Zigeunerweisen

První část Suzukiho mysteriózní trilogie, dlužno podotknout, že zcela volné (kromě podobných narativních a vizuálních prvků je pojítkem snad jen téma vztahů v nejširším slova smyslu a herecká účast Yoshia Harady), přesto však až překvapivě soudržné. Lyrická úvaha postupně přerůstá do nápaditého a chytrého pohrávání si s kaidanem. Jak je pro SS (problematické iniciály;) zvykem, dočkáme se jedinečného vizuálního pojetí (na tomto poli vyniká celá trilogie, a to dokonce i v kontextu vlastní tvorby) a množství bočních linií a motivů, mezi nimiž vyniká např. milostný trojúhelník slepých žebráků, jenž je dokonalou uměleckou zkratkou, která by dokonale fungovala i sama o sobě. Lahůdka s poněkud nejednoznačným poselstvím, naplno se zde projevuje kontrast mezi bohémským přístupem režiséra a jeho schopností vysoce sofistikovaného vyjádření. Pro příznivce experimentálního filmu téměř povinnost. (14.12.2010)

S tímhle filmem jsem si moc nesedl, ale je to hlavně tím, že z něj vypadlo něco absolutně jiného, než jsem čekal. Mysteriózní to skoro nebylo, jen ke konci, hororové zrovna tak a surrealistické... no, jakž takž, ale surrealismus si představuji surrealističtější, asi jako v nejlepších segmentech Jume džúja. Určitě jsem se ale dočkal spousty vztahových a zvláštně romantických scén, pospojovaných dohromady do určitého (ne)děje a okořeněných o pár bizarních nápadů, jako třeba Nakasagovu posedlost lidskou kostrou. Hlavně u toho jsem neustále čekal, že to bude mít hlubší nebo větší význam, ale toho jsem se nedočkal a jediný, který mě za celou dobu napadl, nedával smysl. A když se tam profesor rozhodne zbavit se masa a kůže, aby byl jen kostrou, čekal jsem, že se to fakt stane, protože ve snu by to šlo (a že to sen vlastně měl být), ale ne, ani to se tam nestalo. Zbyl jen neukočírovaný zmatek, možná schválně a možná taky ne, ale hlavní je, že mi docela rychle sebral všechny důvody, proč se o něj vůbec zajímat. Ne, sice tu budu v záplavě nadšených komentářů první, komu to nesedlo, ale prostě to tak je a nebudu si hrát na to, že ne. 2* (20.08.2023)

Suzukiho krásná hra s divákem, která spíše než film připomíná sen, přesněji poklidnou, o to více však děsivou noční můru. Celý snímek se skládá z náznaků, nedořečených příběhů vyprávěných z pozice nedůvěryhodného vypravěče, neustálého znejisťování diváka (a postav), zda se jedná o skutečnost či sen, případně čí sen, ostatně si ani nejsem jistý, kdo z obou mužských hrdinů byl hlavní postavou a zda jiné dvě postavy, hrané jednou herečkou, byly skutečně postavy dvě či pouze jedna. Ono vždy, když už jsem měl pocit, že jsem film lépe uchopil a dokážu říct, kdo je kdo, o co se tam přesně jedná a proč se konkrétní události dějou, přišel moment, pouhý náznak či krátký dialog, a já zjistil, že se mi celá pracně vykoumaná konstrukce zhroutila jako domeček z karet. Z celého filmu mi zůstaly tak pouhé otazníky, žádné vykřičníky, tudíž pro lepší procítění a bližší prozkoumání budu muset přikročit k další projekci. Už se na to těším. (06.02.2014)

Ve skladbě Zigeunerweisen Op.20 od Pabla de Sarasate, na nahrávce z roku 1904, jsou na dvě vteřiny slyšet nějaká slova. To je skutečnost. Ta slova jsou vstupní branou do mystického propletence. (Podobně jako "I obešel já polí pět", z Ladislav Klíma "Jak bude po smrti", kde slova právě svou srozumitelnosti, avšak pouze slova, slabiky, písmena, nikoli to, jak byla vyslovena, navozují podobné klima-klíma. Plastici se sice pokusili tato slova rekonstruovat, ovšem pouze při umenšení jejich účinku, protože to jsou již slova nahlas vyslovená). Proti tomu Seidžun Suzuki staví trojčlenou kapelu slepců (jejich chůzi musel odkoukat od Pietera Brueghela, viz "Podobenství o slepcích"), jejichž hrubé až obscénní písně i chování, nás neustále vracejí do reality. Takže Suzukiho film chápu ve smyslu "postmortálií" (nadřazený symbol "kostí") nebo ho nechápu vůbec. (03.03.2019)

Suzukiho film nepôsobí Japonsky. Iste má tu japonské kulisy a ošatenie ale vo svojej silnej mystifikácií je veľmi priestorovo nezaraditeľný. Je to plynutie a úvaha nad akýmsi bizarným vzťahom v ktorom sa prehrávajú motívy neopätovaných citov, neustálej cesty za niečím, čo je nedosiahnuteľné a čo vnáša hnilobu a rozklad do čohokoľvek pekného. Veci s chybami tu majú hodnotu. Hnilé veci v rozklade tu majú zvláštnu chuť. A do toho sa miesi smrť a nejaká tá vízia a niečo čo sa systematicky a nepríjemne dostáva pod kožu. Je to moje prvé stretnutie so Suzukim. A hoci je to film značne roztiahnutý, nenudí a vo svojom pohrávaní s metaforami a náznakmi zanecháva silný dojem. Jeden z tých filmov, ktorý bude v hlave dozrievať. Ak mu na to necháme priestor. (08.10.2019)