Lekce mrtvého jazyka

Pomalý (nikoliv však nudný), poetický film obsahuje trochu filosofie a něčeho k zasmání, ale jinak je spíš takový smutný, melancholický s náběhem na nostalgii. Hlavní hrdina (a některé postavy kolem něho) si uvědomuje, že mu zbývá málo času. Svůj úděl však přijímá a vyrovnává se s ním po svém. S tím souvisí i jeho profil; v současnosti možná částečně přísný, ale jinak spravedlivý a v podstatě nekonfliktní člověk, v minulosti nemilosrdný voják. A všechna ta mlha, nafialovělé vzpomínky a krásná hudba (navíc navozující i romantickou linku) dohromady tvoří skoro magickou atmosféru. Konec byl možná trochu natažený, ale chápu potřebu tvůrců film nechat doznít a zároveň zdůraznit lásku průvodčí. Za mě silné 4*. (04.08.2014)

"Konec umírání, konec zabíjení", je konec války a poručík Kiekeritz umírá na TBC. Je to proto, že neporozumněl první lekci mrtvého jazyka? Toho temného, mystického, který mluví přímo a jen k nám? Jakým jazykem k němu mluvilo prostředí, do ktrerého byl v posledních dnech války umístěn. Jakým obrazy a jiné artefakty, které jako estét miloval, a jakým zbraň, které se chtělo střílet? Možná tím jazykem byla "haličtina", jazyk země, která byla rozebrána a zemřela zároveň s ním. Poručík Kiekeritz posílal domů umělecké předměty, můj děda, voják Jan Houf, si odsud přivezl stříbrné kapesní hodinky, které jsou po (letošním) úmrtí mé matky v mém vlastnictví. Nemluví však ke mně žádným jazykem, živým ani mrtvým. Filmový jazyk příběhu Andrzeje Kuśniewicze však sotva může dopadnout lépe. (06.12.2019)

Viem o com to bolo - sak to pise oficialny distributor a viem ze som od toho nemohol odtrhnut oci. lebo mi to v niektorych pasazch pripominalo Tarkovskeho nostalgicke sceny  : 95 % (20.02.2022)