Der Fall Gleiwitz
The Gleiwitz Case
Režie:
Gerhard KleinKamera:
Jan ČuříkHrají:
Hannjo Hasse, Herwart Grosse, Hilmar Thate, Rolf Ludwig, Rolf Ripperger, Achim Wolff, Werner Dissel, Hubert Hoelzke, Georg Leopold, Dieter Schindelhauer (více)Obsahy(1)
31. srpen 1939. Ze školy SS přijíždí šest polských Němců do Gleiwitz, aby se setkali s mužem jménem Helmut Naujocks (Hannjo Hasse). Stejného dne v Berlíně, okolo 12:40, vydává Adolf Hitler rozkaz číslo 1: útok proti Polsku proběhne zítra ve 4:45 podle plánu Fall Weiß. Ve své gleiwitzské vile se rovněž kolem poledního rozhoduje SS-Hauptsturmführer a významná postava Gestapa Naujocks jít do kina. Díky SS-Führeru Müllerovi (Herwart Grosse) je dobře zpraven o událostech následujících hodin. Nikterak se neznepokojuje. Naproti tomu se značně znepokojuje bezejmenný vězeň v jistém koncentračním táboře, když pojídá svoji polévku. Je příliš dobrá. Tuší v ní své poslední jídlo. Poté je také podle rozkazu Birke převezen a 1. září poslouží jako mrtvý důkaz "polské provokace". 1. září 1939, 4:45. Polští vojáci (přílušníci SS v polských uniformách) zaútočí na vysílač Gleiwitz. Pro německou armádu povel k překročení polských hranic. Druhá světová válka může začít... Objektivní a ničím nezatížený snímek, který byl ihned po svém natočení obviněn z ohavného naturalismu a perversního formalismu, byl stažen z kin a uložen do tresoru. (Pohrobek)
(více)Recenze (17)
Nic než holá skutečnost. Ani náznak humoru, odlehčení, sympatií či čehokoliv lidského. Chladné přípravy, chladně provedená akce. Podivuhodná práce s detaily - nacistické obličeje snímané zespoda, příslušníci SS střílející do Einsteinovy fotografie. Neuvěřitelně perfekcionalistické momenty - zálibné a pečlivé rozbíjení vázy. Žádná kladná postava - jen jedna zcela anonymní obět. Odvážná moderní vážná hudba - někdy až nesnesitelně disharmonická, ale geniálně fungující. Nacisté jako bezchybné stroje, ať při zavazování kravaty, podávání smrtící injekce nebo střelby do oběti v bezvědomí. ()
Němci ten film natočili fakt výtečně. Měl jsem pocit, že jsem byl spíš součástí událostí, než že se dívám na film a ač absolutně kašlali na emoční stránku věci, tak třeba při epizodě s polským zajetcem jsem k náckům cítil větší odpor než při 80% proslulých válečňáků. ()
Podle mnohých nejlepší východoněmecký film všech dob (ostatně, jak už to tak bývá, skončil krátce po premiéře v trezoru). Cenit si jej musíme o to více, že s nacistickou sebereflexí to nebylo v sovětském satelitu tak žhavé jako u západních bratrů. Východním Němcům se tvrdilo, že oni byli ti dobří, komunisti, že za válku mohli imperialisti ze západní zóny. Der Fall Gleiwitz tuto představu zásadním způsobem naboural, protože nedělá rozdíly mezi východními nebo západními Němci. Vlastně se nevyjadřuje vůbec k ničemu - syrovým a mnohdy až nepříjemným stylem (příprava falešného polského vojáka netečnými nácky) pozorujeme pečlivou práci esesáckých plánovačů, vykonávajících úkoly s pedantským odhodláním a prušáckou pílí. Diváka upoutá zejména obrazotvornost českého kameramana Jana Čuříka - nezvyklé úhly, nasvícení, detaily. A ta hudba, za tu by se nemusel stydět lecjaký dnešní film. ... Skutečně nezvykle silný zážitek od skopčáckých soudruhů, škoda jen, že ho nikdo nezná. ()
Cesta ke zhlédnutí filmu nebyla zrovna jednoduchá, každopádně stála zato. Jde totiž o 1 z nejvíce perfekcionisticky natočených snímků, který jsem měl tu možnost vidět. Každá scéna je vypiplaná do nejmenšího detailu (i zdánlivě nepodstatný záběr má své opodstatnění). Na tom má lví podíl český kameraman Jan Čuřík, který se nebojí použít neobvyklé náhledy, někdy až velmi nepříjemné (injekční stříkačka), ale o to působivější (zejména ostré snímání obličejů nacistů). Své udělala také nezvyklá hudba Kurta Schwaena, která celou tu chladnou a prazvláštní atmosféru filmu výborně podtrhuje. Do úmyslného rozporu s dějem a dokonale fungující nacistickou mašinérií staví režisér Gerhard Klein zdánlivě poklidné scény (posezení u kávy) a přeslazené písně. Casting nelze než vynachválit; v hlavní roli velmi působivý Hannjo Hasse, nám známý z Vyššího principu či takřka démonický Herwart Grosse, jehož ostrých rysů si divák užije dosytosti. Případ Gliwice rozhodně není filmem pro každého (někoho řádně znechutí, jiného může iritovat absence kladné postavy se kterou by mohl sympatizovat), přesto filmoví fajnšmekři (zvláště z řad těch, kteří se detailněji zajímají o téma II. světové války) si toto pozoruhodné dílo nesmírně užijí, ostatní alespoň ocení formální stránku filmu a zpracování reálné události, která přímo předcházela vypuknutí války a mezi veřejností není téměř vůbec známa. ()
Vše podstatné už tu bylo popsáno v komentech Pohrobka a woodyho. Neskutečné síly film dosahuje zejména všudypřítomným chladem, ani jedna scéna na člověka nezapůsobí jinak, než depresivně. Není tu žádné hrdinství, žádná naděje. Tvůrčí i obrazová promyšlenost celého díla pak musí zarazit sebezkušenější diváky. A navrch Hannjo Hasse - rysově typický představitel árijského nadčlověka, jehož postava je tak, jak působí celý film, velmi chladnokrevná, snad až drsně cynická. Tohle bych povinně promítal každému, kdo to s filmem myslí aspoň trochu vážně. ()
Až s dokumentárnou objektivností pojatý thriller o prvních dnech v Německé říši během vypuknutí 2. světové války disponuje ojedinělou kamerou i velmi dobře zvládnutou akcí. Tento film jsem už v minulosti jednou viděl, ale z nějakého důvodu jsem se tenkrát nemohl rozhodnout nad hodnocením a po čase si ho teď pustil znovu. Případ Gleiwitz je filmem schválně odtažitým, na povrchu studeným, bez podbízivosti k divákovi, bez rozehrání hlubších emocí, bez jediného humorného odlehčení, přesto do jisté míry působivým a s odporem upoutajícím pozornost detailně připravenými plány ze strany nacistů... Soudruhům z NDR tahle válečná dramata šla skutečně velmi dobře, stačí si vzpomenout i na Nahého mezi vlky či Jakuba lháře. Jenom mě překvapilo, nakolik je mezi ČSFD komunitou tento zásadní hraný snímek k historii 2. světové války zcela neznámý. [75%] ()
Prakticky neznámý, ale napínavý válečný thriller, z doby těsně před 2. sv. válkou. ()
Film hodný pozornosti je prakticky neznámy, určite k tomu prispel aj pobyt vo východonemeckom trezore. Vtedajším mocipánom sa nepáčil chladný prístup k nemeckej vykonštruovanej provokácii voči Poľsku, aby ospravedlnili útok na krajinu, ktorý spustil II. svetovú vojnu. Ide totiž o východných Nemcov, a ako je známe, rozdelenie Nemecka sa udialo až po vojne... Film je popisne studený, dodnes znepokojujúci, vonkoncom nerieši emócie a nemá ani svojho hrdinu. ()
Brilantně sehraná a natočená akce. A já zjišťuji, že nevím nic o začátku Druhé světové války, protože jsem vůbec netušila, že Němci měli potřebu své přepadení Polska před světem nějak oficiálně vysvětlit a zdůvodnit. Zkrátka i tady zahrála roli jejich preciznost, důkladnost a připravenost. Viděno v rámci Challenge Tour 2015:30 dní se světovou kinematografií. ()
Kompletní učebnice kamerových technik, občas nadbytečných, ale budiž, působících. Do jaké míry však byla odtažitost a robotičnost expresivním záměrem? Cosi mě na tom filmu štvalo, možná Gerhard Klein neměl tento materiál příliš "v paži" a výsledek je hodně dokumentární. Možná to byl ubíjející půlhodinový referát, který jsem musel absolvovat před projekcí v Ponrepu, možná zbytečná bilance mrtvých v závěru filmu, anebo prostě jen fakt, že od doby co jsem toužil film vidět, kdy tu viselo jediné Pohrobkovo hodnocení s komentářem, uplynulo tolik času, že jsem od Případu v Gliwicích čekal až příliš velké terno, které mi nakonec nebylo dáno. Chtěl bych ten film ale vidět znovu. ()
Opat tematika II. svetovej vojny, kde informacie z nej tvoria dnes uz folklor. Nic nove, priemerne herecke vykony, priemerna rezia, priemerny film. 57 % ()
Poměrně zdařilá rekonstrukce události, která stála na začátku 2. světové války. Strašně mě ale štvalo, že i přes hodně krátkou stopáž (ve skutečnosti pouze 62 minut i s titulky - nevím proč je v informacích napsáno 70 minut) nebyl film nabitý "akcí", ale naopak divák musí strávit desítky minut nudných záběrů ukazujících jak si SSák váže kravatu, jak je další SSák v kině, atd. Chápu, že takové záběry mají dokreslovat dobovou atmosféru, ale přece to nemůže zabrat zhruba polovinu z 60 minutového filmu. Ale jinak, pokud vás alespoň trochu zajímá historie, film za zkouknutí stojí :) ()
Nemůžu souhlasit s Pohrobkem, že by ve filmu nebyl ani náznak humoru. Absurdně působící dialog při čajovém dýchánku na terase i Naujocksova úzkostlivá snaha nerozbít majetek říšského rozhlasu přeci jen vyvolají trochu hysterický smích. Film jinak působí velmi chladně, všechno, co Naujocks dělá, se dá chápat jako vysoce stylizovaný rituál oběti za úspěšnou válku. Tvůrci se vůbec nezabývají morálkou, vinou, historickými okolnostmi, "jen" zobrazují. Činí tak ale velice nekonvenční metodou, a za působivost filmu může především kamera Jana Čuříka. Hudba, moderní, pracující ovšem s náznaky známých melodií, a to nejenom německé hymny, vyvolává svými disharmoniemi velmi nepříjemné pocity. Výsledkem je film, pohybující se na samé hraně experimentu, který ovšem není příliš divácký a vyžaduje jisté naladění. ()
Ač tomuto tématu na filmovém plátně neholduji, tento snímek mě uchvátil. Vážná nota vás vtáhne do děje hned od první minuty a vyplivne až na konci. Užasně gradující a snad nejrychleji uplynutá hodina v mém filmovém světě. Až po přečtení komentářů mi došlo, že zde chybí kladná postava, kterou jsem však vůbec nepostrádala. ()
Skutečně pozoruhodný a dlouho neznámý film zavřený do trezoru. Chlad německých obličejů a strohost jejich konání spolu s Čuříkovou kamerou jsou skvělé i po letech. ()
Přesné detaily o pozadí vzniku 2. světové války již zjistit přesně nelze. Pokus o historickou rekonstrukci se snaží východoněměcký snímek Případ Gleiwitz, a to realistickým pojetím, kvůli němuž tento film rychle po uvedení do kin upadl v nemilost. Příběh se pokouší zmapovat události okolo německé špionážní akce, která měla ospravedlnit případný něměcký vpád do Polska. Příslušníci SS v přestrojení za polské vojáky přepadnou vlastní vysílač Gleiwitz. Útok má nasvědčovat tomu, že šlo o Polskou vojenskou akci, která měla vyprovokovat válku s Německem. Vše je vymyšleno do posledního detailu. Pro tento účel bylo využit zajatý Polák, který se pro zmanipulované německé vyšetřovatele stal hlavním důkazem polské viny. Tento důkaz, tento člověk, je však jen dokladem toho, jak progresivně zvrhlé metody používali nacisté, aby došli svého cíle. ()