Poznavaja bělyj svět
Getting to Know the Big Wide World
Obsahy(1)
Volný sled lyrických scén, svázaný dohromady komplikacemi okolo vznikajícího vztahu bývalého námořníka Míši a intelektuálky Ljuby. Oba se účastní výstavby nového sídliště a jsou konfrontováni s realitou socialistického světa okolo nich. (garmon)
Recenze (3)
Z blata a marazmu k perspektívam a možnostiam radosti v budovateľskom socializme. Na začiatku je lada zapadnutá v hnedej čvachtlavej sračke. Prostredníctvom bodrého šoféra nákladiaku sa ju podarí vytlačiť na cestu. Vodič ani netuší, že tým práve dostal zlosovateľnú vstupenku do sveta budúceho možného šťastia. To sa však dá dosiahnuť len rozbitím iluzívneho zrkadla o nás samých. A následným priamym pohľadom na výjav nachádzajúci sa za črepinami. Áno sú tam červené jabĺčka. Toto však nie je spoiler (ním by bol popis všetkých tých unikátnych kompozícií sveta industrie, prírody a ich mixu) ani nejako podstatné. Kira Muratova obrazovo čaruje uprostred partie vodičov nákladných áut a štukatériek (omietkáriek) na výstavbe nového sídliska. Jedna z omietkárok si privyrába príhovormi na svadbách mladých robotníkov a kolchozníkov. V rámci koncepcie filmu predstavuje ona intelektuálnu hravú hviezdu s fantáziou, básnením, čo vo svetle reflektorov nákladiaku prečíta vodičovi iniciačný list o láske, predstavujúci akýsi pomyselný šém, otvárajúci myseľ dobráckeho ťuťka, čo sa večer nadája mliekom z fľaše (znak infantility - pocitovo prisatý k mamičkinmu prsníku) k akcii. K šťastiu a možno aj k láske. ()
Hlavní hrdinka mezi dvěma muži, Kira Muratova mezi dvěma filmovými světy a Sovětský svaz mezi zabláceným včerejškem a úhledným zítřkem. Sice je pravda, jak zde píše garmon, že můžeme scénář chápat jako brežněvovské idealizování, ale z filmu samotného je zároveň cítit vzdor proti jakémukoliv (píšu jakémukoliv, aby to polistopadový český čtenář hned nekategorizoval do škatulky odboje perzekvované umělkyně proti totalitní komunistické ideologii) materialismu v lidských vztazích. Nejen typicky ruským lyrismem, který jsem kdy uvěřil (a jako kýč neodsoudil) snad právě jen starým ruským filmům. Ale hlavně proto, že ústřední motto, deklamace Ljuby, v němž mj. zazní: "Nejdůležitější věcí na světě je pravé štěstí. Nevyrábějí ho v továrnách, dokonce ani v těch nejlepších," je antitezí materializmu a důkazem, že kauzalita filmu nesplňuje oficiální komunistickou ideologii: v onom přechodu - z bláta/ špatného vztahu s Nikolajem do zbrusu nového paneláku/ krásného vztahu s Michailem - na diváka měkký klavír doslova křičí, že Muratova vidí tento přechod jako způsobený onou láskou samou, a ne jako něco zapuštěného v betonu materiálních podmínek. Michail tak není hrdina socialistického realismu a historického materialismu, ale lyrický hrdina, jenž spadnul odněkud z jiné historie (z doby, kdy se nelétalo do kosmu, ale pálila se ruční keramika). Láska a štěstí mění nás i náš vztah ke světu a nikoliv naopak; ve filmu není žádná dialektika obou momentů, jen časová synchronie dvou vnitřně nesouvislých motivů: zrod lásky a výstavba sídliště. Proto hvězdičku dolů. /// Muratova zase jinak stojí mezi dvěma světy - onen filmový lyrismus je vyvažován jejími oblíbenými formalistickými hrami, zde opakováním, hrou s osou, kamerou. ()
Vizuálně překrásný film! Muratové samotné údajně nejoblíbenější. Jediný pro Lenfilm - odpovídá tomu úlitba scénáře režimu - po 7 letech zákazu Muratova přijala jho budování Nového Člověka (hrdina pije zásadně pouze mléko a nakonec si nechá ostříhat ty své dlouhé vlasy - jde tedy i o zmoudření "vlasaté" generace). Spíš než Kdo hledá zlaté dno je to ale ukrajinské Postav dom, zasaď strom - především kvůli výtvarnosti filmu. A ovšem - nabízí se Panelstory - jenže Panelstory už nebylo pokání. Poznávají velký svět má typicky krotký "normalizační" scénář, Muratova to ale přebíjí trumfy vizuality a estetizace všeho okolo - průhledy do západů slunce, hromadná svatba a desítky spěchajících nevěst, rojení se hmyzu kolem lamp v letním soumraku, "mystické" oslnivé světlo náklaďáku a minuty a minuty tápající, oslněná překrásná Ruslanova (ve Světové literatuře v roce 82 název přeložili jako "Poznávám bílé světlo" - je to dvojí možnost??), ujíždějící vůz s vlající plachtou, rozptýlený prach v ovzduší, bonbónkově barevné akcenty oblečení, kompozice: kamera, kamera, kamera! A hodně hudba: Silvestrovovy klavírní improvizace a jedna píseň jak vystřižená z "Tichých písní": velmi specifická lyrická atmosféra, musí se to vidět! V českém filmu jsem něco krapítek srovnatelného viděl naposled asi v cigánské Perličce na dně od Jireše. A k tomu připočtěte pár Muratové konstant - dlouhé scény jak z němého filmu, hádky, dvojice bláznivých dvojčat (Ast. syndrom, Ladič)... ()