Já, Kuba

Technicky vzaté, Michail Kalatozov sa musel silne inšpirovať klasickými ruskými velikánmi ( napr. Ejzenštejn, Pudovkin, Dovženko ), pretože zábery kamery ( aj keď v tomto prípade oveľa viac rozpohybovanej ) z formálneho hľadiska veľmi pripomínajú štýl vyššie spomenutých pánov. A áno, všetci to tu citujú, je až neuveriteľné, čo všetko pred 50timi rokmi dokázali tvorcovia s objektívom. Morálne vzaté, ukazuje sa nám, že chudák stále ostane chudákom ( aspoň pokiaľ nepríde zmena ), chudákom s nádejou na lepší život ( aspoň pokiaľ nepríde zmena ), život v prístupnejšom svete. (18.06.2014)

Značně experimentální a svobodomyslný snímek, jenž však zároveň nemá daleko k akademickému formalismu. Ideologicky nesmírně naivní, vizuálně silný a přetékající dynamikou a čistě ruským pojetím pohybu a života. Každopádně velmi cenný příspěvek jak k umělečtějšímu sovětskému propagandistickému filmu, tak k tématu ruského nazírání na neruský, tentokrát ten iberoamerický, svět. (09.10.2008)

Možná to taky znáte. Ležíte na zádech, posloucháte dobovou hudbu a před očima se vám odvíjí překomplikované sekvencové záběry, jimiž byste vypálili díru do hlavy všem obdivovatelům dlouhých záběrů a plynulých pohybů kamery (možná touhle představivostí trpím jen já). A pak si pustíte Soy Cuba, kde už to všechno je. Jen v mnohem komplikovanějším a komplexnějším hávu, než jste schopní vymyslet. Odhlédnuto od komoušské ideologie, tohle je jeden z nejlépe natočených filmů všech dob, který kamerovou virtuozitu Scorseseho, Tarantina nebo Spielberga předběhl o dekády! A Kalatozov k tomu nepotřeboval digitální efekty, jen měsíce příprav a kameramany ochotné levitovat na lanech a trhat sebou do impulzivních pohybů, které dokonale simulují vnitřní stavy postav. Máte rádi hlediskovými záběry řízené Terče od Bogdanoviche? Hladké jízdy kamery z Mafiánů či Casina? Závěrečnou sekvenci Potomků lidí v bitevní vřavě? Úvodní scénu Revenanta, kde kamera shlíží na tekoucí vodu a následně se přimkne k brodícím se postavám? To všechno tady je, v nádherném černobílém formátu, živelné, krásné a léta zapomenuté. Ani ta ideologie tu v součtu tolik nepřekáží a vypráví se přesahující příběh utlačovaného kubánského lidu, kde každá ze čtyř povídek volí jiný žánr a jiné tematické perspektivy. This is Cinema. Dejte to na 60. výročí do kin. (08.04.2023)

Ja, Kuba by som nazval reportážnym artiklom karibských porevolučných nálad s montážnymi vplyvmi sovietskej kinematografie. Určujúcim vplyvom a dôvodom takto odprezentovanej príbehovej spovede je Castrove presadzovanie štátnej doktríny do kultúrneho prostredia a samozrejme, aj neblahé skúsenosti s predošlým vedením P.A.U. a jeho vojenským diktátorom Batistom. Film však ponúka množstvo vizuálnych postrehov, dynamických projekcií, silných dogmatických vplyvov, často násilne prikrášľujúcich jednostranný a urputný boj miestneho ľudu. Môžeme vidieť dobovú architektúru, miestne nálady a celé to pôsobí ako spoločenská kronika zachytávajúca konkrétnu dobu. (22.03.2023)

Soy Cubu prostě musíte vidět. Ne nadarmo ji v 90. letech rehabilitoval Martin Scorsese u veřejnosti. Proč? Protože floskule o „zapomenutých klenotech“ a „must see“ filmech nebyla nikdy pravdivější. A protože kamera ještě nikdy nebyla tak živelná a zpřítomněná jako tady. Jak příkladné, když se film o revoluci vymyká svým revoluční stylem. (04.07.2008)