Brána pekel

Zaujímavo spracovaný príbeh o nenaplnej láske a jej násilnom vynucovaní, ktoré nezvykne končiť happyendom. Vraj sa jedná o prvý japonský farebný film - to treba oceniť, že farba mu veľmi svedčí a tvorcovia sa pekne pohrali s kostýmami, ktoré sú ukážkové. Popri príbehu jedna z dvoch vecí, kvôli ktorým sa film oplatí vidieť. Kedže ide skôr o drámu ako o akčný film, súbojov nie je veľa. Tie sú však rovnako ako film kvalitne spracované, je rok 53, takže štandartne bez krvi. Nemôžem jednu poznámku pomimo - a to, že hlavná protagionistka (Mačiko Kjó), ktorá tak pobláznila srdce horkokrvného samuraja, je riadna šereda. (31.10.2014)

V dobách, kdy před mýma očima na plátně poprvé vybuchovaly a přelévaly se barvy pozdního Kurosawy, jsem neměl o Kinugasově "Bráně pekel" ponětí. Když jsem se s ní mnohem později seznámil, nemohl jsem se těch barviček - tu v orientálně ukázněném sledu, tam nespoutaně rozevlátých - nabažit, takže jsem hned nedocenil, co je pod nimi. Film začíná jako výpravná freska z japonských dějin, záhy se však změní v sevřenou komorní baladu o střetu srdce a řádu. Tvůrci přitom "romantický" motiv nahlížejí z druhé strany, než z níž k nám promlouvala milovaná četba, mnohou praktickou životní lekci nepočítaje. Coby průměrný, to jest pošetile sebestředný, romantismem nakažený a nic než vlastním rozumem zcenzurované obrazy skutečnosti nechápající Středoevropan mám blíž k rocku než k Dufayovi, k Picassovi než k Rubljovovi, k Janu Hančovi než k Janu z Husi... Přesto ve mně s věkem sílí přesvědčení, že ti, kdo se svého času v Evropě jako vlajkou oháněli nejdřív vlastním rozumem a posléze vlastním vzedmutým citem, nám potomkům moc dobrou službu neprokázali. Boha jsme nejdřív připodobnili sobě samým, pak vygumovali - a nakonec nahradili Velkým bratrem. Poslední dobou je nám osiřelým zase smutno ; ještě že máme peníze, mobily a jorkšíry ! (16.05.2015)

V stredovekom Japonsku, počas povstania Heiji, sa udiali naprosto zásadné udalosti, ktoré toto dianie následne nasmerovalo a posunulo do oveľa 「romantickejšej roviny」, nakoľko čas nekonečných bojov, aspoň načas konečne utíchol, a tak sa tým pádom ponúka, a zároveň snáď i priamo vyniká, tento, vskutku, pomerne dosť štylizovaný príbeh o akejsi『zakázanej láske』, a to konkrétne medzi nižšie postaveným samurajom Endōm Moritom a nadpozemsky pôsobiacou, urodzenou, a ešte k tomu i zdôrazňujem, že aj vydatou dámou s hypnotizujúcim pohľadom a mačacou chôdzou, menom Kesa, a podotýkam, že niekde uprostred, sa rovnako nachádzal i jej muž, knieža Wataru Watanabe. • Japonský režisér,  Teinosuke Kinugasa, nakrútil nielen výrazný, dobový film s pestrofarebnými kostýmami na technológiu Eastmancolor, vďaka čomu vari automaticky vynikala rôzna paleta najrôznejších farieb, ktoré nielenže sprevádzali šatník týchto postáv, ale zároveň sa podstatne oživilo i samotné prostredie, ktoré až tak zase nevyužilo svoj typický potenciál. • Síce sa považujem za prívrženca čiernobieleho formátu, no tento - oficiálne 1. japonský farebný snímok, súčasne uvedený na trh i mimo Japonska, spĺňal všetky potrebne atribúty, aby ma poriadne oslovil, i keď zrejme vôbec nedisponuje touto, mojou, mimoriadne obľúbenou vlastnosťou, bez ktorej sa mimochodom, miestami, celkom zaobídem. • Som si stopercentne istý v tom, že by sa príliš do tohto príbehu ani extra nehodilo, keďže, ako som už spomínal o čosi vyššie, nebolo to režisérovym hlavným zámerom, ktorého celková predstava o tomto filmovom dielku, bola predovšetkým nastavená v tom zmysle, aby v nej dominovalo stvárnenie charakternej japonskej herečky - Mačiko Kjóovej, ktorú kostýmový výtvarník, Mitsuzô Wada, vyobliekal do špecifických odevov, čo je neuveriteľnou pasiou pre divákove zmysly, áno, súčasne i hudba bola neodeliteľnou zložkou tohto kinematografického počinu z roku 1953 (to už bude mať čochvíľa rovných 70 rôčkov? Parádička, to sa mi strašne páči!), ktorý sa tiež vzájomne dopÍňal i s pozoruhodnou kompozíciou obrazu v podobe Kôheia Sugiyamu. • V podstate by sa dalo povedať, že celému obsadeniu padli, ako uliate, (ú)plne (u)šité na mieru, vrátane dvoch 「najväčších rivalov」. Skrátka, šijacé stroje, makali na plné obrátky, čo som tentoraz dokázal dokonale oceniť, asi toľko k veci. • Čo sa teda ešte týkalo i samotnej výpravy, tak možno na minimálnom priestore, sa občas dejú veľké zázraky, proste, máte pred sebou jednu, dve miestnosti, a do toho vzápätí umiestnite potrebných hercov, čiže sa vytvára akýsi, divadelnejší charakter, ktorý je ďalšou z možných charakteristík, ktorej sa bezprostredne dotýkal tento film. • Nateraz už bolo dosť všelijakých rečí, choďte si to radšej pozrieť, a sami potom na vlastné oči uvidíte... , ako táto protagonistka famózne hrá na koto... (25.02.2023)

Dějově jde o velmi jednoduchou záležitost - po přečtení zdejšího obsahu zná člověk celý děj od začátku do konce a může se kochat pouze lyrikou snímku. Ten zručně balancuje na hraně teatrálního a civilního pojetí, což je i ideální poloha obou hlavních protagonistů (Hasegawa a Kyo), jimž poměrně slušně sekundují např. Isao Yamagata, Saburo Date ad. Z nějakého důvodu mi imponuje typ barevnosti obrazu, typický pro tu dobu (výrazná sytost barev, zajímavý kontrast mezi nimi apod.), viz např. Mizoguchiho jediná dvě barevná díla. Klasický kousek, který rozhodně stojí za pozornost zainteresovaným, ale jako vstupní bránu do světa japonského filmu bych jej rozhodně nedoporučil. (11.03.2010)

Nejsem velkým příznivcem samurajských filmů, takže tento snímek mi byl spíše historickou ukázkou a raritou (už jen to, že jde o první japonský barevný film a také o první japonský film, který byl promítán v USA). Musím se přiznat, že ty výrazné barvy mi příliš neseděly, ale své kouzlo mají. Tím si ale nejsem jitý u dost afektovaného herectví všech představitelů, kteří si asi se svými rolemi mohli poradit lépe vzhledem k tomu, že příběh není nějak náročný a složitý. Ale pochválit musím kostýmy a velmi pěknou kameru, což je ale na výborný film asi málo. (15.04.2011)