Amerikánka

Surrealistický artfilm, který by byl možná originální před 70 lety a zajímavě retro před 30 lety, ale dnes je především nudný a nemá k ničemu co říct. Je chvályhodné, pokud tento film pomůže zlepšit podmínky v dětských domovech, ale bez hromady doprovodných informací není ani zřejmé, že má mít nějaký takový účel. Z toho, co se děje na plátně, nevyplývá nic víc než "Podívejte, co se honí v mé šílené hlavě, zajímá vás to?" Mě osobně ne. (26.09.2024)

Magicky snový film, který zasáhne o to víc, že je podle skutečného životního příběhu. Ema nemá dobrý start do života. Přesto neuhne ani o píď, jde si za svým cílem a překonává ponížení i bolest. Klára Kitto podala skvělý herecký výkon, také Lucie Žáčkova v roli matky je až mrazivě autentická. Jen práce maskérů při zestaření ředitelky dětského domova se mi nelíbila, na Kláře Melíškové ten vrásčitý obličej visel jako špatně nasazený pytel. Zaujaly mě běhající děti s baterkami a jejich hra stínů, to bylo přímo pohádkové. Výborně zvolená hudba ve vhodnou chvíli dojímá, povznáší i znepokojuje. Amerikánka byl pro mě velmi silný zážitek. (29.09.2024)

"Jsem skála! Jsem útes! Jsem síla, kterou nedokážete zlomit," deklamuje hrdinka (excelentního) nového českého filmu AMERIKÁNKA, který se nepodobá zřejmě ničemu, co v české kinematografii za poslední dekády vzniklo. Nepřekvapilo by mě nicméně, kdyby hrdinčinými ústy v těchto okamžicích promlouval samotný Viktor Tauš, kreativní energií sršící producent a režisér, pro nějž jde o vyvrcholení čtvrt století rozvíjeného uměleckého projektu. Jak přitom vysvětluji zde, ten v sobě podle mě suverénně propojuje hned tři důležité linie Taušovy umělecké kariéry, rozvíjené napříč filmovou, televizní i divadelní prací – a promítající se i do jeho čistě producentských počinů. (26.09.2024)

„Na vlnách života parník už houká, osudu do tváře dívenka kouká.“ Štětec a paleta Wese Andersona, dětské oči malíře Libora Vojkůvky, zoufalství a bezmoc Mariky z Requiem pro panenku, útěky Baby Doll z nesnesitelně hnusné reality do světa fantazie, kouzelná hra kamery se světly a stíny, obrovská dávka imaginace a veliké žhnoucí srdce. To vše má z řetězu urvaný filmový mág Tauš. Jeho nádherné, barvami a hudbou vymalované obrazy se začaly přesýpat v kaleidoskopu mých vlastních vzpomínek, zatímco ušatá okatá treperenda mi pomáhala z prachem pokryté truhly zapomnění lovit střípky mého dětství. Vůni vlasů mé mámy, česnek na topinkách u babičky, šustění stránek dobrodružných knížek, čtených sourozencům při baterce pod peřinou, heřmánkovou vůni lásky, ale i kyselý pot otce alkoholika, mé úzkosti a strach z nicoty po smrti, i kovově ostrou chuť na jazyku a sevřené hrdlo při bezmoci vůči zlu. Amerikánka je až bolestně krásný film o (bez)naději a špatné startovní čáře do života, narýsované osudem uprostřed skládky odpadků, a bohužel i o smutném a srdcervoucím předávání štafety bolesti z generace na generaci. Žádná Amerika totiž neexistuje. Před zodpovědností a sám před sebou člověk nikam neuteče ani neodpluje. Film, který povznáší i ubíjí zároveň. Pokud jste však i vy kdysi byli dětmi, určitě si vyrazte na Amerikánku, zatancovat si s opuštěnými bludičkami a světýlky jejich erárních baterek. Ne rozumem, srdcem se dívejte... (26.09.2024)

Cele znění textu zde: RECENZE: Jsem síla, jsem útes! Jak Amerikánka z děcáku zvítězila - Deník.cz  Místa, k nimž vedou jen koleje, jako by svět vlastně nezajímala. Náznak myšlenky, skrze níž režisér a producent Viktor Tauš ve zkratce popisuje jedno z témat své Amerikánky, kterou po neuvěřitelných pětadvaceti letech představuje jako celovečerní film. Jako tvůrce Amerikánce věrně sloužil, a její filmová verze podle toho také vypadá. Je to snímek osobitý a nepodlézavý, nabitý energií, zvláštně komplexní, pohromadě držící více skrze emocionální sféru a metodu volné asociace nežli pevnou lineární strukturu. Sám Tauš k filmu podotýká, že „tlačí diváky k tomu, aby vypnuli levou hemisféru.“ S odvahou zvolil silně stylizovaný tvar, jehož pojetí nepodléhá zákonům racionálna, ale zároveň se nevzdaluje realistickým konvencím, s nimiž jako (původně) dokumentarista pracuje. Amerikánka je vystavěna přes různá časoprostorová patra, specificky kontrastující odlišnými schématy barev, mající za cíl znázorňovat proměnlivá vnitřní rozpoložení hlavní hrdinky, stejně jako vést diváckou pozornost. Za omračující estetikou díla, která už prvními záběry trkne do očí, stojí kameraman Martin Douba a vedoucí výpravy Jan Kadlec. Výtvarný koncept fikčního světa v jejich režii podléhá přesnému východisku, jak Amerikánku udržet na jedné straně v její odlišnosti, na straně druhé v její celistvosti. Doubova kamera je silně přítomna jako organický prvek, vedle těla a duše přebírá úlohu jakési třetí části ústřední postavy. 14 mm objektiv, jímž byl nasnímám celý snímek, zase deformuje prostor a společně s tím otevírá rozmanitou škálu přístupů k realističnosti. Amerikánku ztvárňují celkem tři herečky: v dospělosti, z níž se přenášíme do dívčiny mysli „zpátky v čase,“ je to vyzrálá Pavla Beretová, v období mladické rebelie Julie Šoucová, v dětství pak Klára Kitto, jejíž výraz Amerikánce sedí snad vůbec nejúderněji. Právě problematice dětských domovů se Amerikánka pod povrchem své stylizace s pozorností sobě vlastní věnuje. Nevznikl navíc jen heslovitý plakát, nýbrž vynikající audiovizuální obsah, nejen v tuzemsku těžko hledající srovnání. Je ohromná škoda, že ČFTA vyslala do boje o Oscara namísto Amerikánky mnohem tendenčnější a senzacechtivější Vlny. Šance Amerikánky by byly o poznání větší už pro její stylistickou i tematickou otevřenost. Co se dá dělat... Cílovou páskou kin Amerikánka proběhne již 26. září, tak jí běžte zatleskat. Potřebuje to! (26.09.2024)