Těni zabytych predkov
Tini zabutykh predkiv
Tiene zabudnutých predkov
Shadows of Our Forgotten Ancestors
Obsahy(1)
Sovětský hraný film, poema podle motivů stejnojmenné povídky Michajla Kocjubinského. Vypráví příběh huculského Romea a Julie, mladých lidí z dvou nepřátelských rodů, Ivana a Maričky. Příběh se odvíjí v rámci půvabné přírody ukrajinských Karpat a je opředen mýty a legendami huculského lidu, který byl donedávna deptán bezvýchodnou bídou, ponížením a tvrdou prací. Uprostřed přírody vyrůstá velká láska, která spojuje dvě lidská srdce, jejichž věrnost je dotvrzena smrtí obou milenců. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (65)
Folklórne pásmo s príbehom. Romantickým aj tragickým a s pútavou hudbou, ktorá spolu s obrazom často povie všetko a slová ani netreba. Okrem bežných záberov sa často objavuje blúdiaca a hľadajúca kamera, pri ktorej sa hudobný film mení na drámu. Ľudové zvyky a nátura nám, Slovákom, môžu byť veľmi blízke a tak dokážeme vnímať ľudskosť príbehu intenzívnejšie. A keď som už myslel, že vodka tentokrát nebude mať žiadnu významnú úlohu, prišla kapitola s názvom krčma s najsilnejšou hrou obrazu a zvuku. A najkrajšou scénou bolo určite záverečné zvítanie Ivana s Maričkou. –––– Je až hanba, ako veľmi môže láska zničiť chlapa. ()
Tragický příběh lásky Ivana a Maryčky je krásným pohledem do života na Podkarpatské Rusy na přelomu 19. a 20. století. Film doplňují nádherné lidové písně, které vypráví spolu s lyrickými obrazy krásný i když smutný příběh. ()
Jedného dvanásť ročného ukrajinského chlapca sa pýtali na dojem z tohto filmu a povedal, že mu veľmi nerozumel, no že by si ho mal pozrieť každý, a že si ho pozrie o 10, 20 a 40 rokov, a potom už bude rozumieť, čo znamená milovať. ()
Na první pohled podivný experiment s barvami, kamerou, způsobem podání tématu. Skoro by se chtělo říct umění pro umění, ale ne pro diváka. Ale když film skončí a uplyne den, dva, měsíc, rok, pak teprve začnou ty divoké obrazy působit v mysli a člověk zjistí, že byl přítomen něčemu mimořádnému. ()
Totální folkóristická orgie, úžasný vizuál, naprosto fantastická hudba se zpěvy, výborně ztvárněné postavy. Třeba Palahna v hospodě: fajfku v hubě, před sebou stakan vodky, a ta její junonická postava... Ta kdyby do mě drbla ramenem, museli by mě stírat ze zdi. Nicméně pro mě osobně byly nejzajímavější scény s čarováním, jejichž podání hodnotím jako v podstatě autentické. Zkrátka perfektní film. (Mimochodem, pokud by někoho blíže zajímaly magické tradice východních Slovanů, doporučuji tuto publikaci: W. F. Ryan: The Bathhouse at Midnight, Sutton Publishing Ltd, Gloucester, England, 2000, 9.1 x 6.2 x 1.5 inches, 504 pages.) ()
Veľmi nevšedne pojatý poetický príbeh s agicko-baladickou atmosférou. Samotný príbeh je potlačený do úzadia, film sa vyjadruje hlavne prostredníctvom pôsobivých obrazových výjavov (niektoré sú ozaj úžasné) a hudbou. Toto dielo je vzácnym kultúrnym dedičstvom, ktoré dokumentuje spôsob života a ľudové zvyky v oblasti ukrajinských Karpát (náboženské, pohanské i svetské, spolu s folklórom namiešané do omamného kotejlu), ktoré sú nám veľmi blízke (najmä východu Slovenska). Divno-krásne scény sa žiaľ striedajú s iba divnými a ako celok film pôsobí akosi nesúrodo. Problém som mal aj s kamerou, ktorá je občas príliš splašená, niekedy má problémy so svetlom a z času na čas sa samoúčelne hrá s farbami. ()
Nesmírně atmosféricky zpracovaný příběh, který Paradžanov natáčel s celým štábem v původním prostředí i když v něm zpočátku nalezl výdobytky moderní civilizace. Autentičnost a sílu karpatského folklóru, prolínajícího se celým snímkem, však vstřebávám těžko, je až šokující pozorovat, s jakou přirozeností a nesentimentalitou je nahlíženo na tragický lidský osud tam, kde vládne příroda a Bůh. Velmi pěkný film se silnými obrazy - srna u hrobu s březovým křížem. Zaujal mě hodně výrazně ještě jeden motiv: Všudypřítomná a silná náboženská tradice, která v kontrastu s pohanským životem karpatských Huculů působí až nepatřičně. Určité vodítko jsem objevil až na stránkách nostalgia.cz, kde Sergej Paradžanov o svém filmu píše: "Historie nezabila jejich sžití s přírodou, jejich svébytnost. Uniatská církev se svou barokní dekorativností, vnucená Huculům, je cizí jejich duchu". ()
Jeden ze 150 nejlepších filmů všech dob podle ankety (119 hlasujících, především filmových historiků, z více než 100 zemí světa), kterou v roce 1982 uspořádalo UNESCO z podnětu Mezinárodní federace filmových klubů. ()
Sergej Paradžanov hovoří k divákovi především obrazem a symboly a stránka dějová je jen doplňující linkou. Sděluje cosi vnitřního, osobitého, duchovního...a k tomu nutné je především otevřené srdce nežli mysl našponovaná. * V huculské komunitě otesané větry ostrými a prací tvrdou odvíjí se balada o nenaplněné tragické lásce. Barva ukazuje nám život a radostné chvilky dětství, symbolisující lásku a harmonii života (běh po lesní pěšině). V barvě vyvedeném závěru pak Ivan navrátivší se k Bohu a tím i k životu je osvobozen a jeho vzkříšení symbolisuje svatba, která je vždy počátkem nového života. Bezbarevnost znamená bezžití, (duchovní) smrt. V kraji plném zvyků pohanských mísících se s křesťanstvím přebývá též Archanděl Michael střežící svatost, v podobě toho nejubožejšího němého blázna Mika – vědoucího, doprovázejícího, bojovníka proti zlu. V Bohem zapomenuté zemi či lidmi, kteří zapomněli na Boha? Kouzelná kamera vtahuje nás do tohoto boje dobra se zlem mnohdy s prvky hororovými, silně připomínajícími Erbenovu Kytici a umocňuje atmosféru obrazové mosaiky. Na Stíny zapomenutých předků nelze jen tak zapomenouti. Obrazy mocné ve mne stále zůstávají...Podrobný vhled do filmové balady v mém Deníčku. ()
Těžké hodnotit. Dílo to je nepochybně zajímavé a natočené skutečně skvěle. Především - příběh není podstatný, podstatné je lyrické zobrazení života dávných ukrajinských horalů v Karpatech, jejich zvyky a způsob myšlení - a to vše podmalováno nádhernou karpatskou přírodou. Folklór, obyčeje, pověry, náboženské zvyklosti, ustálený život jednoduchých lidí tvoří s tou přírodou nerozlučnou jednotu. Film zdáli připomíná předválečné snímky Plickovy a Vančurovy, ale některými motivy i způsobem natáčení (včetně hudebního podkladu) i Baladu pro banditu. Knihy starých ukrajinských autorů se dají dost těžko sehnat, bývají v knihovnách zastrčené hluboko ve skladech, a to je škoda, za povšimnutí a přečtení jistě stojí. Kocjubynskyj je jedním z těch předních, jehož jméno však většině národa nic neříká. Těžko však mohu srovnávat předlohu a film. Na pět hvězdiček to pro mě ale nedosáhlo, nejsem takový snob, abych se chvástal, že všemu umění rozumím. ()
Magický realismus, vzniklý za časů sovětské Ukrajiny, natočený Arménem z Gruzie a odehrávající se na sklonku 19. století v rakouské Haliči kdesi v Karpatech. Už to je pozoruhodné shrnutí, ale film vlastně přesně podle toho vypadá. Paradžanova citlivost k barvám a etnografickým kuriozitám je nadřazena příběhu. Kamera je excelentní, u některých záběrů a kompozic jsem jen nevěřícně kroutil hlavou. Zajímavá je i hudba, kombinující lidovou hudbu Karpat se symfonickým orchestrem. Trochu slabší je příběh. Sledujeme jakousi variaci na Romea a Julii, která v polovině tragicky vyvrcholí, aby dále pokračovala tragedie jiná, neméně tísnívá. To vše v neměnném koloběhu ročních dob, církevních svátků a neodbytné osudovosti. Záhadou je, jak něco takového mohlo v SSSR vůbec vzniknout. ()
Poučení: Jak se seznámit s celoživotní láskou? Vražte jí hned na začátku pořádnou facku! Komentář: Překvapila mě kamera alá handycam ale opravdu se mi líbila hlavně první třetina filmu. Od Juliiny smrti už jsem jen trpěl s hrdinou a jeho smrt byla i mým vysvobozením. ()
Drsný život v drsném prostředí Karpat, v lůně lesů, v horách, které dávají živobytí i život berou. Láska dvou mladých lidí, od dětství po dospělost, poetika prodchnutá nenávistí rodin, jdoucí až za hrob. Kamera snímá obrazy tak, že nedovolí ani chvíli uhnout očima - další obraz není předvídatelný. Hudba je folklor, který zní v každé vteřině, lidové říkanky dokreslují bohatství i bídu prostých lidí, kteří se dovedou radovat ze života, ale nedokáží překročit vlastní stín. Příběh je drama bez dobrého konce a život přes generace "zapomenutých předků" plyne dál... ()
Krásné! Asi nejlepší a mně osobně nejbližší Parajanovova freska. Divoké prostředí Karpat, divoký národ Huculů. Uprostřed vší bídy vyrůstá zapovězená láska. Film - nekončící sled obrazů a výjevů ze života tohoto neznámého ukrajinského etnika. Prostý příběh, natočený ke stému výročí narození spisovatele Kocjubinského, vyzdvihává do nadoblačných výšin až úžasné zpracování. Nuzný život ovčáků, plný každodenní práce, zvyků, kouzel, čar a pověr je zde podán s okouzlující poezií. Tempo filmu a práci s hudbou bych připodobnil ke Kusturicovi, Parajanov však přidává východoslovanskou zádumčivost a smutek. Film může posloužit také jako živé ilustrace k Olbrachtovu Nikolu Šuhajovi loupežníku a k dějinám předindustriálního období vůbec. Pokud budete mít někde možnost stíny zhlédnout, rozhodně to udělejte, Srdečně Vám to doporučuji. ()
Nádherná poetika obyčejných lidí, kteří odkazují na to co je v životě skutečně potřebné, vztah který je rámován smrtí z obou stran, avšak prostor mezi dvěma smrtmi nemusí být zahleděným do sebe truchlením. Smrt jako východisko, cesta a zdroj naší naděje. Vše se motá kolem kříže, jenž je branou do uskutečnění naších nadějí. ()
Haluz! Výstižnější slovo pro to nemám. Originálně pojatá kamera, co záběr, to skvost - esteticky velmi vydařený film, obsah je podán spíše lyricky, v symbolech a dokreslen atmosférou. Děj pro mne občas zůstal ne tak úplně pochopen či nedovysvětlen - každopádně to jen dokresluje přitažlivou podivnost celého filmu. Skvělá hudba. ()
Fantastický filmový zážitek. Co na tom, že ústřední příběh je jednoduchý a již tisíckrát ohraný. V téhle formě to vůbec nevadí. Tím klíčovým je život ukrajinského subetnika Huculů (kteří však většinově nežijí na zakarpatské Ukrajině/podkarpatské rusi, jak tu někteří uvádějí, ale ještě o kousek východněji v dnešní Ivano-Frankivské oblasti, ostatně ani Verchovyna, která je zmíněna v titulcích není na zakarpatí. Jejich kulturním centrem je městečko Kolomyja s velmi zajímavým muzeem huculské kultury), jenž je prodchnutý zbožností a mysticismem. Pro člověka znalého ukrajinských poměrů a kultury je to ještě daleko větší zážitek. Přesně tohle je totiž ta Ukrajina, kterou zbožňuji. Snad nejzajímavější však je, že tento skvost "українського поетичного кіно" (ukrajins'ke poetyčne kino) natočil arménský režisér :) ()
Poetická hra s kamerou, obrazom a mizanscénou: pozoruhodné ako sa dá pútavo natočiť film bez výraznejšej modernej hry so strihom. Nasýtená elektrizujúca mágia. ()
Kříž jakožto brána do nové existence. ()
Vyjímečný, opravdu vyjímečný filmový zážitek. Docela obyčejný příběh je, jak napsal betelgeuse "zabalen" do opravdu nádherné vizuální podoby. Sledoval jsem jeden záběr zadruhým a nechtělo se mi ani mrkat abych nepřišel ani o setinu sekundy z teto nádhery. Z plátna na mě sršelo spousty symbolů a motivů které byly poskládány do výtečné kompozice kde každý obraz něco znamená a znázorňuje. Rád bych si tento film zopakoval. Je to totiž jeden z těch skvostů které nestačí vidět jednou. ()