Marat - Sade

Silný snímek, který je takovým soudem Sadeho a Marata o tom kdo měl pravdu. Sade vede sbor z ústavu pro choromyslné. Hra v jejich poddání je opravdu úchvatná a syrová. Občas do ní vstoupí cenzor v podobě pravděpodobně ředitele ústavu. Dialogy jsou opravdu výborné, herci jsou svou zvláštností jedineční a klidně bych na takové divadelní představení zašel. Jen by to chtělo méně hudby, která mě občas spíše překážela a možná jednoduší poddání myšlenek divákovi(hlavně titulky se blbě četli :)). (26.07.2006)

Smíříte-li se s Brookovou formou >filmové inscenace< , dostane se vám brilantního artisního zážitku, umocněného skvělou hudbou a strhujícími - vskutku HERECKÝMI (v tom nejlepším smyslu slova) výkony. Náročné dílo pro náročné, lahůdka pro labužníky... - - - P.S. Co však opravdu naštve, je při uvedení filmu v ČT ořez obrazu z originálního formátu 1,85:1 na 4:3. V mnoha scénách nesnesitelné, v principu barbarské. Typicky česky veřejnoprávní... :-( (08.11.2006)

Existují jen dvě možné interpretace toho díla. 1. Se jedná o geniální snímek s hlubokou filozofickou myšlenkou, který rozhodně není určen širokému publiku... 2. Je to jen pouhá past na pseudointelektuály, kteří se budou předhánět v kladných komentářích a trochu si zaslintají blahem. Já Marat - Sade vnímám i po druhém zhlédnutí jako velmi nepovedenou adaptaci slavného díla, která díky špatně zvolené formě ztrácí možnost správného obsahového sdělení. Přesto se však jedná jen o velmi rozporuplný snímek, ve kterém se lze šťourat a hledat geniální myšlenky, které tam nejsou, ale co, vždyť to přeci můžeme u každého díla. (08.11.2006)

Na „filmu“, který je navzdory několika adaptačním nápadům stále především jevištní inscenací, zaujmou nejvíc filozofické disputace obou titulních postav, zejména nad pojmem svobody. Jako film nemůže fungovat už kvůli velké trhlině mezi postavami a herci – zatímco film vyžaduje totální splynutí obou, Brook svou „inscenaci ve filmu“ odcizuje obsazením postav francouzské revoluce tu klimbajícími, tu slintajícími, každopádně nespolehlivými chovanci blázince. Ti sami jsou zároveň postavami: i tady je ale emocionální potenciál spojení role a herce neutralizován anonymními, totálně zpovrchnělými identitami chovanců [jsou to "zvířata" zbavená individuálních rysů, reagující na primární pudové podněty]. Slepá ulička světové kinematografie. (05.08.2006)

Jedinečný troufalý počin geniálního Petera Brooka, jímž svým způsobem teoreticky i prakticky vrcholí filmové i dějinné tázání a reflexe možností dosahování (a definování) osobní, vzájemné i společenské ne/svobody a práva na soukromé i společenské "štěstí" uvnitř mocenského systému. Filmovo-divadelní dialog dvou velkých politicko-filosofických historických osobností inscenovaný Sadem po Maratově smrti za pomoci několika režimu nebezpečných postav-pacientů-herců uklizených kde jinde než v blázinci (Foucaoultovy Dějiny šílenství) o věčné otázce po povaze, teoretické dosažitelnosti a praktické realizovatelnosti lidské - a hlavně mezilidské - svobody, o možnostech, záměrech a cílech revoluce i osobní revolty, její ryzosti i zneužitelnosti, o chiméře revoluční proměny společenského uspořádání v takové, v němž by svoboda byla stavem, jehož může dosáhnout mezi – a dokonce spolu s – ostatními každý jedinec ku prospěchu, nikoli na úkor celku i sebe. Burcující, rozněcující, drásající dílo, ať už v téhle vyostřené debatě o tom, zda druzí představují potenciál naší větší svobody a vzrušujícího smyslu k sebeuskutečnění, dourčení a dovršení, anebo naopak peklo nemožnosti jakékoli základní svobody vůbec v tom krátkém čase, stresu a chaosu prakticky dosáhnout, o tom, zda revoluce a revolta je cestou naděje, anebo beznaděje, o tom, zda většina musí vždycky představovat tupou masu nevědomosti a podvolení se, zastáváte jakoukoli pozici. Dílo, které navíc v každé minutě skrze sebe samo i prakticky dokazuje spirálovitě stále lépe a přesněji, šíleněji, zároveň pravdivost obou postojů. Zvedne se vám tep a vaše potřeba něco zásadního vykonat ať už pro sebe, nebo i pro druhé, ať už s nimi, nebo naopak bez nich, vzroste aspoň na chvíli k nepříčetnosti. Tenhle vrchol festivalu jsme se zarudlýma očima, po všech silných prožitcích posledních dvou dní, odložili na nejbližší možný termín, až zase nabereme trochu víc sil a energie nechat se rozervat. *~ (24.01.2022)

Nemám ty školní poučky moc ráda, ale jedna taková fráze, která praví, že je "zábavnější o filmu číst / diskutovat / nebo se ho učit, než se na něj dívat" na Marata se Sadem zcela jistě platí bezvýhradně. Neb je to otravnost velkolepá a dráždivá nikoli formou a aktuálním apelem a paralelou s dneškem. CineFest 2018, ozvěny. (28.05.2018)

Naprosto skvělé; originální a dech beroucí. Formálně rozmáchlé a přitom plně podřízené obsahu, v němž se odehrává jedna z nejdokonalejších polemik nad smyslem, anebo nesmyslností revoluce. (16.01.2016)

Přesná definice šílenosti lidského konání, bez ohledu na století. Sehraná pod dohledem a za mříží, plná přetěžkých monologů, teatrálně a groteskním způsobem vypráví o tragickém světě před mříží, o nutnosti a marnosti revoluce, osobní i společenské, o znovu a znovu nabyté svobodě, jež má pro každého zcela jinou podobu, ale pokaždé narazí na vysokou zeď, o chaosu, utrpení, bolesti a neustále činorodé smrti, o nás normálních, kteří se přetvařujeme a JE nazýváme blázny, film o nejhorších lidských pudech a jejich vítězství...všichni přece chtějí z klece ven. A já? U druhého zhlédnutí se chci nechat bičovat ženskými vlasy, potom snad připíšu něco smysluplnějšího... (20.04.2020)

„Vynalezli jsme revoluci, ale nevěděli jsme, jak se dělá. Každý si chce něco ponechat z minulosti. Jako suvenýr starého režimu.“ *** Musím uznat, že samotná hra Petera Weisse je skvěle napsaná, pokud jde o bohaté stylizované dialogy s rozvíjením filozofických úvah v názorovém střetu. Divákovi jsou ze dvou stran předkládána protichodná myšlenková sdělení, která je někdy zajímavé poslouchat a reflektovat i v případě, že se s daným názorem míjíte nebo vám přijdou až zvrácené, což jsem u de Sadeho výroků („Příroda učí člověka bít se za své štěstí... a musí-li ve jménu svého štěstí zabíjet, pak je vražda jeho přirozeným právem.“) začal i přes počáteční vyvedení z míry brát jako záměr. Pak lze dojít s hrdiny-nehrdiny až třeba k zamýšlení se nad základní podstatou a úkolem lidské duše. Zaujala mě i forma jakéhosi divadla šílenců ve vězení, s řadou muzikálových čísel a uchopením námětu bez explicitně sehrané krutosti a prolití krve, pouze v symbolických náznacích. Nějaký týden nazpátek jsem Marata – Sadeho vypl ještě před polovinou, dnes jsem filozofující pány uprostřed rozezpívaného i běsnícího sboru v kostýmech (se stylovým průvodcem navrch) úspěšně zvládl, nelituji, ale opakovaně po nich už nejspíš nesáhnu. Vše originální, kvalitní a důstojné vnímám, považuji film za porouhodný, jenom ke mě příliš nedolehá, hlouběji se mě nedotýká, stylizace některých scén mi nesedla a zmíněné klady mě neoslovovaly po celou dobu – zvláště když inscenace trvá dvě hodiny a více myšlenek či výjevů se v ní postupně začne opakovat. [60%] (11.03.2023)

Naprosto úchvatně ztvárněný film. Úžasný "souboj" dvou tak odlišných lidí-puritánského Marata a volnomyšlenkářského de Sadeho. Byl jsem neuvěřitelně překvapen, že film byl natočen už v roce 1967. Domnívám se, že podobně jako např. Mechanický pomeranč, je to nafilmováno velmi "moderně" až nadčasově. Možná je to, jak napsal betelgeuse, slepá ulička kinematografie, ale ani slepé uličky nemusí být bez půvabu. (29.07.2006)

Theatrum mundi promlouvající zpoza železných mříží, zneklidňující síla idejí a činů postav, které svou konsekventní nekompromisností vždy otřásají světem polovičatých konformistů, kteří se je snaží uzamknout v blázincích či dějinách. Dá se stavět na vyřčeném rozdílu mezi ústřední dvojicí, ale zajímavější je hledat jejich neverbalizované totožnosti - jejich dvojaká nenávist i podřízení se přírodě, přírodě chápané očima 18. století, v níž se měly nacházet zákony a přirozená práva, na nichž měl stát každý příští svobodný a šťastný svět. Sade jako ten, kdo nenávidí přírodu pro její lhostejnou všemocnost, a právě pro její moc, před níž není úniku, se jí podřizuje v hledání její největší jistoty: rozkoší těla. Proti němu Marat, který se rozhodl realizovat zákony přirozené rovnosti a svobody i s použitím násilí a prostředků, jejichž asketismus, přísnost a strohost popírají samu přírodu - snaží se tedy přírodě uniknout, aby jí stvrdil: v obou případech příroda a její zničující síla triumfuje nad strnulostí světa na té "správné" straně mříží, jež si své vlastní mříže v životě, společnosti a politice ani neuvědomuje. /// Nevím, co někteří diváci od zfilmované divadelní inscenace očekávají, ale zde jsou přepis hry i herecké výkony skvělé, navíc je film doplněn kvalitní kamerou, dodávající kinematografickou nadhodnotu, nedosažitelnou v divadle. (11.09.2015)

"Všichni jsme normální a chceme svobodu !!" Nenapadá mě žádný další film, který by si poradil s předobrazem v divadelní hře tak mistrovským způsobem, jako se to právě zde povedlo Britu Peteru Brookovi.. Doslova skvostně zahrané, famózně zrežírované !! Jedinečné !! Znepokojivý a v několika vrstvách dramatický Přelet nad Maratovým hnízdem.. (12.11.2015)

Oh... (12.08.2010)

Marat-Sade je chvílemi neuvěřitelně silná věc - kontext mnoha revolt. Skvělá hudba a skvělé uchopení hudebního elementu na jevišti. Skvělá scénografie, skvělé líčení, vynikající výkony! Samozřejmě po těch letech působí některé pasáže rozvláčněji, lehce frustrující můžou být i navzájem se podobající principy v tektonice (gradace - rachot - umlknutí) - ale to všechno je alespoň pro mne stále vyváženo zbytkem. Komentář od uživatele Dudek cítím za sebe jako provalenou frustraci nějakého zahořklého divadelníka. Betelgeuse zas nikdy neslyšel o Brechtovi. (17.10.2012)

Filmová hra či hraný film založený na výborné předloze Petera Weisse, jednoho z mých sklutečně oblíbených autorů. Poct, kterých se dostalo božskému Markýzi je bezpočet. Uveďme jestě alespoň dvě z merzních leteráráních pólů, vyznačujících se spíše přijetím než odmítnutím: Jan Vodňanský a jeho písnička "Markýz de Sade" se závěrem "Psát a žít / žít a psát / hříšně snít / zajisté / Blázniví milenci / přátelé … sadisté". A postmoderní analýza Pierra Klossiwského "Sade můj bližní". Spíše než perverze (která není opakem morálky) ani praxe krutosti (co se později, ne příliš oprávněně, prosadilo pod označením sadismus), nejsou tak zajímavé jako začlenění Sadova myšlení do filosofického proudu Francouzské revoluce. K tomu ne příš výzmamná, ale zajímavá pasáž z Klossowského (překlad Josef Fulka): "Špatné svědomí zhýralého libertina představuje v rámci Sadova díla přechodné duševní rozpoložení mezi stavem Sociálního člověk a ateistickým vědomím Filosofa přírody.. Jeho chování vykazuje současně negativní prvky, které se ... bude okoušet odstranit a pozitivní prvky, které umožní tento mezistav překonata dospět k ateistické a asociální filosofii Přírody a morálce ustavičného návratu." Tento "pohyb" mi v lecčem připomíná přesun od La Mettrieho k Nietzschemu. (05.02.2020)

Dost zajímavý film, ukazující střet Marata a Sadeho, který vlastně i mapuje stav francouzské společnosti v období Velké francouzské revoluce. Nabízí i pár zajímavých myšlenek, ovšem nejvíc mě na filmu fascinovala zvolená forma a kamera, která měla každý záběr perfektně promyšlený a já si díky tom každého patřičně užíval. Slušné jsou i herecké výkony. I tak mi ale dvě hodiny připadaly moc a celkově to na víc jak 3* nevidím, byť bych to označil za docela povedený film. Akorát vůbec nechápu, kde se tu vzali žánry horor/mysteriózní/thriller. Film totiž není ani jedno a ani k jednomu se nepřibližuje - obzvlášť k mysterióznímu ne. Kvůli těm žánrům mě ten film nalákal, ale i když tu vůbec nejsou, i tak jsem Marat - Sade rád viděl. Hlavně se mi ukázalo - znova - že Peter Brook má pro filmařinu opravdu cit, možná bych si mohl sehnat další jeho filmy. 3* (02.06.2020)

Na živo se muselo jednat o velkolepý zážitek... (13.12.2007)

"La liberte, Marat...La liberte..." Které mříže jsou pevnější? Ty v oknech blázince, které těm venku dávají pocit, že hranice šílenství je pevně daná? A nebo ty, které si každý nosí ve své hlavě a které jsou příčinou tolika šílených věcí, které během života provedeme,? Dovedeme si představit ty nejkrásnější světy, pozemské ráje, ve kterých by byl život slastí, ale nakonec cestu k těmto královstvím vždy dláždíme utrpením. Vítězným krokem kráčíme rašeliništěm rozdrzcených kostí našich nepřátel, se kterými ještě nedávno jsme uzavírali nesmrtelná spojenectví. "La mort, Marat..La mort..." (12.12.2012)

"What´s the point of revolution without general copulation? - K čemu je dobrá revoluce bez všeobecné kopulace?" Toť hlavní otázka, toť oč tu běží, odpovědi však dosáhneme stěží. // Dvě protikladnější osoby už proti sobě snad ani postavit nelze. Nejsou to osoby ledajaké, ale staly sesymboly, archetypy. Marat to je archetyp kolektivismu, obecné vůle, vůdcovství, řádu. Sade individialismu, vůle člověka, svobody, svévole. Marat a Sade toť oheň a voda. SPOILEROIDNÍ HLÁŠKY Z FILMU, KTERÉ SE MI PODAŘILO ZACHYTIT: Jsme normální a chceme svobodu. Svobodu! Svobodu! // Kde jsou naši nepřátelé? Všude, kam se podíváš. (Marat byl trochu paranoidní...) // To já jsem revoluce! (...a hraje si na spasitele.) // Charlotta se jen usmívá a 40 sou mu dá. (Jako by vražda něco řešila.) // Do gatí se nepodělej. Jen jednu cestu jdu. // Však Charlotta mlčí. Ani hlavou neotočí. (Někdy je třeba zvěrstva ignorovat, pokud se z nich nechceme zbláznit.) // Já chci stanout před ním a vidět ho! Chci vidět jak se celý bude třást a pot mu bude stékat po čele. Chci mu vrazit dýku mezi žebra, kterou mám ukrytou mezi ňadrama. // Ještě ne Cordayová. Ještě musíš přijít třikrát! (Někdo tu neumí svou roli!) // Co je pár vypleněných chrámů proti vypleněným životům? (Co je pár zabitejch aristokatů proti blahu lidu?) // Smrt je prostě součást procesu tvoření. // Člověk je ničitel. Ale, když zabijí bez citů je stroj. // Nejsem nestranný pozorovatel. Učastním se dění. (Moc člověka často změní.) // Abychom poznali dobro od zla, musíme znát sami sebe. // Jediná pravda je naše stále se proměňující zkušenost. // Člověk je šílené zvíře! (MAD ANIMAL) // Vynalezli jsme revoluci, ale nevěděli jsme jak se dělá. // Každý si chce ponechat něco z minulosti. // Darmošlap z Korsiky. Promiňte myslel jsem ze Sardinie. (Kde se narodil Napoleon?!) // Věřím pouze v sebe sama. x Já věřím revoluci! // Myslí jenom na jebání, přitom nejvíc jebají na nás. // Revoluce nás využívá pro špinavou práci. // Žádáme otevřít sýpky a nakrmit chudé. Žádáme... Žádáme... .... // Žádná strana nezvítězí. Na obou stranách jsou jen lidi podělaný strachy. // ... a teď vidím Marate, kam ta tvoje revoluce vede! K potlačení individuality... // Až umřu, chci, aby stopy po mě byli vymazány. // Chcem práva svá. Chcem si je sami vzít. Jen revoluce nám je dá! // Nemyslete, že je můžete porazit bez použití síly. // To je tvůj svět. Tvoje vana. // Revoluce vždy zavrhne nerozhodné a oportunisty. // Čekají na šanci udeřit! // Tvé myšlenky pohltil stín moci? (nebo noci?) // Běda tomu, kdo je odlišný! // Toužil jsi po osvícení, proto jsi zkoumal světlo. // Marate, my jsme chudí a nechceme chudí být. Nenechávej nás čekat dál! // My nevraždíme. Zabíjíme v sebeobraně. // Boháčům kudlu do zad vraz a kořist rozděl mezi nás. (13.09.2006)

Neviem, či podobné "divadelné" príbehy sa mali vôbec dostať na svetlo sveta, aspoň teda nie na filmové plátno. Viem si predstaviť, byť to točené o 10 rokov, bez sexuálnych orgií by sa to asi nezaobišlo. Klady sa dajú nájsť hlavne v hereckom prevedení, ale musím strhnúť hviezdy za početné spievané sekvencie, ktoré mi vadili a tiež za opakujúci sa vreskot postáv, ktorý ma na celom iritoval úplne najviac. (09.02.2017)