Zatracení

První Tarrova spolupráce se spisovatelem Krasznahorkaiem a kameramanem Medvigym, jenž pro Tarra nasnímal ještě Satanské tango a část Werckmeisterových harmonií. Prokletí (aka Zatracení) představuje úvodní část Tarrovy volné trilogie, jíž vévodí silné formální vychýlení od jeho předchozí tvorby. Formální (vizuální) stránka ve všech výše uvedených snímcích zcela přebírá funkci narace, obsahová stránka je odstrčena téměř na pokraj zájmu, není pro výsledné dílo téměř důležitá. Co je pro Tarrovy tři formálně extrémní experimenty příznačné, jsou především dlouhé a mistrně zkomponované záběry, jímž dominují velmi pomalé jízdy kamery, která daný prostor často doslova obkrouží. Poté uchopení reálného času jako času filmového a převedení ho do jiné dimenze, dále Tarrova precizní práce s prostorem, jenž je rozdělen do několika plánů, v němž se jednotlivé postavy pohybují a přecházejí mezi nimi. Všem třem Tarrovým opusům je pak společná lokace, kde se daný příběh odehrává - podzimní bezútěšná pochmurná atmosféra maďarského venkova, jehož zabahněné a rozblácené cesty brázdí mnoho postav, jež vždy důmyslně následuje Medvigyho precizní kamerová jízda. Středobodem Tarrova venkovského kosmu je v každém ze tří projektů místní hospoda, kde se odehrávají ty pro film nejdůležitější intriky. Právě takové je Prokletí, o jedné malé osobní apokalypse... (14.02.2007)

Setsakra ponurý nihilistický portrét lidské bezútěšnosti, který ztělesňuje jakýsi renesanční přelom v Tarrově filmografii, a který posléze definoval stanovený charakter a signifikantní půdorys jeho budoucích snímků. Nejenže se jedná o první díl pomyslné trilogie - vypovídající o bezvýchodnosti života s minimem narativu a přemírou lyriky - která symbolizuje vzájemnou kreativní spolupráci Bély Tarra a spisovatele Lászlo Krasznahorkaie. Tarr zde především straní děj na úkor absolutní nadvlády formalismu, a zároveň zde excelentně uplatňuje faktor melancholie, beznaděje a sklíčenosti skrze statickou panoramu, díky čemuž vzniká ojediněle tísnivá atmosféra, která reflektuje dekadenci lidské existence, jež vede k hořké nechuti ze života.... 8,6 hafánků z 10 (24.04.2020)

Už od úvodní části volné trilogie vzývá Béla Tarr ve svých nekonečných záběrech metafyziku černobílého světa a život tam venku zachycuje v magickém bezčasí, kdy je každý východ slunce poznamenán malou osobní apokalypsou. Závěrečná scéna souboje se psem v bahně pro mě osobně představuje dokonalý obraz absolutního zatracení. (02.05.2014)

Hlavní hrdina Karrer tráví své dny čekáním v neustávajícím dešti, než manžel jeho milenky opustí byt, aby mohl zažít pár desítek minut prchavé rozkoše s barovou zpěvačkou, která ho sice zřejmě miluje, ale ne více než samu sebe a vidinu útěku z neutěšeného hornického zapadákova do zářivých světel slávy. Koloběh čekání, přepíjení reality ve stále stejných zaplivaných putykách, kde má i veselá svatební pitka hořkou pachuť. Za okenními tabulkami jezdí uhelné vozíky, ale na rozdíl od Kerrera stoupají vzhůru, pryč od metaforické podobnosti s všudypřítomnými toulavými psy. (10.01.2012)

Tá čiernobiela farba mi bola vždy niečim strašne sympatická. Tarrová úvaha nad osamelosťou, skazenosťou podčiarknutá filozofickými úvahami o šťastí. Dlhé zábery plné rôznych významov podfarbujú základnú premisu príbehu. Tou je hľadanie niečoho krásneho a neschopnosť to dosiahnuť. Hrdina Karrer chodí do baru Titanic, zapiť žiaľ, milovať, dúfať a veriť a pritom sa s ním pomaly potápa. Dážď tu hrá veľmi dôležitú úlohu a stáva sa katalizátorom určitých pocitov, ale aj očistcom. Postavy sú častokrát vťahované do víra nihilistických situácií, len hrdina sa tomu snaží všemožne vyhnúť a to len podčiarkuje jeho osamelosť. Formálne dokonalé - hlavne dlhé zábery na dážď a úvahové kecy podávané veľmi chladným spôsobom. Tie kupodivu vzbudzujú najviac emócií. Tarr rozhodne nesklamal. Treba si len sadnúť, tešiť sa z postupného odkrývania významov a užívať si Vígovu hudbu. Tá sa zase derie pod kožu tým najlepším možným spôsobom. (09.09.2014)