Dobrodruh

Jordan, rvačky, nakládačky, lehké holky. Scénář šitý na míru boxerovi z Neuilly-sur-Seine, k tomu Morriconeho hudba. Ano je to možná hodně machovské, holkám se rychle podlamují kolena. Ale. Sakra komu jinýmu by už děvky měly dávat zadara než Jean Paul Belmondovi?! (Ta stoprocentní vysokohorská přirážka českých šlapek pro Kaldu to je zas druhý extrém že…). Produkce: Cerito Films, Les Films Ariane (19.05.2017)

za předpokladu, že by celý snímek stál jen na výkonu Belmonda a hudebním podklanu mistra Morriconeho, nebylo by o pětihvězdičkovém hodnocení pochyb. Jenomže je tu jedno velké ale a tím je příběh, který našemu nezničitelnému komisaři neustále podráží nohy. Stopáž o bezmála stovce minut si už žádá poměrně ucelený a hutný děj, kdy všechno odsejpá tak, jak má, a divák se ani na chvilku neztrácí v příběhu, natož aby si říkal, že tam nějaký ten "subquest" pana komisaře je navíc. A tady jich na můj vkus navíc bylo až až. Budiž, slečna prostitutka byla nádherná a "kulturní" vložka s vyřizováním si účtů s bratry, co jí zohyzdili záda, dala naplno vyniknout nesmrtelnosti Belmondova charakteru, ale ostatního odbočování od hlavní dějové linie byl opravdu přehršel. Co mi především nesedělo bylo plynutí času v celém snímku - možná to je jen můj problém, ale měl jsem tak nějak problémy pochytit, jak moc utekl čas mezi jednotlivými událostmi ve filmu - v jednom okamžiku se hlavní charakter seznamuje se sympatickou lehkou dívčinou, o okamžik později mu umírá kamarád a hned v dalším dějství slečna prostitutka, patrně již delší dobu zabydlená v životě komisaře, komentuje, že se po smrti přítele změnil a že takový nebýval. Holt s mistrem Belmondem všem asi utíká čas rychleji. Co se týče akce, je to stará, dobře odvedená práce, chvilkama jsem si vzpomněl na Profesionála, pro mě Belmondův nejlepší film. Za zmínku stojí solidně udělaná automobilová honička, jen si nejsem jistý, co by se po výstřelu do pancéřovaného auta stalo při střelecké vzdálenosti půl metru - minimálně bych polemizoval o možnosti odrazu kulky zpět na střelce... K hudebnímu motivu, na který jsem tu četl komentáře mnoha dalších uživatelů - rozhodně se mi nezdálo, že by jednoduchý (a typicky Morriconovský) motiv měl tendenci "vyhrát se" natolik, že by mě snad omrzel. Právě naopak, přišlo mi, že v okamžiku, kdy znovu v nějaké variaci zazněl, děj gradoval (což je u filmu, kde se vlastně celou dobu krom neustálých Belmondových honiček a ran pěstí nic moc podstatného nestalo, pozoruhodné) a JP byl zas o trochu naštvanější a odhodlanější dotáhnout své úmysly do zdárného a jemu vyhovujícího konce. Suma sumárum - o dva roky starší Profesionál to není, úplná slátanina taky ne - je to přeci Belmondo, a proto dávám slabší čtyři. Škoda toho zmateného a na moc "bokovek" rozbitého příběhu. (13.04.2010)

Klasické dílo dobrodružného žánru nese ve scénáři prvky až příliš lehké, jež jsou zživotněny vynikajícím Belmondem a doprovozeny skvělou Morriconeho hudbou a adekvátní výpravou. Scénář navíc obsahuje dobové aktuální prvky včetně korupce a prorůstání organizovaného zločinu do společnosti. Kéž by lehkost lehkého žánru byla vždycky taková jako v tomto případě! (06.01.2023)

Jean-Paul Belmondo opět v roli férového drsňáka, Henry Silva opět v roli padoucha, Jacques Deray opět dokazuje že kriminálky mu jdou, Ennio Morriconne opět složil jednoduchou podmanivou melodii...atd atd. Prostě opět další drsná kriminálka stojící na Belmondovi. I tak to ale stačí na 75%. (13.11.2006)

Jak lze brát vážně kriminálku, jejíž hlavní hrdina disponuje bezmála supermanovskými schopnostmi? Ze všech potyček vyvázne bez škrábnutí, všechny padouchy dožene levou zadní, na ulici okouzlí svou muskulaturou každou děvu lehčích mravů a ani přeložení do policejního oddělení zabývajícího se výhradně pasáky, feťáky a různými perverzáky nezbrzdí jeho štvavý hon za zákeřným narkobaronem. Dobrodruh by se chtěl podobat Francouzské spojce (obzvlášť jejímu druhému – narkomanskému – dílu), ale když se po jejím vzoru snaží působit realisticky, je spíše trapně bezzubý. Kromě „zaručeně“ nechutných, tím pádem směšných scén typu „návštěva gay klubu plného úchyláků v latexu“ (stojí za porovnání s podobnou scénou ve Zvráceném Gaspara Noého), podráží filmu nohy zmatený scénář. Zmatený stejně jako Belmondova postava, která si nejdřív vyřídí několik – s hlavním dějem nesouvisejících – bokovek, aby potom náhle a bez přílišných okolků splnila hlavní cíl svého pachtění. Skutečně jsme na to museli čekat sto minut? Nepříliš nápaditá je bohužel rovněž hudba Ennia Morriconeho, opakujícího stále stejný, brzy iritující motiv. 50% (22.11.2006)