Pod střechami Paříže

„Nic se nebojte.“ – „Já se nebojím!“ – „Když se nebojíte, tak se svlečte.“ Přelétavý rumunský holky nebrat! Pod střechami Paříže je milá jednohubka, po většinu času příjemná, pohodová, úsměvná, atmosférická, plná zpěvu a vůbec hudby (ta se tu často používá i pro „skrytí“ některých dialogů, kterých tu opravdu není mnoho). Nechybí zde také střet opravdového přátelství a lásky, krimi zápletka, několik zábavných scén (např. konverzace přes postel, féroví lotři nabízející nože, zabavování osobních věcí na policii) a pro mě nečekaně hořkosladký (či smířlivý?) konec. Vidím to na slušné 4*. (11.05.2015)

Sarmantny a krehky filmik, ktoremu strasne skodi dobova technologia. Prechod medzi nemym a zvukovym filmom este nie je uplne vyladeny a pravidelne nici inak carovnu atmosferu. 7/10 (15.03.2020)

René Clair půvabným způsobem vypráví hravý příběh odehrávající se pod střechami pařížských domů - v hospůdkách, mansardách i na uliících. Mezi dva stále se haštěřící kamarády se připlete atraktivní Pola. Pod střechami Paříže je jeden z prvních zvukových francouzských filmů. Ve filmu se mluví ale jen částečně, ve většině scén si Clair vystačil jen s řečí těla a kamery. Zvuk používá na svou dobu značně sofistikovaným způsobem a nejen jako technologickou novinku bez většího zamyšlení... (18.05.2006)

Jeden z prvních pokusů francouzské kinematografie o zvukový film je rozhodně zajímavějßí, než přeceňovaný Jazzový zpěvák. Společný mají jednoduchý příběh s téměř pohádkovým koncem a značnou dávku zpěvu. Nebýt nástupu zvuku, byl tento snímek takovým obyčejným melodramatem, jakých se natočilo dvanáct do tuctu. Zvuk je místy využit ryze experimentálně jako v případě dodatečného ozvučení rvačky projíždějícím vlakem. Rvačka s hadrovÿm panákem neopustila představy některÿch režisérů o akční scéně ještě další čtvrtstoletí, přijde mi tudíž nefér toto archaické provedení vyčítat takřka archaickému filmu. Herecké výkony byly na svoji dobu velice moderní, především Préjean a Piersonová hrají velice civilně. Hudba je výborná, kamera bohužel nikoliv. Film je sice hloupoučký, ale ve své podstatě milý. (27.10.2019)

Člověk tu atmosféru Paříže úplně cítil. (01.01.2010)

Určitě jsem rád, že jsem viděl první francouzský zvukový film (i když on úplně zvukový vlastně není) a to nejen v rámci rozšiřování obzorů o tvorbě Reného Claira, režiséra ovlivňujícího řadu jiných (jen z českých jmen se k němu opakovaně hlásily Oldřich Lipský, Jiří Menzel nebo Václav Vorlíček). Dobová atmosféra předměstí Paříže spolu s prostředím pařížských „Pepíků“ a místní galérky určitě okouzlí nejednoho diváka. Možná i natolik, že filmu odpustí nepříliš propracovanou zápletku. Způsob propojení milostného příběhu s jemným humorem určitě ovlivnil i Françoise Truffauta, i když ten nemohl Clairovi přijít na jméno. Jen je škoda, že střídání zvukových pasáží s němými občas podrobuje divákovu pozornost zkouškám. O rok mladší, již plně zvukový Milión, tím již trpí méně. Více zde. (20.06.2021)

Příjemný snímek s francouzským šarmem a typicky clairovskou sousedskou poetikou, který inovativně pracuje se zvukem i obrazem (hlavně pohledy od oken). Jenže slibně se vyvíjející příběh se zvrhne v podivné a zmatené me- lodrama, které za srdce nechytne a ke konci spíše nudí. (06.01.2009)

5/10 Podle meho odhadu tak asi 30% zvukovy film - podobne jak se predelavala Tonka Sibenice. Tady jsou postynchrony ale vymakanejsi - teda kdyz se zpiva, coz se deje k velke neradosti jednoho pana ve filmu i me, skoro porad. Pribeh z chudinske ctvrti hlavni francouzske dediny pripomene jak Romea a Julii, tak predznamenava noir filmy. Divatelne, ale naivni. (20.01.2009)

Jeden z prvních zvukových snímků, který stále ještě zčásti působí jako němý. Příběh je poměrně jednoduchý. (09.01.2021)