Prokletí
Kárhozat
Zatratenie
Damnation
Damnation
Obsahy(1)
Film vznikol zo spolupráce režiséra Bélu Tarra a spisovateľa Lászla Krashnahorkaia. Zatratenie je pochmúrny a nihilistický portrét izolácie, citového sklamania a nudy. Tarr vo filme používa takmer statickú kameru, pomalé panorámy, jazdy a pohyb postáv, pusté a depresívne industriálne prostredie, stále neutíchajúci dážď a melancholickú hudbu. Film je reflexiou bezútešnosti života a duchovnej ochablosti ľudsky pokrivených charakterov. Hrdinom príbehu je mrzút Karrer, ktorý trávi svoj čas bezcieľnym pozorovaním nákladných áut z kameňolomu. Svoje dni zvykne zakončiť pohárikom v miestnom bare Titanik, kde sa zaľúbi do barovej speváčky. Keď sa mu nedarí nadviazať s ňou vzťah, vyláka speváčkinho manžela na vymyslenú pašerácku výpravu. Avšak ani s pomocou tejto intrigy sa mu nepodarí získať srdce speváčky, a tak sa opäť vracia k bezcieľnemu túlaniu vo večnom zatratení. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (36)
Už od úvodní části volné trilogie vzývá Béla Tarr ve svých nekonečných záběrech metafyziku černobílého světa a život tam venku zachycuje v magickém bezčasí, kdy je každý východ slunce poznamenán malou osobní apokalypsou. Závěrečná scéna souboje se psem v bahně pro mě osobně představuje dokonalý obraz absolutního zatracení. ()
KÁRHOZAT je Tarrova první spolupráce se známým maďarským spisovatelem Laszlem Krasznahorkaiem, která pokračuje dodnes, a zároveň, jak se uvádí v jednom z komentářů na IMDb, i první film, který ustanovil charakteristický Tarrův styl._____ KÁRHOZAT/ZATRATENIE chybí možnost spirituálního naladění se, jaký měla noční můra WERKCMEISTROVY HARMNOIE či lucidní sen SATANSKÉ TANGO (nebo tomu je naopak?), uspokojí spíš filmové vědce a teoretiky, kteří tuze rádi čtou v záběrech. Samotný režisér prohlásil, že pro něj je film a kinematografie "image" - tedy obraz, a o nic jiného v jeho filmech nejde._____ Minimum narativu, až primitivní premisy a styl spočivající v až nesnesitelně dlouhých záběrech, v nichž buď následujeme hrdinu/jdeme spolu s ním (WERCKMEISTROVY HARMONIE), rekonstruujeme fabuli a jsme tak v pozici "detektiva" (MUŽ Z LONDÝNA) či jsme nestrannými pozorovateli určitého dění (SATANSKÉ TANGO a právě KÁRHOZAT/ZATRATENIE). V tomhle pomalu plynoucím počinu, otevřeném čtyřminutovou (!) scénou muže sledujícího zpoza okna jezdící nákladní vozy na lanovce, jde o to, co je v záběru, kolik vrstev ukrývá a jak to odráží mentální stav mlčenlivého a melancholického hrdiny. Hrdina není zatracen, v tomto ohledu název lže, ale divákovo pozorování a odkrývání jednotlivých vrstev ano, protože vše nakonec skončí "smytím" stop a hrdinovou dehumanizací._____ Tarr by se akorát mohl naučit pracovat mnohem méle s postsychrony, které z filmu přímo trčí a vyloženě ruší, když už teda tolik dbá na zvukový podkres svých filmů - v MUŽI Z LONDÝNA je to jakýkoliv rozhovor mezi Krobotem/Swintonovou a v KÁRHOZAT/ZATRATENIE hudební vystoupení. Někdo tady, ukažme si na ni - Bebacek - má zvláštní, a někdo tady, ukažme si na něj - O*R*I*Nek - má vytříbený vkus. :-P ()
Béla Tarr mě přesvědčil o tom, že natočit úspěšný blockbuster je zásadně těžší, než je vytvořit umělecké dílo. Zatímco totiž každý pozná, že se nudí, takže je blockbuster špatný, stejné kritérium u umění použít nejde. Tam ať uděláte cokoliv, vždy existuje tisíc způsobů, jak to obhájit. Já dokážu uznat Tarrovy krásné kompozice, ne ale jejich délku, která mě rozhodně irituje. A z toho se pak odvíjí zbytek. Moje první kolize s ním tedy nedopadla moc dobře, ale samozřejmě si na něj ještě názor neuzavírám. Ostatně takový Tarkovskij mě něčím podobným vždy přinejhorším "jen" zaujal, přinejlepším naprosto uhranul. Jenže ten mě na rozdíl od maďarského chodícího zázraka dokázal "vnutit" svůj přístup jako obohacující a užitečný, kdežto z Prokletí mám pocit strašné z nouze ctnosti. Musím ale dodat, že Tarr točí skutečně nadčasově, protože nejde určit, jestli bylo Prokletí natočeno letos, před deseti lety nebo dvaceti. To je (asi) chvályhodné. 50% ()
První Tarrova spolupráce se spisovatelem Krasznahorkaiem a kameramanem Medvigym, jenž pro Tarra nasnímal ještě Satanské tango a část Werckmeisterových harmonií. Prokletí (aka Zatracení) představuje úvodní část Tarrovy volné trilogie, jíž vévodí silné formální vychýlení od jeho předchozí tvorby. Formální (vizuální) stránka ve všech výše uvedených snímcích zcela přebírá funkci narace, obsahová stránka je odstrčena téměř na pokraj zájmu, není pro výsledné dílo téměř důležitá. Co je pro Tarrovy tři formálně extrémní experimenty příznačné, jsou především dlouhé a mistrně zkomponované záběry, jímž dominují velmi pomalé jízdy kamery, která daný prostor často doslova obkrouží. Poté uchopení reálného času jako času filmového a převedení ho do jiné dimenze, dále Tarrova precizní práce s prostorem, jenž je rozdělen do několika plánů, v němž se jednotlivé postavy pohybují a přecházejí mezi nimi. Všem třem Tarrovým opusům je pak společná lokace, kde se daný příběh odehrává - podzimní bezútěšná pochmurná atmosféra maďarského venkova, jehož zabahněné a rozblácené cesty brázdí mnoho postav, jež vždy důmyslně následuje Medvigyho precizní kamerová jízda. Středobodem Tarrova venkovského kosmu je v každém ze tří projektů místní hospoda, kde se odehrávají ty pro film nejdůležitější intriky. Právě takové je Prokletí, o jedné malé osobní apokalypse... ()
Setsakra ponurý nihilistický portrét lidské bezútěšnosti, který ztělesňuje jakýsi renesanční přelom v Tarrově filmografii, a který posléze definoval stanovený charakter a signifikantní půdorys jeho budoucích snímků. Nejenže se jedná o první díl pomyslné trilogie - vypovídající o bezvýchodnosti života s minimem narativu a přemírou lyriky - která symbolizuje vzájemnou kreativní spolupráci Bély Tarra a spisovatele Lászlo Krasznahorkaie. Tarr zde především straní děj na úkor absolutní nadvlády formalismu, a zároveň zde excelentně uplatňuje faktor melancholie, beznaděje a sklíčenosti skrze statickou panoramu, díky čemuž vzniká ojediněle tísnivá atmosféra, která reflektuje dekadenci lidské existence, jež vede k hořké nechuti ze života.... 8,6 hafánků z 10 ()
Nuda jako v poslanecké sněmovně, prázdné dialogy, čmuchající psi, nekonečný tanec, nikam nesměřující lovestory. Zakončeno metaforickým záběrem na hlínu, který sofistikovaně značí hlínu... Pěkná kompozice do hloubky a práce s rámováním a hudbou, jinak hořká a depresivní ztráta času. ()
Zatracení představuje první část trilogie a platí zde, stejně jako u dalších dvou filmů, že příběh je tlačen do pozadí a na odiv se dere vizuální stránka filmu. Příběh je velmi jednoduchý. Sledujeme postupné zatracení hlavní postavy Karrera, který většinu dne tráví v barech malého hornického města a touží po zpěvačce z blízkého baru. Jeho život je každodenním stereotypem, ve kterém se opakují neustále ty samé věci. Podobně jako v pozdějších filmech Bély Tarra platí, že hodnota filmu se nedá vyložit (musí se vidět, aby ho šlo docenit) a není vůbec závislá na jeho příběhu. Tedy není zde důležité, o čem to je, ale jak to je udělané. **** Zde je právě vidět ono estetizování všednosti a nudy, které Tarr v dlouhých záběrech zobrazuje. Přenáší je však i do stylu filmu, využívajíc repetivních jízd kolem postav, znázorňující jejich neustále stejnou povahu a bezvýchodnost situace, či systematického opakování ruchů i diegetické hudby, tvořící nikdy nekončící smyčku. Karrer je zde postavou, která se svému osudu nemůže vyhnout, má ho pevně určený, a jediné o co se snaží, je naplnit nějak čas než nastane konec. Jeho charakter klesá stále níže a níže, až v sobě nemá nic lidského (nemá žádné sociální cítění) a stává se pouhým zvířetem, které bojuje pouze za své zájmy. **** Ačkoli je Tarr ve svých filmech vážný, nevyhýbá se ani sarkastickému tónu některých scén. Karrer například chodí do místního baru, který je příznačně pojmenován „Titanic“. **** Je to vlastně také vykreslení prostředí, jež na nás působí tísnivě, a které je dokladem lidského úpadku (nikoli však jejich činitelem). Potemnělé město neustále bičuje déšť, který na rozdíl od Tarkovského není vnitřně očisťující, ale naopak v zásadě negativní. Je symbolem monotónnosti a nezastavitelné destrukce. V ostře nasvětleném prostředí, někdy připomínající až film noir (odpovídá tomu předem odsouzený hrdina i rozporuplná femme fatale) je jediným ústředním bodem hospoda, která skrývá přístřeší pro zdejší návštěvníky a ve které se lidé upíjejí, aby zapomněli na svůj osud. Motiv hospody, v níž se odehrává lidová zábava (v tomto případě posvatební veselice) se pak objevuje v každém následujícím filmu. Béla Tarr tím možná nastavuje zrcadlo stavu společnosti ve východní Evropě, plné lidí pasivně čekajících a přičítajících své historické neúspěchy všem ostatním, utápějící se svou malostí. ()
Takže ja som to videl asi takto : Chlapík by chcel byť mučedníkom, ale pritom je to obyčajný egoistický zmrd, ktorého kecy ( navyše v madarčine ! ) boli neuveriteľné zvratky !! A furt tam chrúmali mrkvu, alebo ktorú puču, až ma privádzali k šialenstvu ! Fakt, že som to ' vytrimal ' do konca, bola tá nádherná muzika - čistý underground , za práve ktorý som si pripustil udeliť tomuto skvostu jednu jedinú hviezdičku a neposlať ho tam, kam právom patrí, do Zatratenia ! ()
Spoilery! Existují lepší způsoby jak ztratit svůj čas, než se koukat skoro dvě hodiny na osobu, která ztrácí čas svůj i ten váš. Tarr si tentokrát vzal příliš velké sousto. Pokusil se stvořit snímek, ve kterém hrála hlavní roli pochmurná atmosféra, takřka konstantní déšť a hlavně nekonečná nuda a zároveň si přál, aby takový film nudný nebyl. Samozřejmě se mu to nepodařilo. Minimálně v mých očích odborníka rozhodně ne. Dle zdejšího hodnocení mu to spousta retardů dokonale spolkla. Děj mě absolutně neoslovil. Pojednává o mrzutém retardovi, který se snaží získat srdce barové kurvy, ačkoli ji nemá co nabídnou, ba dokonce ji nemá ani čím zaujmout. Umí pouze pít pálenku a dívat se z okna. Stejně nudný byl i v postýlce. Jeho postelové dovednosti hodně blízce připomínaly pářící se želvy. Jen je třeba si odmyslet želví sexuální prožitek. Do vztahu se snaží vstoupit pouze jako cizopasnický balvan. K nefalšovanému údivu všech diváků, se mu to nedaří, a tak se opět vrací k tomu, co mu jde v životě nejlépe - ke koukání se z okna. Film docení pravděpodobně pouze diváci, kteří se v něm najdou. Já se nudit neumím. Lepší hvězda. ()
Je poněkud nešetrné, že „guru“ současné evropské filmové magie a malíř apokalyptických stínů filmového plátna je označován za „tvůrce, jenž nestříhá“, když totéž platí o jednom z jeho nepřímých patronů Miklósi Jancsóovi již od 60. let. Soustředěnou úchvatnou taneční scénu ve vesnickém lokálu má už ve svém filmu také Zoltán Fábri – Kolotoč (Körhinta, 1956). Atd. Na tvorbě Bély Tarra je důležité, že dokázal tyto silné vlivy maďarské kinematografie syntetizovat do vlastního autonomně fungujícího filmového světa, pro jehož účely dokázal zjemnit i undergroundově zvučnou maďarskou rockovou hudbu při spolupráci s Mihály Vígem, jehož využil i jako herce. Tarrova klíčová „satanská trilogie“ (na téma ontologických a kosmických problémů) začíná Prokletím, jehož děj a hutné dojmy vychází ze spolupráce s Lászlóem Krasznahorkaiem, tvůrcem přesných, z reality příšerné maďarské pustiny vycházejících malých velkých příběhů, které Tarr dokáže zachytit v působivém bezčasí a dovolují mu realizovat veskrze spíše básnické představy o vizuálním rytmu, pohybovém aranžmá hudebních scén, metafyzice černobílého světa uvnitř záběru, vždy však ve spolupráci se svým týmem. Skloubení těchto znaků v nejkratším dílu trilogie je silně magickou záležitostí. ()
Tak ja vám neviem. Mám rád pomalé a premyslené filmy, mám rád režisérov, ktorí vedia pracovať s dlhými neprerušenými zábermi a mám rád aj maďarskú kinematografiu. Ale Tarr už išiel druhýkrát dosť mimo mňa. Najväčším problémom Zatratenia (aspoň z mojej strany) je to, že prakticky nemá žiadny naratív a celú dvojhodinovú sériu ultradlhých záberov drží pokope len akýsi náznak dosť banálneho príbehu a podivná atmosféra, ktorá by človeka trpiaceho depresiou pravdepodobne prinútila k samovražde (ak by počas premietania nezaspal). Okrem toho tu máme LEN tie niekoľkominútové bezstrihové zábery. Niektoré sú skomponované geniálne, iné pôsobia z prvého dojmu ako päsť na oko. Určite by sa v nich dalo hrabať a analyzovať funkciu odstaveného bicykla v univerze hlavnej postavy, ale nejak tú potrebu necítim. Za mňa 5 / 10 s tým, že Tarrovi dám ešte jednu poslednú šancu (uvidím, či to bude pekelne dlhé Satanské tango alebo Werckmeisterove harmónie) a ak ma sklame aj na tretíkrát, končím s ním nadobro. ()
Hlavní hrdina Karrer tráví své dny čekáním v neustávajícím dešti, než manžel jeho milenky opustí byt, aby mohl zažít pár desítek minut prchavé rozkoše s barovou zpěvačkou, která ho sice zřejmě miluje, ale ne více než samu sebe a vidinu útěku z neutěšeného hornického zapadákova do zářivých světel slávy. Koloběh čekání, přepíjení reality ve stále stejných zaplivaných putykách, kde má i veselá svatební pitka hořkou pachuť. Za okenními tabulkami jezdí uhelné vozíky, ale na rozdíl od Kerrera stoupají vzhůru, pryč od metaforické podobnosti s všudypřítomnými toulavými psy. ()
Tá čiernobiela farba mi bola vždy niečim strašne sympatická. Tarrová úvaha nad osamelosťou, skazenosťou podčiarknutá filozofickými úvahami o šťastí. Dlhé zábery plné rôznych významov podfarbujú základnú premisu príbehu. Tou je hľadanie niečoho krásneho a neschopnosť to dosiahnuť. Hrdina Karrer chodí do baru Titanic, zapiť žiaľ, milovať, dúfať a veriť a pritom sa s ním pomaly potápa. Dážď tu hrá veľmi dôležitú úlohu a stáva sa katalizátorom určitých pocitov, ale aj očistcom. Postavy sú častokrát vťahované do víra nihilistických situácií, len hrdina sa tomu snaží všemožne vyhnúť a to len podčiarkuje jeho osamelosť. Formálne dokonalé - hlavne dlhé zábery na dážď a úvahové kecy podávané veľmi chladným spôsobom. Tie kupodivu vzbudzujú najviac emócií. Tarr rozhodne nesklamal. Treba si len sadnúť, tešiť sa z postupného odkrývania významov a užívať si Vígovu hudbu. Tá sa zase derie pod kožu tým najlepším možným spôsobom. ()
Tohle mě nebavilo sledovat. Tak "pomalý film" jsem už dlouho neviděl a jestli vůbec kdy. Příběh včetně zápletky by se dal shrnout do jedné, dvou vět a navíc se mi vůbec nelíbil. Nicméně film má nesporné umělecké kvality. // Febiofest 2007 ()
Asi bych film neměla hodnotit, když sjem v půlce utekla z kina, ale musím říct, že tyhle pomalé meganudné záběry o ničem nejsou mým šálkem čaje. Třeba jednou Tarru pochopím, ale taková masochistka abych na to koukala zatím nejsem. ()
Mé další setkání s Bélou Tarrem ve filmu, ve kterém si začíná pěstovat vlastní specificky formálně vytříbený styl. Na začátek svého komentáře musím předeslat, že tímto filmem si mě Tarr zcela získal, okouzlil a stal se bezpodmínečně mým nejoblíbenějším a nejvyhledávanějším maďarským režisérem. Jak již bylo zmíněno, Tarra zdobí jedinečný styl. V tomto filmu (který je prvním filmem jakési pomyslné trilogie, ve které zkoumá zatracení individuality nebo společnosti), Tarr využívá dlouhých záběrů a pomalých panoramatických jízd k zachycení nihilistického portrétu jedince, jehož život se bezútěšně potápí (mimochodem svůj bezcílný život tráví v baru s názvem Titanik) a svým počínáním míří až k metaforickému znelidštění (poslední sekvence filmu). Tento pocit neodvratné osobní zkázy zdůrazňuje stále přítomný a vlezlý déšť, stejně jako psi, toulající se po ulici, jejichž motiv se variuje na konci snímku. Melancholickou atmosféru dokresluje hudba, jejíž síla dělá scénu v baru se zpěvačkou (moje nejoblíbenější) a tancem v závěrečné části filmu nezapomenutelné. [KINEMATOGRAFIE MAĎARSKA] ()
Natočené jako příprava na Satanské tango. Nicméně tenhle film mě zhypnotizoval, okouzlil a pohltil úplně stejně. ()
Překlad názvu filmu Kárhozat (anglicky Damnation) jako Prokletí je zcestný, a to i z hlediska celkového obsahu filmu. Správnější řešení by bylo: zkáza, záhuba nebo zatracení – a o to také jde. Samotný příběh však není příliš podstatný a snadno by mohl být nahrazen příběhem jiným. Důležité je tu hlavně jeho zasazení do „plenéru“, do světa vytvořeným Bélou Tarrem, zřejmě největším filmovým novátorem poslední doby, jehož styl můžeme již od tohoto filmu považovat za vyhraněný, přestože další filmy (Satanské tango, Wreckmeisterovy harmonie a především Turínský kůň) jeho pojetí filmu ještě zužují a přiostřují: Fotografická kvalita (především kompozice) – tančící muž na betonovém parketu v dešti má atmosféru fotografií Josefa Sudka; přirozený, většinou horizontální pohyb kamery; dlouhé záběry, při nichž se neděje nic a zároveň všechno; vnější atmosféra (počasí – zde déšť, v Turínském koni vítr), jíž jsou akce modelů (viz Robert Bresson) podloženy, mystická přítomnost zvířat (zde psi)... ()
Příběh s minimem děje, soustředící se na bezcílně se poflakující postavy a bezútěšné deštivé prostředí. Statická kamera jen zesiluje dojem neustálého čekání na změnu (změnu záběru? pohyb? přeostření?) – postavy jako by sice chtěly zlepšit svůj život, ale ne za cenu nějaké přehnané snahy. Výsledkem je tak realisticky neepický portrét několika dní v životě osamělého muže s nevyřešenou minulostí (již nám ale snímek neodhalí). ()
Depresivní záležitost, umělecky troufám si říct ne nepodobná Tarkovskému. Jen těžko však dokážu pozorovat těžební vozíky 3 minuty za monotónního zvuku (kdyby tam alespoň byla nějaká hudba, nebo nějaký prvek, který by mě upoutal, tak abych zapomněl na čas a ponořil se do děje). Na druhou stranu klasické filmové téma o vztahu muže a ženy tady spíše můžu a ženy je v "Prokletí" pojato netradičně a zajímavě, kdyby to ovšem všechno u mně neztroskotávalo na přemrštěné délce scén. Od tvorby pana Tarra si zatím odpočinu... ()