvoláváním se na harmonii vrcholných uměleckých děl výtvarných, architektonických (gotika levočského chrámu), hudebních (Bach) dosahuje Uher promyšlenou kompozicí záběrů, sekvencí a obrazů jako opakujících se protikladných motivů fugy, vždy s bohatší obsažností. Působivý souzvuk hudby a rytmu snímání v chrámu dynamizuje nápaditá kamera, zdůrazňující vertikální linie. Vznešená hudba, zvuk varhan v starém gotickém kostele, rytmus strmé chrámové klenby, vznosné linie starých obrazů a soch jsou měřítkem nízkých, hrubými pudy poháněných činů. První slovenský film, který ukazuje jinou než povstaleckou tvář tisovského Slovenska, první průlom do mlčení o křesťanské zbožnosti slovenského lidu, první slovenský film, v kterém bylo umění ohniskem dramatického konfliktu. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (54)
Organ nezapadá do skupiny slavných titulů spojovaných s novou vlnou, ani se nikdy nedostal do širšího diváckého povědomí, s odstupem času ho ale vnímám jako jeden z umělecky nejpozoruhodnějších československých filmů 60. let. Nedá se doporučovat na potkání, má komorní, artový charakter. Jeho atmosféru výrazně ovlivňuje rozsáhlé propojení s barokní hudbou, která pomáhá zvýraznit prostředí kláštera a osudovost situace, ve které se jeho obyvatelé ocitli. Zajímavé je i zasazení příběhu do období slovenského klerofašistického státu, takových filmů opravdu nevzniklo mnoho. Snímek se vyhýbá do té doby obvyklým ideologickým šablonám, hluboce lidská je především postava opata, který se ocitl ve svízelné situaci - pomocí uprchlíkovi neriskuje jen své postavení, ale i osud celé komunity. Celkový dojem: 85 %. ()
Divácká zkušenost je nadmíru náročná, nepřehledná, nezajímavá. Ale samozřejmě lze celý ten negativní zážitek opsat samými chvalitebnými výroky, jako například v kontextu příprav na Obchod na korze, v linii slovenských prvenství. Ale už tehdy se psalo, že jde o film nadmíru slovenský a slovenštější než cokoli, co vzniklo v minulé dekádě. Což lze ale také číst jako interní film, který je natolik svojský, že má jen velmi omezenou možnost komunikovat byť jen se západní polovinou republiky. Tak či onak je Organ důležitým mezníkem v širším tématu zobrazování Slovenského štátu. Divák doposud konfrontovaný maximálně Romeem, Julií a tmou bude zmaten. Konečně, i pro zdejší debutantku Hanu Maciuchovou, byla účast v produkci tohoto druhou slepou větví. ()
Haničku Maciuchovou jsem zpočátku vůbec nepoznala. Vcelku příjemný snímek, který v poklidném tempu odkrývá něco ze stylizoaného klášterního života, kde se mniši chovají a modlí, jak by se mniši nikdy nechovali a nemodlili. Ale to překvapivě neruší hlavní poslání a to je otázka, kam až je možno jít při pomoci bližnímu. ()
Na prvý krát som ten film celkom nedocenil, ale hodnotenie nemením. Príbeh je ok, problém mám s hudbou a hraním na organ. Je jasné, že dej sa točí okolo neho, ale tej hudby a scén za organom je tu akosi priveľa a často sa pozabudlo na to, že vo filme treba v prvom rade vyrozprávať nejaký príbeh. Vždy keď sa riešili rodinné veci, prípadne politika, ma film vtiahol. Potom však vždy príde nejaký magor a hrá 5 minút na organ...Nemám problém s hudbou ani organom, len tu toho malo byť menej a energiu radšej sústrediť na rodinné vzťahy otec-dcéra, dcéra - Poliak v rúchu, tam to fungovalo dobre. Uher robil dobré filmy a aj toto je jeden z nich, ale je až príliš umelecký. Príbeh sa tu derie na svetlo božie dosť ťažko, aj keď je silný, ale o situácii za vojnového slovenského štátu vám toho veľa nepovie. 60%. ()
Na půli cesty... Ovšem jaké to cesty jsou, nebo proč si to myslím nejsem schopnej říct, možná je to jen pocit, že ač je organ přemýšlivá záležitost, která se zároveň nesnaží hrát na žádnou strunu rádobyfilosofiie, ani se nesnaží myšlenky divákovy do hlavy vecpat s momentností raněného kňoura, pořád mám pocit, že bez na výsost skvostné kamery s propracovanou, okopotěšujicí kompozicí obrazu, jaká se jen tak nevidí a bez vložek podkreslených varhanními recitály by byl organ jako film poloviční a mnohem hůře koukatelný (aniž by to ovšem vyznění snímku nějak ranilo). ()
Zajímavé téma i myšlenky, schématické a "pomalé" zpracování. ()
Čarokrásné baladické podobenství o vině a trestu, o zlobě v nás, pomoci i nepomoci, malosti a velikosti. Pozoruhodné spojení Bachovy barokní hudby a gotických interiérů ( natáčelo se - gotické kostely v Jindřichově Hradci, Levoči a Bardějově). Hudba k filmu se nahrávala v pražském kostele sv. Martina ve zdi. Filmy 60.let mluví především obrazem a ani Organ není výjimkou. Nájezdy kamery, pečlivá kompozice, vertikály a horizontály, symbolika - trny, myš v pasti, destrukce sochy Ježíše.... Stejně jako balady obecně i tento příběh spěje k hořkému konci. Nadčasovost snímku, tedy poukázání na totalitní praktiky Slovenského státu ( stejné jako později komunistického Československa), na sílu moci, povyšování se neschopných nad schopné i konflikt církve a státu, způsobila, že až do roku 1987 odpočíval v trezoru. Divácky náročný film patří mezi nejlepší slovenské filmy vůbec. Nádhera černobílých obrazů je až dechberoucí ( kamera - S.Szomolányi). ()
Jeden z nejzajímavějších a nejlepších režisérů Slovenska se svým bravurním sirovým dílem chladnokrevnosti a úzkosti doby. První role H.M. a hned tak tragicky krásná.. ()
nojono... tak jsem se (ne)úspěšně pronudil ke konci, paralely či metafory nenalezeny a divím se sám sobě, že jsem neusnul. do takhle náročných podívaných jsem asi ještě filmově nedorostl... 40%. [Festival nad řekou, 2010] ()
Stanislav Szomolányi byl za kamerou o5 suverénní a Štefan Uher sice taky dokázal, že byl mistrem ve svým oboru ale na rovinu musím říct, že už jsem od něho viděl lepší filmy. U mě je to ale zapříčiněno tím(chyba je ve mě), že kostely, kláštery, hudba s tím spojená to není nic pro mě. A tady toho prostě bylo(na mě) až příliš. Hlavně té hudby. Až mě z toho rozbolela hlava. I tak za tenhle tip určitě musím poděkovat filmovýmu kolegovi darkrobyk. Díky. Sám bych se k němu asi nedokopal. Což by byla škoda. Za mě to jsou tentokrát "jenom" lepší 3hvězdy. ()
Každý režisér by měl mít nějaký poznávací znak. U Štefana Uhera jsou to nepochybně kontrasty doby či zúčastněných osob. Toto rýpání do historického svědomí slovenského národa, je jich plné. I když je zde církev líčena částečně jako pomocník bližního svého, zvláště pak, když je to vynikající varhaník, stále na mě film působil jako střet dvou mocností, které chtějí lidi ovládat. Světské (fašistické) a až otrocký duchovní. Po režijní stránce je film zvládnutý skvěle. Pohyblivá kamera i citlivé záběry, to jsou atributy, které dělají jinak z těžkotonážního dramatu, které je mimochodem dobrou rozcvičkou slovenského i trochu polského jazyka, krásnou, jen lehce náročnou podívanou. ()
Pro hluboce věřící a religionisty je možná zajímavé čumět na kostel a poslouchat varhanní koncert. Toho Bacha bych snesla, ale táži se, kde je ta mnohovrstevná metafora, když se cca 90% filmu odehrává v kostele, v němž falešný mnich hraje na varhany a spousta lidí do toho pěje? ()
Upřímně, u tolik ceněného snímku Slnko v sieti jsem se dost nudila, tento, mnohem víc opomíjený film, mě něčím dostal mnohem víc. ()
Traumy minulosti, vojna, náboženstvo, alkohol. História a mentalita každého európskeho národa je proste všade rovnaká. Podľa toho, čo som o Organe počul, som sa obával symbolického minimalizmu so sotva hmatateľným dejom, lenže Uher je tu viac dejový, ako v prípade Slnka v sieti a teda ak nepochopíte všetky obrazové metafory a budete sa iba kochať ich prepracovanou kompozíciou, spomeniete si na divácky aj umelecky atraktívny dejovo podobný Obchod na korze. Asi sa budete ako náročnejší divák k tomuto filmu po rokoch vracať a nachádzať v ňom stále niečo nové, ja moje prvé stretnutie s ním považujem za aklimatizačné. Ako by sme sa chovali my v časoch nástupu nacizmu k moci? Alibisticky, alebo vzdorne? Pomáhali by sme židom a ukrývali ich v našich príbytkoch? To sú tie jednoduchšie otázky, ktoré Uher rieši. Do toho filozofovanie o svetskom a náboženskom videní sveta, náboženskom a politickom farizejstve, symbolike posledného súdu vo vojne atď.. No nie je to jednoduché, ale má to dej, uchopiteľné postavy a je to krátke, takže je to prístupnejšie určite širšiemu publiku, ako sa tvrdí. Ešte na margo predstavenstva kláštora. Čo si myslieť o zmysle inštitúcie, ktorá sa celá necháva strihať podľa jedného hrnca na zemiaky....je to síce úplne mimo, ale spomenul som si na film Blbý a blbší.... ()
Nemôžem dať maximum, aj napriek tomu, že je to dosť výnimočný slovenský film. Krása gotiky, umocnená Bachom na to nestačila, zvlášť keď charaktery jednotlivých (zaujímavých) postáv majú typický scenaristický rukopis umelca svojej doby. ()
Aj keď som chcel po opakovanom pozretí tohto filmu napísať komentár, nedokážem to, pretože téma filmu je pre mňa nezaujímavá. Ponechávam tri hviezdičky pretože Štefan Uher je dobrý režisér, ktorý vedel, čo chce nakrútiť a myslím, že sa mu to aj podarilo. Že to nie je film pre každého, už nie je jeho chybou. ()
Podobenství o moci hudby v době války i o konfliktu průměrnosti s opravdovým talentem. Výborná obrazová koncepce využívá výrazné architektury gotického kostela v Levoči, hudba se zase opírá o skladby J. S. Bacha. Oboje to jsou nejvýraznější složky tohoto filmového díla. ()
Hudba skvělá, prostředí taky, ale jinak na mě takové trochu moc unylé. Postavy fajn, některé dost nejednoznačné, dobová výpovědní hodnota silná, ale prostě mi to nesedlo. 2.5* ()
Veľmi dlho som rozmýšľal ako by som ohodnotil tento film. Pretože na pozadí udalostí, ktoré sa odohrali v tej dobe a to druhá svetová vojna, ponúka tento film mierne zamýšľanie nad ľudskosťou ale nie v smere humáného ale na pozadí toho nadpozemského a svetského, pričom nadpozemské predstavuje Orgán a fader Félix, ktorý aj keď je Poliak na úteku, tak je prichýlení mníchmi,ktorý mu umožnujú tento nadpozemský talent - alebo ak chcete dar od Boha prezentovať v takej miere aby si svetský svet - to jest obyčajný ľudia, uvedomil , že aj napriek dobe je na svete veľa krásy. Uher natočil mieren baladickú snímku, ktorá buhužial dopláca na svoju baladickosť. Oproti Slnku v siety, je tento film iba príjemnou, melodickou a filozofickou snímkou, ktorá ale v dnešných časoch pôsobí strnulo a neefektne, čo je škoda pretože začiatok aj koniec je veľmi naturalistický. Zimmerová hudba aleb viac menej hudba J.S.Bacha, dotvára gotickosť, či už kostola alebo myšlienok obsiahnutých v tomto filme. Dá sa tu nájsť priveľa symbolizov - svadba, pohreb, zrkadlo nad orgánom, ktoré pôsobí ako hranica medzi svetským a nadpozemským a iné. Szomolányiho kamera je oproti slnku viacej strnulejšia ale zase na druhú stranu efektnejšia. Bednárov scenár je plný náboženských odkazov a celkovo dotvára atmosféru snímky, lenže bohužial Uher si zvolil pomalý spôsob rozprávania a snažil sa zameriať na každú spostáv - kostolníka - jeho dcéru - fátera Félixa a pátera gvardiána, lenže ani jednému sa nedostáva toľko priestoru aby sme sa mohli s postavou stotožniť alebo aspoň uveriť tomu že sa správajú ako sa správajú. takto snímka pôsobí strnulo a mierne nedotiahnuto. niekomu to stačí. niekomu nie. ()
Související novinky
Zemřela herečka Hana Maciuchová
Ve věku 75 let dnes v Olomouci po dlouhé nemoci zemřela česká filmová, televizní a divadelní herečka Hana Maciuchová. Nejvíce diváku si ji jistě bude pamatovat z televizních obrazovek. Zahrála si v… (více)
Slovenská zlatá šedesátá a ještě něco navíc
Už ve čtvrtek 28. května začne v pražském kině Ořechovka filmová přehlídka „Slovenská zlatá šedesátá a ještě něco navíc“. 60. léta minulého století jsou všeobecně považována za zlatou éru… (více)
Docela se divím že tenhle film ani Una111, ani Mariin nehodnotili. Tak duchovní film - a nejen duchovní - se vidí málokdy. Měl bych k němu tolik co říct, že nevím, kde začít. Filmařsky se mi líbí v tom, jak některé věci jen naznačí - sice zcela jasně z nich plyne, co se komu stalo, ale naznačuje, a je na divákovi, zda náznaky pochytí. Kamera si nezadá svým poetickým obrazem s Tarkovského nejlepšími díly, a dokonce bych řekl, že i příběh rezonuje s Tarkovského filmy. Dokonce je jistým sloučením jeho studentských a zralých děl. A líbily se mi ty scény přes zrcadlo. Atmosféra je poetická, symbolická (a vlastně jde o podobenství) a je nutno se naladit na rytmus tohoto filmu - pomalejší, rozjímavý, asi jako když jde člověk přírodou, lesem, polem a kochá se a nechává na sebe působit krásu. Ta je zde zastoupena duchovní hudbou, hranou na varhany, ale i krásou gotického chrámu a jeho zákoutími - jež však daná doba narušuje (viz freska neurvale zničená elektrickým vedením). Některé záběry mi přišly zdlouhavé, ale pak byly použity naprosto stejně natočené znovu - ale s jiným hlukem/zvukem v pozadí, a najednou mi došlo, co mi to mělo říct. Jinak jsou zde hlavními postavami obchodník s lihovinami a regenschori, který svoluje ke kompromisům (scéna s upadlou Kristovou tváří je hodně silná), aby v nové době přežil, a nezajímá ho, jak na jeho činy doplácejí ostatní - což vyvrcholí jednou z nejtragičtějších scén filmu. Navíc je schopen koupit dům po zbožné ženě a rozvěsit v něm obrazy jídel a pití, tedy světských požitků, a pořádat v něm hostiny pro nacisty. Jeho dcera, zbožná, naivní dívka (Maciuchová mluvila slovensky dokonale a ty dlouhé vlasy jí taky slušely, a popravdě jsem ji nepoznal) je ostrůvkem čistoty (ještě s jednou babičkou, která se chodí do kostela modlit). Otec opat je zmítán neustálou nutností sám sebe před Ježíšem ospravedlňovat, až ten mu řekne, co si myslí. Jednou z postav je i syn mrtvé ženy ze začátku filmu, který prohlásí, že v této době se dá buď jen modlit, nebo se opíjet - i jeho příběh postupně graduje. A pak je zde Felix, který sám by rád našel nějaké místo klidu a rozdával krásu a potěchu hudbou, ale není mu přáno. Ačkoliv vlastně nedělá nic jiného, než hraje na varhany, dokáže si lidi, aniž to tuší znepřátelit. Není divu, že ve zlém světě se nakonec stanou obětmi (doslovnými, i v přeneseném slova smyslu) tři nejčistší lidé filmu - a to včetně kvardiána, který jediný dokázal jednat tak, jak měl. Zajímavé, jak jsou zde vidět znaky totalit, ať je jakákoliv - nacisté překroutí tragédii se svým minovým polem, že šlo o akci nepřítele (klasika potom za komančů i dnes), nebo se "moderní" představitelé města snaží prosadit městský rozhlas (který ruší ticho a možnost usebrání a je předzvěstí nekonečného hluku v dalších a dalších letech, jenž odvádí myšlenky od podstatných věcí) a rovněž podporují lidové písně, aby se více prosazovaly (na úkor církevních). Scénka se studánkou jako by vypadla z Bílé paní (jenže ta vznikla o rok později). V podstatě - ačkoliv je příběh jednoznačně datován - by se mohl odehrávat kdykoliv a v jakékoliv době, i dnes. () (méně) (více)