Přes 110. ulici

Když okradete mafiány, není to loupež – ale sebevražda... Měla to být obyčejná loupež. Banda zlodějíčků se ale dostane do vražedné hry na kočku a myš. V New Yorku se jim totiž podaří okrást italské gangstery, kteří mají naneštěstí pro ně pod palcem celý Harlem. A právě několik členů mafie je během loupeže neplánovaně zamordováno. Zlodějíčci přitom budou mít v patách nejen zuřící gangstery, ale také neúprosné bělošské policisty, jelikož i jejich příslušníci byli během krádeže zastřeleni. Boj o přežití a odplatu může začít... Výtečný a v našich poměrech nepříliš známý thriller s akčními prvky vyniká působivou atmosférou, na hony vzdálenou od stylizované studiové produkce. Režisér Barry Shear si prosadil, aby se kriminální námět natáčel v hodnověrných lokacích na Manhattanu. A stejně bezprostředním způsobem přistoupil k látce také kameraman Jack Priestley, který použil navzdory zvyklostem lehké kamery Arriflex. Pohyblivé vybavení spolu s reálnými lokacemi a nekašírovaným herectvím (uvidíme mj. rázovitého Anthony Quinna) dodaly filmu nezaměnitelný punc syrovosti. Poetiku každodennosti ještě umocňuje téma rasismu, vetknuté už do samotného názvu snímku. 110. ulice tvořila v New Yorku 70. let pomyslnou hranici mezi smetánkou a chudinou, mezi „bílým“ byznysem a zanedbanými černošskými ghetty. Toto třídní napětí se podařilo přinést i do dramatického oblouku filmového vyprávění, jehož svébytnost podtrhuje soulová a funková hudba, v čele se stejnojmennou titulní písní Bobbyho Womacka, která byla ještě nesčetněkrát filmaři využita (Jackie Brownová, Americký gangster). Nemenší měrou je snímek zajímavý svým atypickým žánrovým půdorysem, jenž na jednu stranu vychází z „westernově“ uzpůsobených kriminálek typu Drsného Harryho, na stranu druhou ale nezapře etnické prvky tzv. blaxploitation filmů, a v neposlední řadě v něm najdeme znaky potemnělých „noirových“ detektivek. (Česká televize)