poster

Odpolední osidla

  • anglický

    Meshes of the Afternoon

Krátkometrážní / Fantasy / Experimentální

USA, 1943, 14 min

Scénář:

Maya Deren
  • Karlos80
    *****

    Krásná kamera, krásný střih a jedno z nejlepších avantgardních-nekomerčních děl vůbec.Režisérka Maya Derenová je vůbec jednou z hlavních předchůdkyní takzvaného no-budget-filmu.Tento ve skutečnosti asi patnáctiminutový debutový snímek je jakousi směsicí a perfektní kombinací reality a imaginárních vizí.Žena sama režisérka vejde do opuštěného domu, a pozoruje zde nejrůznější obyčejné předměty.Příklad:gramofon ještě běží, sluchátko leží vyvěšené vedle telefonu.Zatímco žena čeká na obyvatele domu upadne do hlubokého spánku.Později vstoupí do domu muž a totéž dějové pásmo se nyní opakuje v několika různých variacích, přičemž předměty a ženiny sny nabývají hrůzné fantaskní dimenze a vzdalují se stále více reálné skutečnosti.Objeví se zde kupříkladu jakási podivná žena v černém oděvu, která však má místo obličeje zrcadlo!Jindy zase vidí mladá žena vstupovat do domu sebe samu.No totál fantasmagorie.Snímek vrcholí skutečnou sebevraždou ženy-realita na začátku a na konci příběhu se prolíná právě s těmi fiktivními a imaginárními prvky.Jedním slovem perfektní úlet za 5* rozhodně a to sice z jisté originality.(29.8.2006)

  • Hwaelos
    *****

    "Odpolední osidla" za mnohé vděčí francouzské avantgardě, ale jdou formálně i tematicky dál než např. Andaluský pes. Maya Deren konstruuje vyprávění, které nabízí množství výkladů psychoanalytických nebo prostě metaforických. Neuvěřitelná kameramanská škola. V některých místech dokáže práce kameramana skrýt naprosto přirozeně střih. V jiných naopak střih chybí a dochází k paradoxu, kdy kontinuální záběr vlastně narušuje kontinuitu vnímání. Kdyby v takovém místě střih byl, vnímali bychom děj a prostor mnohem lineárněji. Jedná se zejména o záběry, v nichž se kamera pohybuje a zároveň odklání od vertikály. V těchto záběrech je posilován dojem - naznačený i dějově - že struktura domu je fraktálovitě zavinuta sama do sebe. Jak říkám: Neuvěřitelné.(25.1.2010)

  • Suki
    *****

    Podla mňa prelomový film . Maya Deren a Alexander Hammid vytvorili niečo z čoho celé generácie filmových tvorcov čerpajú až dodnes. Perfektná kamera a strih. V 14 minútach polozili základy moderného filmu- plynulému prechodu medzi snom a realitou. Aj napr. taký D. Lynch sa nechal od nich inšpirovať (scéna s kľúčom v Mulholland drive a iné).(16.6.2007)

  • honajz
    ***

    Že bych z toho byl nějak dvakrát odvázaný, to ne. Nechápu, jak ve 40. letech někdo mohl točit ještě němé filmy, ale dejme tomu. Téma opakování, možností, variant, zmítání vnitřními pocity, sebevražednými myšlenkami, depresivní sny, no prosím, prosím, každému dle jeho libosti. Ale přece jen mi to zavání až příliš určitým egoismem, kde sice některé záběry jsou zajímavé (vše v uličce), ale dění v domě fakt nic moc.(2.8.2014)

  • Ghoulman
    *****

    Odpolední osidla jsou přímo rájem pro lidi, kteří si potrpí na symboliku a rádi se nimrají v tom, co by který záběr tak asi mohl znamenat. Zvláště z hlediska psychoanalytického může skýtat film velmi zajímavý materiál k prozkoumání. Ačkoliv mám jen obecné povědomí o psychoanalýze, především z četby Junga a Freuda, přesto se pokusím nastínit pár interpretací jednotlivých obrazů. Na počátku snímku vidí žena muže, odcházejícího z domu a sama jde (s květinou v ruce) po schodech otevřít dveře. Když chce otevřít, klíč jí vypadává z ruky a kutálí se po schodech – dům můžeme brát jako symboliku ženské psyché, do níž se chvíli trvá dostat (někteří skeptikové by dokonce řekli, že něco takového jako poznání ženy je zhola nemožné – veskrze s tímto názorem souhlasím). Každopádně člověku vždy trvá, než najde klíč k uvědomění si toho, jaký ve skutečnosti je – většinou to trvá celý život, než dokážeme vnímat sebe sama skutečně bez iluzí. Proto také, ač hlavní hrdinka klíč nachází a vchází do domu, její cesta za sebepoznáním teprve začíná. Přízemí domu je možno brát jako vědomí, cesta po schodech je poté stoupáním do podvědomí, k vyšším sférám našeho já, k jakémusi podhoubí našich vědomých rozhodnutí. Tomuto podvědomí často vdechují život sny (odtud taková posedlost Freuda snovými obrazy, v nichž viděl možné klíče k řešení některých neuróz). Hrdinka v první patře usíná a věci z vědomého světa získávají další vrstvy. Realita se ohýbá a posunuje materiální svět ještě více do světa alegorií a archetypálních vjemů – vzdálenosti se mění a matou, identity se zmnožují – hrdinka se stále snaží poznat sebe sama (viz pronásledování postavy se zrcadlem místo obličeje), ale vůbec se jí to nedaří. Zprvu nalezená květina může být symbolem ženské dospělosti, rozkvětem dívčího těla – tato vyzrálost je ohrožena (kým jiným než) mužem. Stále se objevující nůž může být symbolem hrubé mužské síly a telefon je naopak potlačené volání sexuálních tužeb hrdinky, která právě dosáhla dospělosti. Sex je nicméně veskrze nebezpečná věc, spíše zastiňující naše vnímání, než cokoliv projasňující - stejně jako idealizace potencionálního sexuálního partnera, ke které v Odpoledních osidlech dochází. Tvůrkyně tím vlastně chce říct, že nesmíme hledání vlastní identity nahradit pouhým projektováním si symbolu štěstí do našeho partnera. Tohle všechno samozřejmě zavání nejen psychoanalýzou, ale také feminismem – což není zas tak moc překvapivé, vzhledem k životu a tvorbě autorky, která skutečně inklinovala k tomuto ideologickému směru (a to dávno předtím, než začal být feminismus natolik cool, až se k němu dostalo takové množství hloupých lidí, až začal zbytku přemýšlivého světa lézt na nervy).(17.4.2018)