Bent

Po první čtvrthodině jsem měl sto chutí film i s přehrávačem vyhodit do mrazu na balkon a jít se nudit třeba do vany, už jsem byl jednou nohou v pantofli, ale nakonec to dopadlo tak, že se hygiena o den odložila. Přišlo mi tak nějak hloupý jít se nechat hýčkat horkou vodou a navoněnými pěnovými bublinami po syrovém příběhu o utrpení dvou hošanů, kteří udělali špatně jen jednu věc - špatně se narodili. Jestli bych někým vážně nikdy nechtěl být, tak teplým obrýleným židem v nacistickém Německu. (08.04.2013)

Drama se vším všudy, rozpor mezi živým životem berlínské smetánky, gay kluby, tahy všech možných existencí až do rána, jenže fašismus už stahuje svoji smyčku. Kdo neuteče, podepíše si rozsudek. Tak jako židovský homosexuál Max se svým přitelem tanečníkem z klubu, jimž se útěk nezdaří a dostanou se do transportu do lágru. Při cestě je tanečník gestapem zabit a Max v lágru poznává nového přítele, homosexuála, jenže on sám má označení Žida. A začínají nosit kameny, z hromady na hromadu, tam a zase zpátky, a tam...a zrodí se vztah...jenže se nemůžete dotknout, zastavit se tři minuty v pozoru je přestávka. Film spěje ke svému konci, osloví nejen homosexuály, ale všechny, kdo nemá srdce jako ty kameny, které přenášeli. A pokud jsem Cliwa Owena brala dosud jako jednoho herce ze široké řady, musím se opravit. Tohle je totiž Pan Herec. (17.03.2013)

Divadelní předloha z toho přímo čiší a je to spíš dobře a zajímavě postavené, než prožité. Přesto mě zaujalo - i když to byl taky zjevný kalkul - posun vnímání sexu. Pro hlavního hrdinu je to nejdřív jen nezávazná kratochvíle, kdy ani kokain a několik mužů v posteli nedokáže uspokojit, ale později se pro něj stane hlubokým prožitkem dokonce bez dotyku jenom skrz slova. A nakonec je pro něj intimita projevem nejhlubší oddanosti a vlastně prostředku k záchraně života (aspoň dočasně). I když je z dnešního pohledu jasné, že vězni z první poloviny třicátých let měli jen mizivou šanci na přežití. A fakt mě štve, že to Intersonic vydal bez titulků! /26. 10. 2010/ (26.10.2010)

Působivé, a to navzdory skoro všem výtkám, které jsem původně chtěl mít. Největším nedostatkem, jenž přejít nemůžu, je nakonec závěr, který byl ve srovnání se vším do té doby viděným až podezřele málo dramatický a především očekávaný a laciný. Herecké výkony dost dobré (mám ale pocit, že kdybych viděl scénu "verbálního styku" na divadle, byl bych buď rudý až za ušima, nebo bych se začal nevhodně smát), nicméně přinejmenším polovina celé té skvělé atmosféry je zásluhou vynikající Glassovy hudby. Jak to tak bývá. Tři a půl. (08.11.2013)

Očekávala jsem sice, že snímek bude poněkud drsnějšího rázu a více propracovanější, ale to rozhodně neznamená, že bych byla zklamána. Celý příběh se v podstatě nikam nepohne, nedochází k šokujícím scénám či ani k většímu vývoji vztahu hlavních postav. Také má představa prostředí v Dachau se silně odlišuje od té, jak je zde prezentována. Pouze jako nenáročné "stavební" práce v zchátralých továrních budovách. Celý táborový "komplex" vůbec nespatříte. Očekávala jsem otřesné a silné záběry na kostnaté postavy, ploužící se v pruhovaných oděvech, brutální dozorce a podobné. A dostala jsem přesný opak. A zjistila jsem, že je to tak dobře. Celý děj se věnuje postavám Maxe a Horsta a zvláštnímu poutu, které mezi nimi vzniklo. Jejich společný "slovní" milostný akt je nejsilnější scénou filmu (a pro mě také i silně vzrušující:) Nezaměnitelný hudební styl Philipa Glasse dodává "pobytu" za ostnatým drátem celkově podmanivé vyznění. Těžko říct, jestli by mě dokázalo nekonečné nošení kamenů z místa na místo upoutat i bez ní. I když bravurní herectví Clivea a Lothairea by bylo i bez ní stejně ohromně působivé, i přes pouhé pohyby, když se míjejí, či hovory, které mezi sebou vedou. Jak já jim přála alespoň jeden dotyk... Ve vedlejší malé roli mě potěšil Rupert Graves. Tak jak dokázal skvěle ztvárnit milence Jamese Wilbyho ve filmu Maurice, tak zde dokázal být chladnokrevným náckem bez úsměvu a slitování. (20.04.2011)