Reklama

Reklama

Satanské tango

  • Maďarsko Sátántangó (více)
Trailer

Obsahy(1)

Podle stejnojmenného románu Lászla Krasznahorkaie natočil Béla Tarr sedm a půl hodiny trvající veledílo Satanské tango, jímž na sebe upozornil také za hranicemi Maďarska. Úvodní sekvence snímku trvá sedm a půl minuty a předznamenává tak celkovou stopáž. Není to ovšem jediný dlouhý záběr filmu, odehrávajícího se stejně jako Zatracení (1988) v posttotalitní pusté krajině, již rozbahňuje neustálý déšť a drásá drsný vítr. Průměrná délka záběru se pohybuje kolem dvou a půl minuty. Příběh hříšné vesnice je rozvržen do dvanácti kapitol, jež můžeme rozdělit na dvě poloviny, což odpovídá pravidlům tanga (šest kroků dopředu, šest kroků dozadu). Především v první části Tarr paralelně vypráví osudy jednotlivých postav, které směřují k jasně danému bodu - příchodu lžiproroka Irimiáše a jeho kumpána Petriny. Z několika úhlů pohledu sledujeme toto dlouhé čekání na člověka, jehož se obyvatelé chátrající vesnice obávají. Vesničanů však není mnoho, můžeme hovořit jen o třech manželských párech Schmidtových, Kránerových a Halicsových, solitéru Futakim, lékaři voyeurovi, prostoduché dívce Estike a o jejím zlém bratru Sanyiovi. Hrdinové se stejně jako v předchozím titulu pokoušejí vymanit z těžké životní situace a touží po lepších životech, na něž střádají dlouhá léta peníze. Vzájemné vztahy nejsou příliš korektní, a tak se snad každému honí hlavou, jak získat všechny finance pro sebe a nehledě na ostatní opustit komunitu. Do této situace přichází muž jménem Kelemen se zprávou, že se vracejí Irimiáš a Petrina, ačkoli chlapec Sanyi všem tvrdil, že zahynuli. Vesnici, jež se k mužům nezachovala zrovna čestně, přepadá strach z pomsty. Na prostoru úchvatných více než sedmi hodin se odehrává hluboký existenciální příběh, jenž zanechává nesmazatelnou stopu. (Letní filmová škola)

(více)

Recenze (103)

hirnlego 

všechny recenze uživatele

O Satanském tangu se dá bez uzardění říct, že je vážně "něco extra". Sedmi a půl hodinový černobílý opus má tři intermezza a je rozdělen na několik kapitol. První polovina (možná první dvě třetiny) filmu, to je pocitová lyrika v tom nejsilnějším slova smyslu. Pomalý hypnotický pohyb kamery a nekonečné záběry (ztemnělé okno - zdá se, že se na plátně absolutně nic neděje, ale po chvíli se ukáže, že pomalu svítá - postupně je vidět sklenice na stole, nábytek...), které jsou však dlouhé přesně tak, jak mají být. Poslední třetina ale začíná být v kontextu celého snímku až příliš epická - původní, podivně neurčitá depresivní atmosféra, promoklá deštěm a plná beznaděje, se téměř vytrácí a nastupuje jiná, už bohužel trochu "konkrétnější". V rámci celého díla zvládl Tarr vystřídat snad všechny nálady - od deprese, úzkosti a znechucení (velmi silná scéna s trápením kočky - i když v ní neteče krev, lhostejný při ní nezůstane snad nikdo, protože je vidět, že to není "jenom jako"), až po téměř záchvaty smíchu (tancování opilých vesničanů). Satanské tango je umělecké dílo v téměř ryzím slova smyslu (nebýt té zmiňované poslední části - i když samotný závěr je opět příjemně podivný). Někdo může donekonečna snímat dlouhé záběry krásné krajiny nebo osob a divák u toho umře nudou - Tarr, potažmo i jeho kameraman, však svým obrazům vdechl duši. Jak se mu to povedlo, těžko říct, ale je to nádhera, pro kterou je i sedm a půl hodiny málo... ()

Kulmon 

všechny recenze uživatele

Když chcete zhlédnout Satanské tango, musíte nutně vědět do čeho jdete. Více než sedmihodinový snímek je patrně nejdelším nedokumentárním neexperimentálním hraným filmem, který byl natočen. Hned první desetiminutový záběr sledující rozebíhající se krávy hraje na divákovy nervy a trochu záživností připomíná začátek Kubrickovy Vesmírné odysey. Kubrick však není cesta, kterou by se Tarr ubíral. Druhý záběr notně připomínající Stalkera prozradí vše. Ano, Tarkovskij, to je ta cesta. Jakoby nezúčastněná kamera, dlouhé záběry na odcházející i přicházející lidi, spící opilce či neúnosně dlouhé (a až krutě reálné) týrání kočky. Obsahově by se film samozřejmě dal nastříhat na běžnou hodinu a půl. Tarrovi šlo o něco jiného. Jak ale takový film hodnotit? Mně osobně by se zamlouvalo něco mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. Tři jsou průměr a Satanské tango rozhodně průměrné není. ()

ORIN 

všechny recenze uživatele

Nejdříve bych rád podotkl, že dílo Bély Tarra mi před projekcí Satanského tanga nebylo úplně neznámé. Částečně jsem proto věděl, do čeho jdu a co mám od filmu takového rozsahu očekávat. Přesto jsem se v určitých momentech nestačil divit, co to na mě Tarr zase upekl. Jeho specifický styl odkazující na dílo Andreje Tarkovského a Miklóse Jancsóa jsem poprvé odhalil u filmu Zatracení a byl jsem jím přinejmenším fascinován. Extrémně dlouhé a z velké části statické záběry - znaky, podle nichž Tarrův styl bezpečně poznáme. S kameramanem Gáborem Medvigym, který pro Tarra nasnímal dohromady tři filmy (spolu se Zatracením a Satanským tangem ještě Werckmeisterovy harmonie, které dohromady tvoří volnou trilogii), vytvořil Tarr natolik solitérský styl, jenž v současné produkci téměř nemá obdoby. Převrací filmovou řeč naruby. Satanské tango konstruované jako onen známý tanec, rozděleno do několika částí a kapitol. Ty se několikrát překrývají, jsou prezentovány z perspektiv více postav, proto můžeme vidět tu "samou" scénu z pohledu někoho jiného. Film se odehrává během dvou deštivých odpolední na maďarském venkově a popisuje situaci v jednom zemědělském družstvu. Příběh ale nemá primární funkci narace, tu přebírá právě onen zčásti přiblížený styl. Sám Tarr říká, že děj není podstatný, vše bylo vyčerpáno příběhem Kaina a Ábela, ostatní jsou již jen variace na toto téma. Není proto důležité, co se v Tarrových filmech odehrává, ale jakým způsobem je to natočeno. Nechte se proto unášet démonicky dlouhými a vizuálně podmanivými záběry, ponořte se do tohoto výjimečného Díla. Čas se zastaví a vy ho budete vnímat v úplně jiných dimenzích. ()

Dellamorte 

všechny recenze uživatele

Podobne by sa to tohto upršaného a migrénou nasiaknutého námetu , zobrazujúceho život na území HU vidieku ( v tom čase odtrhnutého od sveta ) po roztrhanej , skorozovanej a strhnutej železnej opony , ujal aj maestro ( PERDONO A CAUSA DI COMPARAZIONE ) S. Leone. Tento filmový maratón som zmákla na 4x - ale oplatilo sa ! Rozpitvané to bolo náležite , takže toto stačí. ( DVD bolo samozrejmosťou ) ()

Radko 

všechny recenze uživatele

Akože, keď som videl zase, jak idú v tom daždi a blate a idú, idú, pijú, tancujú, prelieva sa dážď aj chlast, zápisky sa píšu, a oni stále idú tak som zároveň vnímal, že je úplne prirodzené, že dlho idú, furt prší a oni (Iirimiáš a Petrina) idú. A že to tak má byť. Bolo to fajn. A za tento úspešný a hypnotizujúci spôsob navodenia zmeneného vnímania štandardného príbehu tak, aby sa stal zároveň experimentom a aj meditatívne uhrančivým popozeraníčkom si Tarr zaslúži aj 10 hviezdičiek. ()

psy.cho 

všechny recenze uživatele

Tento ''kraťas'' som zhliadol na jedno pozretie, a musím povedať som vyčerpaný po psychickej stránke. Temná atmosféra už od začiatku filmu. Neustále pršanie v čiernobielom šate, plno blata, depresívne podfarbenie s depresívnou hudbou. Prvá polovica mi pripadala odlíšná od tej druhej, a priznám sa, že tá prva polovica sa mi páčila viac. Ťažko hodnotiť niečo tak dlhé ako je moja smena v práci, pretože niečo sa mi páčilo viac, a niečo menej, ale celkový dojem po dopozeraní je perfektný. ()

Dan9K 

všechny recenze uživatele

Věděl jsem do čeho jdu a že není možné, aby 450-ti minutové monstrum udrželo člověka v pozornosti po celou dobu projekce. Že to prostě není v lidských možnostech. Faktem je, že už od prvních vteřin, při postupném projetí domovské vesnice za pozorné asistence turu domácího, je jasné, jakým směrem se bude Satanské tango ubírat a že si rozhodně nebude s těmi ohranými problémy, jako je udržení napětí a zábava, dělat starost. A ani jsem to od něj nechtěl. Mou základní chybou bylo, že jsem si až příliš důkladně pročetl těch pár řádků v katalogu, které o snímku informovaly a jejichž pravdivost se v samotném sále projevila asi jako moje peníze za lístky v kapse Fera Feniče. Za prvé mluvila o dokonalém vykreslení postav, na které je prý dostatek času, což se jeví na první pohled jako zcela racionální úsudek. Ovšem už se nezmiňuje, že většina scén trvá pětkrát déle než ve Vesmírné Odysee a výsledné obsahové sdělení pak (i přes obří stopáž) není o mnoho větší, než v běžném filmu. Chci tím říct, že fakt dobře vykreslená postava je jedna (malá holka) a ucházejícím způsobem tak tři (Iremiáš, doktor a snad Futaki), ostatní pro mě znamenaly jen jména, na která do zítřka zapomenu. Druhou věcí je efektní navnadění v podobě předvečeru apocalypsy. Tam byl asi ten největší problém, jelikož mám o této situaci (ať už znamená či znázorňuje cokoliv) svou "zidealizovanou" představu, kterou se rozhodně nepodařilo naplnit. Některé střípky (v podobě deště, bláta, blesků a pobíhajících domácích zvířat) se mé představě přiblížily jen trochu; a rozhodně by byla zrealizovatelná i přes menší rozpočet. První trojhoďka (ani nevíte, co udělá takový film s vaším subjektivním vnímáním času) by mohla být zdařilou introdukcí. Již hirnlego zmiňované pasáže svítání, tanec nebo mučení kočky (mimochodem to mi přišlo odpornější, než jakékoliv umělé létající vnitřnosti, hovna nebo blitky, protože tohle prostě bylo REÁLNÉ a to mi nikdo nevymluví) byly dokonalé. Ovšem scéna "monolog Iremiáše;mrtvé dítě na stole" pro mě znamená takový předěl. Už jenom fakt, že to dítě naprosto zřetelně dýchalo, mi vrhlo na celý film a jeho práci s detaily temný stín. Samotný monolog pak byl pro mě takovým trpkým vystřízlivěním, jelikož nasměřoval děj tam, kam jsem rozhodně nechtěl a jeho patetičnost mnou trochu zacloumala, až jsem málem vzbudil lidi okolo. Film rovněž nezná pojem gradace, alespoň pokud bereme v potaz to, že se blíží něco zlého, velkého nebo důležitého. Nechápu, proč byl začátek filmu temnější, než jeho prostředek a ten zase temnější, než jeho konec. Ještě něco mám, komentář je ale bohužel limitován. Ale co hodnocení? 2 a hůř je ošklivé, protože tenhle film je prostě velký. A to nejen svou délkou, ale celým svým vyzněním. Nezaslouží si být takhle strhán. 3 - čili průměr? Pche. 4-5...vžádném případě, žádný film mi nezpůsobil takovou fyzickou a psychickou bolest. A nechat bez hodnocení? Film, kterému jsem věnoval tak 10 hodin života? A ani bych ho neměl mezi zhlédnutými? Co s tím? Současné hodnocení je tedy čistě náhodné (ale nevěřte tomu :-) ). Jo a mimochodem, režisérovy kecy o tom, že nemá smysl točit filmy o příběhu, jelikož kvalitnější příběh než zabití Kaina Ábelem, už nikdo nevymslí, je naprostý ale naprostý NESMYSL! Už jenom v té Bibli se najde spousta lepších fikcí. () (méně) (více)

Ony 

všechny recenze uživatele

Nemám ve zvyku se nějak rozplývat nad dlouhatánskými záběry, ale tady jsou některé skutečně okouzlující. A k tomu celkem monotónní, ale o to opojnější hudba. Do těch opileckých tanečních scén jsem se zamilovala, to je jasný, ale nevěřila bych, jak se vžiju do situací, jako bylo nalévání polévky nebo několik ještě větších "nic". Hodně rozvláááčné, ale pěkné. ()

liborek_ 

všechny recenze uživatele

(Může obsahovat SPOILERY!) Někdo by mohl tvrdit, že kinematografie už nemůže po sto letech existence ničím překvapit, snad jedině novými neotřelými efekty, jež vznikají a uplatňují se v těsném propojení s postupujícím vývojem počítačové animace a trikového inženýrství... A hle: do této klipovité doby, kdy standardem je všechno maximálně urychlovat, sdělení efektivně zkracovat a zážitky servírovat v co nejinstantnější podobě, do této doby si troufne přijít Béla Tarr se svým 7 a 1/2 hodinovým monumentálním lyrickoepickým opusem s mnohdy více než desetiminutovými záběry a extrémně pomalými jízdami kamery. I přes tento hrozivě vypadající prvotní nástin formy Satanského tang bude divák, který přistoupí na Tarrův styl, po závěrečné dvanácté kapitole odměněn nezapomenutelným zážitkem, který v moderním umění nemá příliš obdob._____ Na zapadlém statku kdesi v Maďarsku konce éry Kadárovského socialismu přebývá či živoří skupina domorodců, jež hodlají s nastřádanými penězi opustit toto bohem zapomenuté místo a začít někde jinde žít lepší a šťastnější život. Do tohoto ovzduší beznaděje ale i očekávání něčeho nového přichází charismatický Irimias se svým rumunským pomocníkem Petrinem. Irimias byl dlouhou dobu považován za mrtvého a ve vesničanech jeho náhlý příchod vyvolává velmi rozporuplné pocity, které však následkem Irimiasovy psychologické hry vyústí v bezbřehou důvěru a lepší život na novém statku se zdá být díky němu na dosah. Tato závislost a víra ve fiktivní orwellovskou farmu končí tam, kde se celý "příběh" začal - ve stavu zoufalství, beznaděje a nebezpečně napnutých vztazích._____ Film je plný nezapomenutelných scén. Přesně jak napsala Hirnlego, jeden z úvodních záběrů - dlouhý pohled na ztemnělé okno a postupné svítání, patří mezi nejsilnější a pro mě také mezi klíčové. Díky němu jsem pronikl do Tarrova způsobu "vyprávění", díky němu jsem film nesledoval nezúčastněně, ale naopak s pocitem, že jsem největší šmírák, který přímo uvnitř onoho depresí nasáklého světa pozoruje jednotlivé epizody a který je oproštěný od té naší reality. Dojem mi umocňovaly ty strašlivě skutečné zvuky, které tvoří jednu z podstatných složek filmu - neustálé klapání, kapání, šustění... Hodně scén se opakuje, jsou nazírány z různých pohledů různých osob, což mi paradoxně nejen usnadňovalo orientaci, ale ještě umocňovalo dojem, který jsem z nich měl._____ Film je plný nezapomenutelných scén... Irimiasovo setkání s kapitánem, doktorova pozorování, dlouhý záběr na snící vesničany, tragikomická tancovačka a zejména epizoda s holčičkou a její kočkou (proč mi jen tak silně připomínala Bressonovu Mušku?). Těch 7 a 1/2 hodiny nebylo rozhodně promarněných, pronuděných nebo prospaných... Byl to nevšední zážitek! ()

Real Tom Hardy 

všechny recenze uživatele

Dopočul som sa, že tento skvost si dávajú niektorí užívatelia ako trest, ak nesplnia nejakú filmovú výzvu iných užívateľov. Nad tým sa len pousmejem a bez okolkov sa do diela vrhnem, lebo ak pozerať filmy má byť trest a úmor, tak potom neviem, prečo tu vlastne sme? --- Nemám problém pozrieť si 8 filmov za deň, nemám problém pozrieť si 8 hodinový dokument, 4 hodinové filmy sú prechádzka ružovou záhradou a nie je ani problém pozrieť si starý maďarský 7 hodinový čierno-biely film. Je ale nutné zhodiť masku, priznať a uznať, že aj napriek nesporným kvalitám tohto počinu som psychicky dosť vyčerpaný. Pozitívom ale je, že o dosť menej ako po zhliadnutí hodinového gay porna pochybných kvalít zo 70. rokov menom L.A. Plays Itself. --- Zvedavosť bola patrične na mieste, zaujímalo ma, ako by vlastne štruktúrou takýto film vyzeral a ako by plynul. A jediná fundamentálna otázka je, či sa tiahol ako hovno po vode, alebo mal o čom rozprávať, len potreboval viac času. Odpoveď? Mix týchto dvoch faktorov sa nekonal. Mal síce o čom, 7 hodín nepotreboval. Úvodných 8 minút (fakt osem!) sme mohli sledovať presun a mučanie kráv zo statku von, hneď potom sa 5 minút dívať na okno a chlapíka stojaceho pri ňom... Nekonečné pozorovanie ďalekohľadom, nekonečné čakanie v čakárni, nekonečné čítanie knihy, nekonečná cesta s demižónom po ovocnú brandy, nekonečné prechádzky lesom, nekonečný tanec, nekonečná chôdza cez nekonečné polia, nekonečná snímka... Pokus o lepšiu dynamiku a plynulosť evidentne nebol v pláne a strihačku uväznili niekde v pivnici, isto. Díval som sa na tie statické zábery s plným nasadením, snažil sa rozlúštiť, čo nimi chce Tarr povedať... Film nie je ani košatý, ani vrstevnatý, ani komplexný na to, aby si mohol obhájiť túto monštruóznu stopáž. A obhájiť sa nedá ani skrz "slow cinema" žáner artovej kinematografie. Sátántangó je prepál najvyššieho stupňa, ktorý som akceptoval prvé tri, možno štyri hodiny. --- Pozerať treba rozhodne hneď po zobudení, predvečerom nedajbože v noci by si zaspal jak malé dieťatko v kolíske. Maďarské filmy sú bez debaty zaujímavým a potrebným kúskom do skladačky svetovej kinematografie s mnohými v skutku geniálnymi kúskami, či je ale Satanské tango jedným z exemplárov tohto tvrdenia je na zváženie. Štyri hviezdy zodpovedajú filmárčine samotnej/technickej stránke, nie mojim pocitom a môjmu aktuálnemu mentálnemu zdraviu po dopozeraní. Paradoxom ale je, že k filmu sa ešte s najväčšou pravdepodobnosťou niekedy v budúcnosti opäť vrátim. Satanwagen jeden maďarský... ♪♫ ()

WillBlake 

všechny recenze uživatele

Všechno, co miluju na filmech, v sedmi zhoubných hodinách. „Člověk chodí sem a tam, nemůže přece pořád dřepět doma… a mokne, zvenku i zevnitř… Protože nejhorší není tohle, ale tady to uvnitř. Jistě jste také slyšel o vnitřních deštích. Ve dne v noci omývají člověku orgány. Přicházejí ze srdce… a neustále omývají játra, žaludek, slezinu a ledviny. Už jsem úplně promoklý… Kdyby nebylo toho kabátu, ani nevím… Netroufám si ho ani rozepnout. Sklenka vína by ale pomohla. No a pak jsou tu neustálé požadavky jater, žaludku, ledvin. Musí bez ustání pracovat. Nemůžou se zastavit. Protože pak by ta nestálá promočenost najednou přešla v prudké vysychání. Což se pak snadno může stát člověku osudným.“ ()

3497299 

všechny recenze uživatele

Sedmi a půl hodinový film-řeka symbiotické dvojice Béla Tarr/László Krasznahorkai o dešti, zmaru, pohybu v kruhu a hnijící zemi je v současném artové kinematografii natolik unikátní, že by si zasloužil rozsáhlejší studii. Na rozdíl od tzv. románu-řeky v pojetí Romaina Rollanda, kde plujeme spolu s hrdinovým životem od narození do smrti, je zde plavba uskutečňována pozvolným pohybem obrazů (ponorem do obrazů) a zvuků (hypnotická hudba Mihály Viga – hrál také v hlavní roly Irimiáše), přičemž narativní struktura není lineární, ale sleduje vybrané scény z pohledu několika aktérů. Film je ve srovnání s knižní předlohou ještě obrazovější, nebo řekl bych obrazově hlubinnější – zatímco symbolika knihy je akcentována více samotným pohybem děje, zde jsou to vybrané obrazy, které jsou naplněny ve velkém časovém rozpětí maximální výpovědní hodnotou, přestože občas působí nespojitě. Vzniká dojem, že kapitoly spolu zcela nesouvisí, což zapříčiňuje zejména jejich rozdílné rozložení nálad. Soudržnost je však zajištěna ve vyšší strukturální rovině. Jak řekl sám velký Tarr, délka jednotlivých záběru je obhajitelná, jako nabourávání filmového jazyka, skrze nejž vnímáme a chápeme film dle určité zažité kognitivně-formální struktury (kdybychom promítli z dnešního narativního hlediska "klasický" film před dvěma sty lety, stěží by bylo pochopeno i něco tak běžného jako střih). Tarr se k divákovi nesnaží promlouvat skrze zažitou filmovou řeč, ale skrze maximální zprostředkování zobrazovaného v reálném čase. Takto pojímaná exprese samozřejmě nemůže fungovat, protože filmu je jeho řeč vlastní, ať už ji nabouráme jakýmkoli způsobem. Film vyjadřuje "skutečno" jedině skrze svůj jazyk, bez něj by se stěží dalo mluvit o filmu (to samozřejmě platí i o obyčejném záznamu průmyslové kamery a o filmech Andyho Warhola :-)). Tarrovy filmy jsou tudíž především "jazykovou" hrou. „Vysokému umění“ je vlastní hledat nové cesty vyjádření, které jsou samy o sobě vnitřně obhajitelné. Umění, které si hraje na „vysoké“ a zůstává jednoduše v bezpečných vodách obecného vkusu a porozumění je dle Umberta Eca midcultem. Konzervativní midcultový divák/čtenář (perceptor) je při setkání s „vysokým uměním“ pobouřen (viz např. některé reakce na Tarrovy filmy zde), což však není nic zlého, pouze se zmýlil a setkal se s tím nesprávným uměním, které pro něj nebylo vzniklo. Zajímavé je také setkání Tarra a Krasznahorkeho, jak ho podává Tarr v jednom rozhovoru: když Tarr vyslovil zájem adaptovat jeho novely, Krasznahorkai odpověděl, že nemá zájem na jakémkoli zfilmování svého díla, protože je mu filmové vyjádření cizí. Tarr řekl, že to vnímá stejně a je tedy zcela jistě jeho člověk. ()

DJ_bart 

všechny recenze uživatele

"Lidský život je smysluplný. Bohatý, krásný a špinavý. Všechno a všechny navzájem sjednocuje. A pouze zneužívá svobodu. Plýtvá ji, jako by to byl bezcenný odpad. Lidé nemají rádi svobodu, bojují s ní. Zvláštní je, že neexistuje pádný důvod bát se svobody. Ovšem pevně stanovený řád může být na druhé straně mnohdy děsivý." ____________ Věhlasný dánský režisér Lars von Trier jednou prohlásil, že kvalitní film má diváka tlačit jako kamínek v botě. Inu, dle týhle logiky může být sedmapůlhodinové Satanské tango přirovnáno snad jen k valícímu se balvanu, před kterým není šance uniknout. Již úvodní pasáž s hypnotickým pochodem krav trvající celých 7 a půl minuty předznamenává celkovou stopáž – akorát v řádu hodin, což samozřejmě není jediný superlativum. Béla Tarr, nesmrtelná ikona nové vlny maďarského neo-formalismu zde se svými dvorními herci rozehrává důmyslnou hru, ba doslova a do písmene tančí tango se samotným Satanem. Jenže jednoduchá kriminální zápletka filmu není primární, poněvadž prim tohoto kolosu tkví v bezútěšným existenciálním příběhu, který divákům vnucuje velmi nepříjemný a krutý poznání: na lidském osudu není nic vznešeného, ani dramatického.... Černobílý snímek, vznikající několik let, byl ve své době rázným tvůrčím gestem a manifestem na obranu evropské autorské kinematografie. V roce 1994, kdy povídkové krimi Pulp Fiction Quentina Tarantina definovalo filmový postmodernismus, uvedl Tarr do kin svoji radikální epopej, jejíž idea je víc než jasná: takhle má vypadat autorský film, který promlouvá k duši publika. Zatímco zbylé snímky pomyslné trilogie Zatracení (nihilistický portrét o lidské bezútěšnosti) a Werckmeisterovy harmonie (sociální balada o disharmonii lidství) analyzovaly své dané téma "okrajově" - čímž nechci tvrdit, že se nejedná o kvalitní počiny, ba naopak - tak Satanské tango se noří do týhle existenciální žumpy po hlavě........ Béla Tarr vždy na danou problematiku nahlížel z diametrálně odlišný perspektivy, a krom toho, že ve svých dílech ctí a pokračuje v tradičních šlépějích odkazu filmových básníků Andreje Tarkovského a Miklóse Jancóse, ponoukal se o snahu vnést do stereotypů kinematografie různorodost, jinakost, a minimálně se tak pokoušel změnit její monotónní přetvářku - a to se mu povedlo na výbornou. Zvěsti totiž nelhaly, protože Satanské tango je skutečně monumentální metafyzické veledílo, které je ve své tvůrčí podstatě atektonickou mozaikou plnou tíživých záběrů, které se odehrávají v deprimujícím deštivém surreálném bezčasí, jejichž kompozici lze rozdělit na 12 odlišných kapitol, což přesně odpovídá rytmice tanga (6 kroků vpřed, 6 kroků zpátky). Tarr zde tak inovativně využil svůj jedinečný talent a lásku vůči formalismu a dovedl jej k takřka bezchybnému perfekcionismu, s nímž posléze stvořil nesmírně autentický epitaf, který je zároveň elegickým žalmem o lidské beznaději........ Béla Tarr byl vždy znám jakožto snovač temných kulis, a zároveň velice kreativní člověk zastávající názor, že film je ŽIVÝ OBRAZ. Touto nihilistickou ódou ovšem opěvuje formalismus způsobem, jako doposud nikdy a nikdo jiný. Nejenže odmítá devalvovat čas na úkor diváků, ale především převrací filmovou řeč prdelí naruby. Snímek až observační metodou rámuje krátký úsek ze života obyvatel jedné vesnice v rádoby atemporálním bezčasí, kde neexistuje čas. Tarr však ohýbá filmový čas do takových extrémů, že sám divák nemá sebemenší ponětí o subjektivním či reálném čase. Téměř každá druhá scéna nemá na narativ jakýkoliv vliv - jedná se spíš o paralelní sled letmo souvisejících scén s hlemýždím tempem - a i přes tento prvek děj takřka neobsahuje pražádné hluché místo a nikterak nenudí. Nelze taky ani vyvracet fakt, že děj je jakýmsi pásmem hypnotických vizuálních skladeb vyprávěných skrze sofistikované kamerové krasojízdy - laicky řečeno: vyprávění obrazem. Tarr navíc provokuje ignorací samotné kriminální zápletky kterou načrtne v první hodině, ba ani nerozvíjí děj, a namísto toho dalších 6 hodin bez sebemenších kompromisů bezcitně moří diváka touhle depresivní reflexí o nechuti ze života. V každé scéně také zní znepokojivý zvuk tikajících hodin, který umocňuje nemilosrdnost plynoucího a stále se zužujícího času. Když navíc budete bedlivě sledovat, zjistíte, jak všechny časově paralelní linky vzájemně a neodmyslitelně souvisí. Snímku zejména nelze opomenout jakýsi modus operandi velice atypického pojetí realismu – ona ikonická, téměř půlhodinová pasáž s chlastačkou, v níž jsou všichni (ne)herci skutečně opilí, budiž důkazem...... Děj taky disponuje elementem nejednoznačného střetu mikrosvětů a makrosvětů - ať již sociálních, ideologických či čistě abstraktních. Další z mnoha aspektů je excelentní využití syndromu melancholie a sklíčenosti skrze statickou panoramu, díky čemuž vzniká ojediněle tísnivá atmosféra jež vede k hořké nechuti ze života - což je signifikantní rys pro náturu Tarrových filmů. Diváka v neposlední řadě uchvátí pečlivá práce s precizní hrou světel a stínů či celkové estetické rámování jednotlivých kompozičních prvků černobílé mizanscény - z hlediska řemesla prostě nejde nic vytknout...... Satanské tango je taky zaškatulkováno jako jeden z nejméně stravitelných pokrmů a pramálo analyticky čitelných subjektů filmový teorie. Nutno podotknout, že značný zastoupení zde mají filozofické teze strukturalismu, minimalismu i naturalismu - a to doslova v každé jednotlivé scéně, kde každý dílčí motiv je jako mnohovrstevnaté ovoce: čím víc odstraníte vrstev a jste blíže k jádru, tím víc je ona specifická pachuť ještě víc hořká. Divák posléze musí sám najít onu intertextualitu a následně vyčíst její materii skrytou mezi řádky – kamera například intimně rámuje obličeje protagonistů a pokouší se tak částečně nahlédnout do jejich tajuplných temných duší. Je proto naprosto neuvěřitelný, jak Tarr vždy mistrovsky dokáže zobrazit zcela triviální a zdlouhavé každodenní okamžiky i obyčeje běžného života zcela beze střihu - a to bez příkras...... A já už nemám další slova, která by dokázala popsat, jakou emocionální díru ve mně Satanské tango vlastně zanechalo a následně tak vytvořilo pustý vakuum. Jakožto cinefil jsem se však rochnil v nepopsatelný filmový euforii, která ve mne stále intenzivně rezonuje. Ve výsledným resumé je Satanské tango nejenom 7 a půl hodiny trvající etalon formalismu, komorní existenciální tryznou, lyricky temnou a přesto překrásnou noční můrou, ale především pak esteticky opojný artový opus, jehož strhující zážitek musí každý okusit na vlastní kůži aspoň jednou za život. Co jsem ani v těch nejdivočejších snech neočekával je, že tento kolos změní můj dosavadní pohled na film jako audiovizuální médium, ba opak se stal pravdou: o to víc si nyní uvědomuju, co filmy dokáží vyjádřit, jaký emoční impakt mohou na diváka mít, jakou myšlenku a poselství v podstatě mohou nést - že film je nejhodnotnějším uměleckým pilířem reflexe života.... Zkrátka, Satanské tango je ryzí zhmotnění umělecké vize, která nestojí za pouhou zmínku - tohle je prostě a jednoduše milník kinematografie a hotová must see záležitost nejextrémnějšího kalibru - zvláštně pak pro ty, kteří holdují mainstreamu. Tohle je totiž FILM s velkým F ve svý nejčistší podobě...... VERDIKT? Redefinice transcendentálního/spirituálního/meta-fyzického/meditativního filmu. Absolutní povinná četba pro všechny cinefily.... Silně alegorický až hypnotický veledílo o dekonstrukci času, který vás emočně vyždíme jak kus hadru. Vyčerpávající, nadpozemský zážitek. Bezpochyby nejlepší díl z pomyslné trilogie Bély Tarra a Lászlo Krasznahorka. Víc takových sofistikovaných filmových sond do jámy lvové lidského nitra, které divákům na pohárcích jejich jazýčku zanechají nezapomenutelnou hořkou pachuť. Nemám slov. Čas je obsese. () (méně) (více)

Jacinda odpad!

všechny recenze uživatele

umění? možná...sračka? určitě. To že tomu dala spousta uživatelů 5hvězd ještě neznamená, že jim polezu do ***** a budu se bát odlišit a říct vlastní názor (a rovnou říkám že jsem to neviděla celé. nehodlám zabít půlku dne tou nudou) kdyby to zkrátili na hod a půl, bylo by to asi fajn ()

lamps 

všechny recenze uživatele

Jelikož je hodnocení filmu silně subjektivní záležitostí, dávám jenom 4*. Tarr je pravděpodobně trochu magor a v některých částech své sedmihodinové a sociopatické audiovizuální onanie se mu naprosto spirituálním a fascinujícím způsobem daří diváka uspávat, ale Satanské tango je zkrátka natolik monumentální a vypravěčsky vyspělé, že nelze než zůstat vzhůru. Tarrův minimalismus může být otravný, stejně jako jeho odtažitost od vlastních postav či neúměrné protahování dějově uzavřených záběrů, avšak jestli existoval jeden jediný způsob, kterak podobně magické a nejednoznačné podobenství natočit, byl jím právě tento jemňoulinký a trpělivý režijní rukopis. Přestože se toho zase tolik neuděje, příběh je časově nádherně uspořádán, střídá narativní perspektivy ve prospěch lyričnosti a nutí diváka nad "zvraty" přemýšlet a zvýznamňovat je. Dokonce se mi vnucuje myšlenka, že je to potřeba vidět vícekrát, ale v souboji s představou dalšího 400 minutového dřepění na prdeli, zatímco moje budoucí osudová láska na mě třeba čeká někde v nejvyšší komnatě nejvyššího paneláku, tahle myšlenka těsně na body prohrává. Sorry Bélo, ale fakt jsi mě vyčerpal... ()

filmfanouch 

všechny recenze uživatele

Je to hodně dlouhý, vizuálně silný, bourá to hranice klasické představy o diváckém zážitku a je to fakt dlouhý. Takhle by se v kostce dal shrnout film Satanské tango, který s délkou trvání ve výši 7 hodin patří mezi nejdelší filmy všech dob a maďarský filmař Béla Tarr v něm redefinuje hranice filmového vyprávění. Samotný film přitom vznikl dle knihy Lászlóa Krasnznahorkaie, který společně s Tarrem zároveň napsal scénář k této filmové adaptaci. Tu je v mých očích nemožné vidět na jeden zátah a přesto v jisté míře závidím (a naopak v jisté míře lituju) lidí, kteří měli možnost tenhle unikátní Tarrův epos vidět na velkém plátně. I v rámci domácího ´´ promítání´´ se ovšem jedná o jeden z nejsilnějších a nejspecifičtějších filmových zážitků, který není pro každého a jde o velmi náročnou podívanou, k tomu ostatně svádí už samotná délka. Jenomže pokud zvládnete Satanské tango dokoukat až do konce, člověka najednou zachvátí pocit, že viděl jednoduše umění v ryzí podobě. Umění, které dost možná nebudete chtít (z mnoha důvodů) už nikdy nebo alespoň na hodně dlouhou dobu v životě vidět, přesto ovšem jednoduše vrcholné filmové dílo, jehož jediná slabost tkví dost možná právě v tom, že je to až příliš dlouhý. Už prvních osm minut, které sledují pouze stádo krav velmi naznačí do čeho divák vlastně jde. Tohohle maďarské umělecké drama snadno vybídne několik jeho diváků k menšímu pospávání, jenomže právě v tom tkví kouzlo Satanského tanga. Tam, kde by v normálních místech přišla na řadu práce střihače a postavy by se kouzlem střihu dostávali z místa na místo lusknutím prstu, Tarr ve svém filmu zabírá cestu postav z místa na místo, což následně může trvat i několik minut. Tarr, kameraman Gábor Medvigy a střihačka Ágnes Hranitzky (Tarrova žena) dohromady tvoří trio, které vytváří ten slavný unikátní filmový zážitek. Právě vizuálním zpracováním, výborným sestřihem těch zhruba 150 dlouhých záběrů a silnou tvůrčí vizi vzniká ten slavný unikátní snímek, který navíc na rozdíl od většiny filmů pracuje s reálným časem. Mnoho filmařů by tento materiál zpracovali do výrazně kratší délky, která by mohla čítat 3 hodiny, klidně i 150 minut. Film o téhle délce by byl rozhodně divácky vstřícnější, jenomže Satanské tango si díky této délce může dovolit několik věcí- Těžko si například představit, že by film mohl jít více do hloubky a nedá se mu ani vyčíst, že by nebral pořádný důraz na jednotlivé aspekty a charaktery. Přitom je ale náročný i díky tomu, že nesází na chronologické vyprávění a po vzoru tanga se film dá rozdělit na dvě poloviny (šest kroků dopředu, šest kroků dozadu). Naprostým právem se Satanské tango označuje jako jeden z nejkomplexnějších filmů všech dob, kde se krom náročného děje objeví i několik přesahových myšlenek. I díky kooperaci s Krasnznahorkaiem je Satanské tango filmem, který pravděpodobně neztratil svojí podstatu ze své knižní předlohy (ta má mimochodem dle internetu 256 stran) Díky vyprávění, které sází na pohledy na jeden večer z pohledu několika různých postav vzniká dílo, kterému je nutné věnovat pozornost. Není to tak úplně snadné, protože i přes své vrcholné kvality díky své délce film snadno svádí k menší únavě a to i díky tomu, že se tam přece jen vyskytují závěry, kde se ´´ nic neděje´´. I v tomhle typu záběrů jde ale objevit jisté přesahy- Osobně mi v hlavě utkvěl moment, kdy ožralý muž po vesnické veselce venku zvrací a vedle něj se nachází prase. Do jisté míry tak možná jde o satirické poukázání na to, že člověk ve velmi podnapilém stavu nemá od prasete daleko, přitom všem je ale samozřejmě možné, že to tvůrčí záměr není. Podobných motivů, které jde brát jako symbolismy je tu ale mnoho a o to zábavnější dost možná je analyzovat jednotlivé aspekty, které na první dobrou vlastně v zásadě důležité nejsou. I přes svou enormní délku je tenhle film strašně pohlcující a navíc se nestane, že by za celých 7 hodin Tarr vysolil všechny trumfy během první poloviny. Je skutečně snad nemožné tento film vidět v kuse, jeho mistrovské kvality v tom ale roli nehrají. Korunu tomu všemu nasazuje vynikající soundtrack Mihály Víga, který naprosto sedí k atmosféře filmu, prodává tu nepříjemnou atmosféru, která do jisté míry napříč filmem vyloženě srší a je to celé takovém způsobem nepříjemné, že je to vlastně naprosto skvělé. Celé Satanské tango je ve ale ve finiši neskutečně depresivní zážitek, což je další důvod, proč se divákovi do druhého zhlédnutí vlastně kdovíjak chtít nebude. Jenomže jde pořád o mistrovské dílo, jehož slabost je právě v té délce, díky té ostatně není pravděpodobné, že by kdovíkdo chtěl film vidět hned několikrát. Jde ovšem o jeden z nejsilnějších filmových zážitků, který dokáže překvapit v mnoha ohledech i ´´ těsně ´´ před koncem a který se právem dočkal velké pozornosti. Naštěstí se ale neopírá pouze o to, že je 7 hodin dlouhý. Naštěstí (?) už Tarr žádný takhle dlouhý film nikdy nenatočil. () (méně) (více)

Související novinky

Reklama

Reklama