Vij

Nádherná horrorová rozprávka,ale pre malé deti určite nie je vhodná.Vraj sa natáča teraz nová verzia k výročiu narodenia Nikolaja Gogoľa.Gogoľová poviedka vyšla prvý ráz v roku 1835 v zbierke Mirgorod.Dokonca aj Mario Bava bol pri natáčaní filmu Čierná nedeľa inšpirovaný touto poviedkou.A juhoslavsky film Sveto mesto tiež.Aj Sovieti keď chceli,dokázali urobiť film ako sa patrí.Atmosféru to má neuveriteľnú,potvory sú nádherné,a tri noci v kostole sú asi najlepšie. (28.03.2009)

"Vij je kolosální výtvor prostonárodních představ." A tak začala pohádka o démonu Vijovi z východoslovanské mytologie, která na člověka trochu dýchne Mrazíkovským laděním. A nebo všechny sovětské pohádky mají podobný styl hraní a ladění, jako naše seriály posledních let. Zajímavý děj s malinko pomalejším jeho průběhem z první půlce filmu, kterou trochu zachraňuje postava Choma a i v ní se člověk zasměje a nemohu říct, že bych se nudil. Naštěstí, druhá půle snímek naprosto zachraňuje. "Požehnaný, ó pane. Požehnáni buď, všichni, kdož v tebe věří. A lituji, že v chrámu božím je kouření dýmky zakázáno." Chomova postava více ožívá (a chlastá) a celkově je děj lepší. I když depresivní, zvláštní a ponurou atmosféru má vesnice i nyní. "Jak říká přísloví: Všichni skáčou jak pán píská." a to ve Vijovi doslova, i když se to někomu nelíbí. Posledních 10 filmu je skvělých, vizuálně nádherně hororově pohádkovských a za ty musím 4* prostě dát. "Ke mě vampíři! Ke mě vlkodlaci!" a korunu tomu všemu dává sám Vij. Snímek pomalu končí a osobně jsem rád, že jsem ho mohl shlédnout tuto hororovou pohádku v příjemném originálním znění s titulky. :) (07.04.2013)

5/10 Proti tistenemu Gogolovemu originalu, ktery jsem na zakladni skole jako jednu z mala klasik opravdu uzil, bylo toto filmove zpracovani velkym zklamanim. Mozna se na tom podepsala doba vzniku a prehnana akcentace "neuzitecnosti" cirkve a filosofie pro vsechny ruske muziky, ale hlavne se z pribehu vytratilo napeti a bezvychodnost situace a film spis vyznel jako lehka pohadkova satira misto toho, aby se tvurci vic drzeli originalu - tak by mohl vzniknout opravdovy horor. Ne ze by jeho tradicni prvky - triky, pochmurnost prostredi, lekacky - uplne chybely, ale jejich cetnost a provedeni bylo pomerne zalostne, i kdyz v dobe sveho vzniku to na divaka mohlo pusobit jinak nez ted. Ale scena, jak se babice chtive sape na mladeho mnicha, je opravdu strasidelna... (02.05.2008)

Adaptácia legendy alebo poviedky je vtedy funkčná, ak je jej posolstvo zrozumiteľné aj z následného filmu. Rozprávky, alebo povesti sú prevažne nadprirodzené a táto ich nereálnosť je vždy myslená metaforicky, aby sme z nej pochopili ono podobenstvo, ktoré nám chce zdeliť. Z tohto hľadiska nie je čo Viju vyčítať. Proste funguje samostatne, bez divákovej znalosti predlohy. Prekvapí ale tým, že funguje aj ako horor, čo som vážne nečakal. Myslel som, že sa bude jednať o trochu temnejšieho Mrázika. Funguje tu ale výborne napätie, keď neviete, čo sa kedy kde pohne, myknete sa pri prebehnutí mačiek, alebo zhasnutí sviečok. A každá ďalšia noc bude horšia. V závere odviedli výbornú prácu maskéri, bohužiaľ až na ústredného Vija. Pred výčitkami svedomia sa neskryjeme ani za modlitby a náboženstvo, ovláda nás strach, ktorému sa podriaďujeme, ale aj tak je našim najstrašidelnejším satanom alkohol:). (12.12.2012)

(SSSR) VIY to má u nás těžké, protože naráží na řadu bariér, které jsou dány jinými kulturními návyky (příliš sovětsky specifické a temporytmicky pomalé), žánrovou nečistotou (jde o horor?, pohádku?, satiru s fantaskními prvky?) a nedostatečnou zakořeněností předobrazů filmu (jak mravoučného lidového vyprávění, tak Gogolovy povídky ze sbírky Mirhorod). Zato na Západě je debut Konstantina Yershova přijímán jako vůbec první sovětský horor, který je kvalitativně srovnatelný se světovými, žánrově spřízněnými díly - jak italskými gially (s esteticky vytříbenější a divákem si za pomocí užití důmyslných stylistických postupů si pohrávající MASKOU DÉMONA Maria Bavy, která taktéž vychází z Gogolovy povídky), tak produkcí studia Hammer (britské počiny jsou divácky uspokojivější, až podbízivější, berou se méně vážně a akcentují spíše to nesvětské pro divákovu potěchu). K co největšímu vychutnání proto navrhuji přistupovat ke snímku jako k realistickému, i když vzhledem k vykreslení církve dobově tendenčnímu, který je ozvláštňován žánrovou stylizací. Odpadá tak problém s tím, že se zápletka neodvíjí a postavy nejsou vykresleny dle žánrových - pohádkových či hororových - pravidel a očekávání, ačkoví se film neubrání předvídatelnosti a plochosti ve vykreslení, a to i přes přítomnost "polidšťujících" vlastností u ústředního "hrdiny" (chtíč, opilství, mamon...). Noční scény v kostele pak vyžadují přepnutí na jiný - žánrový - mód vnímání, kdy nevadí, že se věci řídí jinou logikou a triky i masky nepůsobí věrohodně. (Možná to bude dáno tím, že noční - kostelní - scény režíroval Alexandr Ptuško, který kromě pohádkově kýčovitých výjevů, jimiž se proslavil, zvládá i čirý a postupně gradovaný děs.) (22.01.2011)