Za dva groše naděje

Cesta k realistickému umění je cestou k živé realitě, to jest cestou k základním problémům života, viděným „s hlediska toho, co se rodí a co se vyvíjí". Jasným příkladem toho je nový film režiséra Renata Castellaniho „Za dva groše naděje", který po velikém úspěchu u širokého obecenstva získal i vysoké ocenění na mezinárodním foru. Castellani začínal samostatně pracovat ve filmu v době, kdy nedostatek svobody vyjadřování brzdil rozvoj italské kinematografie — za vlády fašismu. V jeho prvních dílech převažovaly rafinované obrazové komposice scény, pohyby herců byly řízeny potřebami ryze výtvarného účinu, dramatický rytmus byl určován visuálními efekty atd. O thematice jeho filmů z té doby se dá říci jen to, že byla ušlechtilá. První film, který vytvořil po válce, byla prostá, ne příliš náročná veselohra „Můj syn profesor", která ukázala snahy tohoto režiséra zobrazit na plátně skutečné lidi a ne loutky a vyjádřit skutečné lidské city a ne pouhé zvukové a optické představy. — Prvním dílem Castellaniho, hodným pozornosti pokrokové kritiky, byl film „Pod římským sluncem". Nebyl to film ještě realistický, byl spíše naturalistický, poněvadž nezaujímal stanovisko k tomu, co vyprávěl. — Dalším filmem režiséra Renata Castellaniho z údobí poválečného byla žánrová veselohra „Je jaro", která sice prozrazovala více než předchozí filmy tohoto režiséra jeho sklony k naturalismu, avšak vedle hluboce lidských a procítěných scén tu došel — uplatnění i smysl pro ostrou satiru. — Z nového Castellaniho filmu „Za dva groše naděje" však již zmizela většina chyb, kterých se tento režisér dříve dopouštěl. Jeho dílo se plně zařazuje k ostatním dílům soudobé italské kinematografie, jež spějí jednoznačně k realismu. Především je třeba zdůraznit, že na rozdíl od „žánrových veseloher" „Pod římským sluncem" a „Je jaro" je film „Za dva groše naděje" komedií sociální. Rozdílnost je na první pohled zřejmá; „Za dva groše naděje" je příběh dvou mladých lidí z jižní Italie, kteří se nemohou vzít, poněvadž on nemá práci a ona nemá potřebný souhlas rodičů. Castellani rozvíjí tento velmi vážný a reálný problém (poněvadž ve skutečnosti velmi mnoha mladým lidem brání chudoba a nezaměstnanost ve splněni jejich tužeb oženit se) formou veselohry; současně se však pokouší podrobit hlubšímu rozboru jeden z typických výseků ze života lidu jižní Italie, a to přímo ze života malého městečka Boscotrecase nedaleko Neapole, kde film natáčel. A tu je třeba Castellanimu přiznat, že zobrazuje realitu způsobem velmi přesným a působivým, a že jeho rozbor sociálních poměrů daného prostředí je hluboce pravdivý. — Castellani vytvořil tuto sociální komedii bez účasti profesionálních herců přímo v autentickém prostředí neapolského kraje, kde se děj odehrává. To, co u tohoto filmu zvláště zaujme, jsou jeho představitelé, kteří jsou ve svých rolích dokonalí. Zde, jako již předtím ve Viscontiho filmu „Země se chvěje" nebo ve „Zloději kol" Vittoria de Sicy se italský lid představuje na plátně ve své skutečné podobě a projevuje se tu svou vůlí k životu. (Výňatky z článku Glauco Viazziho v časopisu „Film a doba", ročník 1952, číslo 6.) Filmový přehled 12/1954 (03.01.2009) (méně) (více)